Lovec upírů

Autorka: _M!shQa_

8. Smrt byla vždy tak….živá?

„Bello?“ Zeptal se mě hlas nějakého anděla, jenž se skláněl nade mnou. Kdo to vůbec je? A proč se tváří tak starostlivě?

„Jak jsi mi to řekl? A kdo jsi?“ Měla jsem na něj dost otázek, ale na obličeji měl už dost vrásek a nerada bych mu přidělávala další, přeci to by andělovi neslušelo.

„Ty jsi Bella Swanová, moje láska. A já jsem Edward Cullen, tvůj kluk. Promiň, já nemohu za Rosalii… Počkej, ty si myslíš, že jsi v nebi?“ Proč mi ten anděl říká, že nejsem v nebi? To jsem v pekle?

„Ne Bells, ty nejsi v pekle ani v nebi. Jsi ve Forks, na louce.“ Když řekl slovo louka, rozhlédla jsem se okolo sebe a opravdu tu louka byla.

„Tu jsi teď vyčaroval.“ Nedala jsem se oblafnout, protože jsem moc dobře věděla své, ta louka tu prostě nebyla, místo ní tu svítilo až příliš zářivé světlo.

„Ach Bellinko, je mi to líto. Já tu Rosalii zbiji, když jsi díky ní ztratila paměť.“ Rozhořčeně nadával na nějakou holku, díky které jsem prý ztratila paměť, avšak já žádnou paměť neztratila, jsem přeci v nebi ne?

Nevím proč, ale ten anděl začal vzlykat, jenomže mu netekly z očí slzy, jak bylo zvykem u každého normálního člověka, takže se mi potvrdila myšlenka, že jsem v nebi. Avšak jeho vzlyky stále pokračovaly, proto jsem se rozhodla pohnout se a objat ho. V tu chvíli jsem pocítila nepříjemnou bolest na celém mém těle, nejhorší to bylo na zádech, jako kdyby do mě někdo bušil.

„Dobře, teoreticky v nebi nejsem, ale co tady děláš ty?“ Díval se na mě nechápavě, jako kdybych se totálně zbláznila, jenomže to tak určitě není, v minulém životě jsem bláznem nebyla, určitě ne.

„Tím chceš říct, že nežiji? Bello, ty si ztratila paměť, ale blázen se z tebe snad nestal ne?“ Šáhl mi na čelo, jestli náhodou nemám teplotu, ale já mu jeho ruku chytla, protože byla nějaká ledová, a bylo to celkem příjemný, jelikož jsem celé tělo měla jako v ohni a toto jediné tu bolest uklidňovalo.

„Bello, chci tě zpátky a udělám pro to vše.“ Chytil mě okolo pasu, což nebylo zas tak špatné, a to že to byl pro mě neznámí člověk, avšak po pár vteřinách mnou projel zvláštní pocit a pak jsem už nebyla na louce.

Na jiném místě, v jiném čase:

Stála jsem mezi lidmi v nějaké jídelně, vedle mě byl na židli anděl Edward a holka, která se mi velice podobala, seděla na druhém konci jídelny. Mnoho lidí z jídelny mi přišli nějací povědomí, ale nedokázala jsem si vybavit jejich jména.

„Hele Edwarde, tamhle je ta nová. Akorát pro tebe, půjdeš do ní?“ Zeptal se anděla jeho soused dívající se na tu holku, která se hned zvedla a odcházela z jídelny. Co pro mě bylo nečekané, že ta holka na ně udělala rozzuřený obličej a já si v tu chvíli připadala jako ona.

Pak se obraz změnil a já se nacházela vedle Edwarda v lavici, tedy ne já, ale vlastně ano, byla jsem to já. Bavila jsem se s ním, ale z ničeho nic jsem vytáhla naslouchátko a on měl takový ten výraz zadržovaného smíchu.

Z nenadání jsem se ocitla jinde, před školou? Jo, byla to vážně škola, už si pomalu začínám vybavovat, kdo jsem a co tady dělám.

"Jo jsem, ale už nechci být lovcem. Zamilovala jsem se do tebe a teď už vím, že jsem udělala strašlivou chybu, když jsem vzala Bobyho nabídku. Strašně moc bych jí vzala zpátky, jenomže když to udělá, on mě zabije." Řekla jsem já Edwardovi, ale ten už odcházel do auta, v tu chvíli jsem nevěděla, že to dopadne, tak jak to dopadne.

