Lui, Lamia

Autorka: Anika

1. Setkání

Bella:

                Proč mi tohle dělá? Proč, proč?! Žádný otec by nenutil dceru, aby jezdila na místo, o kterém předem ví, že se jí tam nebude líbit. Teda, věděla jsem, že se mi nebude líbit ve Forks, ale sem jsem šla dobrovolně – není příjemné dělat mámě a jejímu novému příteli křena, fakt ne… Tohle je něco jiného! Charlie – totiž můj táta – moc dobře ví, jak jsem na tom s výpravami do přírody. Obzvlášť, když se jedná o lesy – jsem schopná si vyvrknout kotník už po sto metrech, možná dřív. Jenže jsem nová ve škole a musím se začleňovat. Takže teď sedím v autobuse se svými novými spolužáky a jedu na  - původně dobrovolný – zájezd. Co jsem komu udělala?

                Ubytování bylo v chatkách, šoupli mě k nějakým holkám, které vypadaly asi tak stejně ochotně se se mnou bavit, jako já s nima. Večer bude táborák, večerka v deset… hm, kolik lidí to asi tak dodrží. Zamířila jsem pro svoje poslední věci do autobusu, nevnímajíc svět kolem sebe. Do někoho jsem narazila. Jak jsem zmiňovala, moje rovnováha na tom není zrovna nejlíp… takže jsem skončila na zemi. Ach, skvělý první dojem. Osoba se otočila a já zalapala po dechu. O můj bože… Ten kluk byl nádherný, nejsem si jistá, jestli nemám vidiny. Měl ostře řezané rysy, bronzové vlasy, postavu svalnatou, ale ne zas moc. Byl dokonalý. Jeho jasně zelené oči mě starostlivě pozorovaly. „Omlouvám se, jsi v pořádku?“ zeptal se sametovým hlasem. Jo, jen mám halucinace! Zamrkala jsem, pořád tam stál. Natáhnul ke mně ruku. Neodolatelná nabídka, vděčně jsem jí přijala a postavila se. Zářivě se usmál. Podlomila se mi kolena a já se málem vrátila zase zpátky na zem. „N-ne, je to mo-moje vina“ vykoktala jsem ze sebe. Naprosto ztracená v jeho očích. „Ehm…“ zamumlal rozpačitě a já si uvědomila, že jsem stále nepustila jeho ruku. Okamžitě jsem to napravila. „Jsem Edward Masen, ještě jednou se omlouvám…“ řekl a zase ke mně natáhl ruku. Musela jsem se tomu pousmát. „Já Bella. Bella Swanová. Ještě jednou opakuji, byla to moje chyba. Trochu jsem se zamyslela…“ přiznala jsem a potřásla si s ním. Opět jsem jeho ruku držela déle, než bylo nutné. Pak jsme oba propukli v smích. Nevím, co mi přišlo tak vtipné, ani nevím, čemu se smál on. Ale prostě jsme tak stáli a chechtali se. Ohlásili večeři. Páni to už je tak pozdě? Rozhlédla jsem se a zjistila, že nedaleko hoří oheň a autobus už je dávno pryč. Moje taška byla pohozená uprostřed cesty. „Asi bych měla jít…“ poznamenala jsem. „Jo, to já taky“ uznal, ale nehýbal se. Za celou dobu ze mě nespustil pohled, dost mě to znervózňovalo. Radši jsem zamířila k zavazadlu. „Vezmu ti to“ vypadlo z něj. Zírala jsem. „Teda, jestli chceš…“ dodal hned a mírně zrudnul. Ježiš musí být tak úžasný?! „Jo, ehm dík“ odpověděla jsem mu obdobně rozpačitě. Věnoval mi další zářivý úsměv. A já byla ztracená. „Kam to bude?“ zeptal se se smíchem – určitě si všiml, jak ho pozoruju. Rychle jsem se otočila na patě a zamířila do chatky, rudá až za ušima.

                U táboráku to bylo k nevydržení. Byla jsem ‚ta nová‘, takže jsem byla horké téma, ačkoli všichni museli vědět, že je moc dobře slyším. Ale pořád jsem na tom byla líp než Edward. Toho pořád naháněly holky, já z toho chytala záchvaty smíchu, jak je nekompromisně odmítal. On za to na mě vrhal vražedné pohledy. Po chvíli se zvedl ze svého místa a propletl se zástupem holek z jeho ‚fanklubu‘. A co udělal? Ten zrádce si sednul vedle mě, abych byla středem pozornosti taky. Zamračila jsem se na něj a on mi věnoval oslnivý úsměv. Cítila jsem na sobě vražedné pohledy všech osob ženského pohlaví v okolí deseti metrů. Vsadím se, že by dali cokoliv, aby ten úsměv patřil jim. Však já mu to jednou vrátím. Asi tak po pěti minutách se kroužek kolem nás rozpustil, protože je jejich miláček ignoroval. „Jak dlouho už jsi ve Forks, že tě pořád nepřestaly obletovat?“ zeptala jsem se se smíchem. „Už celý jeden den, včera jsme se přistěhovali“ odvětil klidně, ale koutky úst mu zacukaly. „Aha“ vypadlo ze mě a on už to nevydržel a rozesmál se. „Tak proto jsem tě ještě neviděla…“ poznamenala jsem. „Hm, třeba jsi mě přehlídla…“ Jasně, zrovna někoho jako ty přehlídnu… Někoho tak krásného, dokonalého…  „Dobře, dostala jsi mě, včera jsem tam fakt ještě nebyl“ vypálil. „A jak dlouho už tu žiješ ty?“ zeptal se na oplátku. „Asi tak tři dny… ale to jsi nejspíš poznal, jsem tu tématem číslo dvě“ zachmuřila jsem se. „A co je tématem číslo jedna?“ zeptal se zvědavě a já na něj ukázala prstem. Pak jsme se oba rozesmáli. „M-myslí-ím, ž-že sis to-oho všimnul!“ vydala jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu. Zamračil se. „Jo všimnul“ zabručel, což u mě vyvolalo další výbuch. Cítila jsem na nás pohledy všech okolo a tak jsem radši zmlkla. „Tak konec mládeži! Jde se spát!“ zařval učitel a mě to bylo v tuhle chvíli vážně líto. Tolik jsem se bavila… s Edwardem. Uvědomuje si vůbec, jak je úžasný? Dobře, ty husičky, co se kolem něj pořád motaj, mu to dávají najevo, ale on se v tom nejspíš zrovna nevyžívá, chvílemi dokonce kroutil hlavou nad tím, že je jich tolik. Proti své vůli jsem se musela zvednout. „Dobrou Bello“ zakřičel už na půl cesty k chatce. Cítila jsem, jak rudnu, nebyla jsem schopná dalšího pohybu. Po chvíli jsem si konečně vzpomněla, jak se pohybuje nohama a nejistě jsem se vydala do svého pelechu. Když jsem ulehala do staré, rozvrzané postele, byla jsem až příliš vědoma nenávistivých pohledů svých spolubydlících…