Lui, Lamia

Autorka: Anika

2. V nouzi poznáš přítele…

Bella:

                Probudil mě ostrý zvuk. Ježiš co to probůh je? Ozvala se píšťalka, znovu. Aha. Otravný rána. Někdo zaklepal na dveře chatky. „Tak jedu, jedu. Dneska nás čeká dlouhý den, tak ho využijem!“ zařval, učitel pravděpodobně. Jsem tu na zájezdu nebo na vojně? „Pane bože, copak tohle je výcvikovej tábor?“ postěžovala si blondýna, co měla postel naproti mojí. Málem jsem vyprskla smíchy. No jo, jeden by neřek, že zrovna my budem na stejný vlně. Neochotně jsem se vyhrabala z postele, popadla první věci, které mi přišly pod ruku, a vyklopýtala ze dveří. Čekalo mě překvapení. Přede dveřmi stál Edward, v celé své kráse, na tváři široký úsměv. „Dobrý ránko“ pozdravil mě, „Co takhle jít na snídani?“ zeptal se. Wow. Skoro jsem zapadla zpátky do dveří. „Jasně“ dostala jsem ze sebe a úsměv se prohloubil, měla jsem strach, aby si neroztrhl tváře. Posadili jsme se k jednomu stolu, spolu s někým koho jsem neznala, vlastně jsem tady neznala nikoho kromě Edwarda, ale nijak mi to nevadilo, bohatě mi stačil. Celá jídelna na nás visela očima a já zase zrudla. „Dobrou chuť děcka!“ Musí nás pořád oslovovat děcka? Je mi sedmnáct proboha! „Dneska si zaběhneme orienťák, tak se na to připravte!“ Ne, ne to ne! Prosím, řekněte mi někdo, že si dělá srandu! Já a běhání! A hlavně – já a les! Všude samé zrádné kořeny a já v tom mam ještě běžet a navíc pozorně sledovat kudy dál? To bude moje smrt. Edward do mě štouchl loktem, přidušeně jsem vyjekla. „Co je?“ zajímal se. „Asi se mi udělá blbě ze snídaně…“ zašeptala jsem temně. Nechápavě se na mě díval. „Uhm, potřebuju se ulejt z toho orienťáku…“ vysvětlila jsem. Zasmál se. „Ale no tak! Tak zlé to zas nebude ne?“ Pleteš se. Šeredně se mýlíš. Pravděpodobně, pokud to teda přežiju, se vrátím minimálně se zlámanou nohou. „Ale bude“ zasténala jsem. „Zvládneš to“ podpořil mě zářivým úsměvem. Opět mě to omámilo. „Jdeš?“ zeptal se. „Jo, asi jo…“ zamumlala jsem.

