Lui, Lamia

Autorka: Anika

3. N/A

Edward:

                Ležel jsem na posteli a koukal do stropu. Přemýšlel jsem nad dnešním nádherným dnem. Už včera, když jsem Bell uviděl poprvé, jsem věděl, že jí budu milovat. Užíval jsem si jejích úsměvů, každičkého pohledu, který mi věnovala. A dneska mi bylo dovoleno být jí blíž, než kdy mohl doufat. Teda ne, že by mě těšilo, že se zranila, ale mám pocit, že ten běh mi seslalo samo nebe. Nejdřív mě odháněla, že prý si zkazím závod. Byla normální? Rozhodně bych ji tam nenechal, nenechal bych asi nikoho, natož ji. Vždyť byla ráda, že se udrží na nohou! Užíval jsem si ten pocit, držet jí kolem pasu, být jí tak blízko. Ani ne po deseti minutách zalapala po dechu, muselo jí to hrozně bolet. I přes její protesty jsem si jí vzal do náruče, taková příležitost se mi už nenaskytne. Říkala, že je moc těžká, musel jsem se smát, se svými sotva pětapadesáti vážně tak těžká nebyla. Přitiskl jsem si jí blíž a ona už neprotestovala. Líbilo se jí to? I přes to, že byla jak pírko, jsem za chvíli nemohl popadnout dech, pitomej běh! Konečně jsme dorazili, ale já neměl ani přinejmenším chuť jí pustit. Na ošetřovně to ale jinak nešlo. Párkrát sykla bolestí, ale ujišťovala nás, že je to v pohodě. Nesnášela, když se o ní někdo staral. Nabídl jsem jí, že jí zase ponesu. Razantně odmítla, to se mi nelíbilo. Ale nakonec uznala, že potřebuje alespoň nějakou pomoc. Cesta k její chatičce mi přišla hrozně krátká, nejradši bych to vzal nějakou obrovskou oklikou, ale to by její noze asi moc neprospělo. Musím, jí zítra navštívit! Musím jí zase vidět! S těmito myšlenkami jsem konečně usnul.

                Probudil jsem se neskonale šťastný. Dneska Bell zase uvidím! Měl jsem chuť začít si pískat. Ale nemohl jsem přijít na způsob, jak se k ní dostat, tedy jen k ní, nepotřebuju publikum. Její chatka měla dneska službu. Takže po obědě. Najednou mi to přišlo jako hrozně dlouhá doba. Byl jsem jako na jehlách, ani pořádně nevím, co se dělo kolem mě. Nevnímal jsem ani co jím. Konečně nastala ta chvíle a já šel nejistě k jejímu obydlí. Nesměle jsem zaklepal. Nic se neozvalo. Spí? Pocítil jsem hrozné nutkání se na ní podívat, jak spí. Musela vypadat tak kouzelně. Tiše jsem vstoupil. Seděla na posteli, oči zavřené, na tváři lehký úsměv. Její krása mi málem vyrazila dech. Udělal jsem krok k ní a podlaha pode mnou zavrzala. Sakra! Prudce otevřela oči a nadskočila leknutím. „Co tady děláš?“ zeptala se přiškrceně. „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit“ vysekl jsem omluvu a snažil se potlačit smích. Nastalo krátké trapné ticho. „Tak jak je marode?“ zeptal jsem se. Pokynula na postel, která byla naproti. Posadil jsem se tedy. „Je mi fajn a musím tu trčet“ postěžovala si. „No tak, nemůže to být tak hrozné. Přišla jsi o další běhání“ informoval jsem jí. Na tváři se jí roztáhl úsměv. Měl jsem chuť otočit se a zjistit, kdo za mnou stojí, že se tak usmívá. Ale věděl jsem, že tam nikdo není. Zaplavila mě vlna radosti. Ona se usmívá na mě? „A co ty tady?“ vytrhla mě z přemítání. „Přišel jsem se podívat, jak se daří“ pokrčil jsem rameny. V očích se jí roztančilo tisíce jiskřiček, které ovšem hned zase zmizely. Bylo mi toho líto, ta jiskra v očích jí ještě dodávala na kráse, pokud ještě vůbec šlo, aby byla krásnější. No tak! Přece nezničíš tohle přátelství – nejspíš přátelství – jen kvůli tomu, že jsi do ní blázen. Co kdyby pak utekla a tobě by nic nezbylo? To tak! Prostě budu kamarád. „Jak jsem řekla, je mi fajn. Co ty? Co jsi dělal celé dopoledne?“ zeptala se. „Přemýšlel jsem, jak hrozně ti to sluší.“ „Ehm, no… nic zvláštního…“ vymáčknul jsem ze sebe. Otevřely se dveře a v nich se objevily nějaké holky, její spolubydlící, předpokládám. Zastavily se ve dveřích v očích naprostý šok. „Asi už půjdu“ poznamenal jsem. Jen přikývla. Když jsem odcházel, viděl jsem, jak na ní házejí nenávistivé pohledy, Chtěl jsem před nimi Bellu uchránit. Jenže to bych s ní nemohl být, což nepřipadá v úvahu. Začal jsem litovat, že náš společný čas dneska vypršel. A zítra jsme tu poslední den. Bude se takhle chovat i ve škole? Nebo bude dělat, že neexistuju? Usilovně jsem doufal v tu první možnost.