                Tak jo. Jsem na řadě… Jdu na popraviště. No, prostě za minutu vybíhám… vážně, já to nepřežiju! Snažila jsem se vymluvit na všechno možné, ale ono nic! „Teď!“ zařval učitel a já nadskočila a pak se rozběhla. Spěchala jsem jen do té doby, když mě učitel ještě viděl, pak jsem trochu zvolnila – radši. Měla jsem oči na šťopkách a kupodivu to nebylo tak hrozné, jak jsem si původně myslela. Ale asi tak patnáctá minuta se mi stala osudnou – dohnal mě můj nedostatek rovnováhy. Zakopla jsem o pařez a tvrdě dopadla. Zaječela jsem. Nečekala jsem, že to bude tolik bolet. Dost ošklivě jsem si roztrhla kůži na holeni. Začaly se objevovat první kapky krve. To ne. Krev. Začala se mi motat hlava z pohledu na ni. Přemohla jsem malátnost a pokusila se vstát. Pevně jsem stiskla rty, když mi nohou projela ostrá bolest. Zase jsem si sedla. No to je výborný. Budu ráda, když mě tu vůbec někdo najde, nejsem si jistá, jestli jsem vůbec běžela správně. Začalo mě pohlcovat zoufalství. Přece tu nezůstanu trčet! Dodalo mi to sílu a znovu jsem se pokusila zvednout. Bolest neustoupila, naopak ještě se zvětšila. Sykla jsem, ale udržela se na nohách, pevně podpíraná blízkým stromem. Přecházela jsem od stromu ke stromu, a co nejvíc se o ně opírala. Vážně to bolelo. Vrátila jsem se na původní trasu a snažila se pokračovat, pomalejším než šnečím tempem, ale lepší než nic.  Nevím, jak dlouho jsem šla, ale už mi docházely síly. Opřela jsem se zády o strom a zhluboka dýchala. Zavřela jsem oči. „Bello!“ ozval se zděšený výkřik. To se mi jen zdá, že jo? Nemůže to být on. To by byla moc velká náhoda. „Bello!“ ozvalo se tentokrát blíž. Otevřela jsem oči. Asi tak deset metrů ode mě byl Edward a blížil se. Snažila jsem se dát dohromady, nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem padavka. „Co jsi proboha vyváděla?!“ vyjekl, když viděl mojí nohu, ze které se teď už valily proudy krve. „Jen jsem zakopla, to bude dobrý, běž“ snažila jsem se ho odehnat. Nejen, že jsem nesnášela pozornost, ale navíc si kvůli mně teď nejspíš hodlal zkazit závod. „Tak to ani náhodou!“ opáčil naštvaně. „Asi na to nemůžeš došlápnout, že? Tak pojď“ nabídl mi rámě. Vytřeštila jsem na něj oči. Povzdechl si a obmotal si ruku kolem mého pasu, druhou mě ještě přidržoval. „Půjde to takhle?“ zeptal se starostlivě. Tak a teď nejen, že nemůžu došlápnout, ale ještě k tomu se mi podlamují kolena z jeho přítomnosti. To je vážně naschvál. „Jo“ dostala jsem ze sebe. „Zkazíš si závod“ zabrblala jsem naštvaně. Zastavil, teď na mě najednou ohromeně zíral on. „Děláš si legraci? Myslíš si, že bych tě tu nechal kvůli nějaké připitomělé hře?“ „Ne, ale měl bys“ přiznala jsem. Samozřejmě, že by mě tu nenechal, nikoho by takhle nenechal. On nebyl takový, byl tak nesobecký. Něco znechuceně zamručel a postrčil mě dál. A tak jsme pokračovali. Nešel rychle, ale bolest mi do nohy vystřelovala čím dál častěji. Za chvíli jsem nemohla popadnout dech. „Chceš si odpočinout?“ zeptal se starostlivě. „Ne!“ protestovala jsem okamžitě, ačkoliv jsem to už vážně potřebovala. „Dobře, jak chceš“ pokrčil rameny a pomalu mě pustil. Pak si mě vzal do náruče. „Hej!“ vyjekla jsem. „Tak na to zapomeň! Strháš se! No tak mě postav na zem!“ poroučela jsem mu, ale on mě nepouštěl, naopak, vypadalo to, že ho to jen utvrdilo v tom, co udělal. Vydal se zase na cestu, i přes to, že jsem stále protestovala. Asi po čtvrt hodině, jsem zahlédla chatičku. Páni! To už jsme tady? Edward těžce dýchal, byla jsem na něj moc těžká. Celou cestu jsem mu opakovala, že mě má pustit, nebo se složí. Vždycky mě chytil pevněji a ujišťoval mě, že to zvládne. Chlap! Typickej chlap! Všichni se za námi otáčeli, holky na mě jako obvykle házely naštvané pohledy, vypadaly, že jsou schopné vraždit, aby byly na mém místě. „No konečně! Tady jste!“ oddechl si učitel a vypadal, že se mu vážně ulevilo. „Masone, postavte jí na zem. Musí na ošetřovnu!“ poroučel mi. Zase neposlechl. „Donesu jí tam“ odvětil klidně. A zamířil na místo. „Edwarde, má pravdu. Pusť mě konečně! Je zázrak, že ses pod mou váhou ještě nesložil!“ snažila jsem se podpořit učitele, ale Edward mě umanutě držel a pustil mě až vevnitř, kde čekal doktor. Ne, že by se mi chtělo z jeho náruče, takhle blízko mu už nebudu… Opatrně mě položil na židli a zapadl na vedlejší, vážně byl naprosto hotový. „Já ti to říkala!“ zamručela jsem nesouhlasně. Jen zavrtěl hlavou a usmál se. „Jsi jako pírko“ odporoval mi a úsměv se mu ještě více roztáhl. Jako by ho to potěšilo. Zdálo se mi to, nebo seděl co nejblíž u mě? Musí se mi zdát… nebo je tak hotový, že ani nemá sílu se posunout. Sykla jsem bolestí, když mi desinfikovali ránu, dost to štípalo, ale nebylo to tak hrozné, byla to spíš bezděčná reakce. „Bolí to hodně?“ zeptal se úzkostlivě a nespouštěl ze mě oči. „Ne, v pohodě“ pokusila jsem se o úsměv. Obličej se mu rozjasnil. Proč proboha? „Hotovo! Nedošlapujte na to moc, potřebujete odpočívat“ ozvalo se od doktora a já poslušně přikývla. Edward se zvedl a opět mě chtěl vzít. „Zapomeň!“ odporovala jsem okamžitě. „Nechám se MAXIMÁLNĚ podpírat, nic víc. Nebo už se vážně sesypeš“ zatvářil se ublíženě, ale bez protestů mě zase chytil kolem pasu a vedl mě k ‚mému obydlí‘.