Pak jsem byla u sebe doma a Edward samozřejmě se mnou. Díval se na mě zmateně, ale i tak zamilovaně, nevím, jestli jsem někdy hezčí pohled viděla, ale ne, neviděla. Z nenadání vystartoval z postele a chytil mě za ruku. Ano to bylo v tu chvíli, když jsem si chtěla sbalit věci a odjet, možná bych pak neztratila paměť. Ale co se dělo posledních pár minut před mojí ztrátou?

Po té, co mi proběhla tato otázka hlavou, jsem se ocitla v nějakém neznámém domě. Nejspíš patřil Cullenům, protože tam stáli všichni členové jejich velké rodiny.

„Bella byla náš lovec.“ Řekl Edward své rodině a Rosalie hned vylítla ze dveří. Edward chtěl běžet za ní, jenomže jeho bratr Emmett ho zastavil a něco na něj mluvil a Edward jen kývl hlavou. Všichni čekali nejspíš na Rosalii, protože si mysleli, že se šla ven uklidnit, nebo že by chtěli mě zabít? Ne to nepřichází v úvahu.

„Rose nejde. Raději půjdu zkontrolovat Bellu, jestli náhodou….“ A pak Edwardovi asi něco došlo a já už nebyla u Cullenů nýbrž u sebe doma.

„Né Rose! Ona už lovec není.“ Křikl na svou sestru, když se ke mně skláněla, aby ze mě vysála všechnu mou krev, ne abych byla jednou z nich, ale abych šla tam na horu.

„Cože? Edwarde, promiň.“ Omlouvala se Edwardovi vzlykající Rose a já jsem jen bezvládně ležela u Edwarda v náruči.

„Ona ti odpustí, určitě. Jenomže já nejspíš ne, pokud zemře.“ Řekl jí tak chladně, až mi přejel mráz po zádech.

Zpátky na louce

„Ach Edwarde.“ Objala jsem mého zachránce, přestože mě vše bolelo z Rosaliina útoku, který jí samozřejmě, jak říkal Edward, odpustím.

„Bells, lásko, jsem rád, že ses mi vrátila.“ Objal mě ještě víc, v tu chvíli jsem udělala bolestný obličej, kterého si bohužel všiml, proto mě pustil a dal mi jen pusu na čelo.

„Měl bys jí to odpustit.“ Řekla jsem, neboť jsem si vzpomněla na jeho slova, která mi stále zněla v hlavě. Kdyby nebylo mě tak by se oni dva nehádali, ach jo, jsem ta zlá já, ne Rose.

„Asi jsi zapomněla, že já slyším tvé myšlenky. My s Rose se hádáme pořád, vždy se hned usmíříme, avšak tohle je o něčem jiným. Vždyť tě málem zabila.“ Nejspíš jsem se na něj dívala nechápavě, jelikož pokračoval po dlouhé pomlce dál. „Víš Bello, já už bez tebe nedokážu žít. Kdybys věděla, jak jsem bláznil, když jsi mi málem umřela v rukou, věděla bys, proč nechci Rosalii odpustit. Já jí časem samozřejmě odpustím, ale nějakou domu to potrvá, snad to chápeš.“ Pohladil mě po vlasech a já se schoulila k němu do náruče. V tu chvíli mnou projel ten samý pocit, jako předtím.

V domě Cullenů

„Carlisle? Mohu tě o něco požádat?“ Zeptal se Edward svého „táty“, který zrovna scházel ze schodů do obrovské haly, ve které jsem byla i před chvílí.

„Jo co potřebuješ?“ Při Carleslových slovech se Edward podíval do země, jako kdyby se styděl, i když netuším proč, začala jsem se smát.

„Potřebuje kondomy.“ Ozvala se ledabyle Alice, jako kdyby jí to nezajímalo, avšak já věděla, že se teď nejspíš uvnitř směje.

„A, takže náš bráška vyrostl? O, a která je ta chudinka?“ Objevil se v hale smějící se Emmett, smějící? To je slabé slovo.

„Nech si to Emmettem!“ Vztekal se Edward a já měla co dělat, abych se nezačala smát, protože vzteklý Edward je velice roztomilý kluk.

„Jasně koupím ti je, ale večer se nám pochlubíš, kdo to je, ano?“ Řekl Carlisle, takovým tím tónem, jakože jinak nic nekoupí a Edwardovi nezbývalo nic jiného než kývnout.

Opět v přítomnosti

„No Edwarde, ty se nezdáš.“ Svíjela jsem se smíchy i přes tu bolest a Edward? Ten se smál se mnou. Tentokrát vím, že nejsem v nebi, i když Edward vypadá vážně andělsky. „Jak si to dokázal? Jako myslím, jak si mi ukázal to všechno?“ Zeptala jsem se, protože mi došlo, že Edward dokáže jen číst myšlenky, tedy tak jsem si to alespoň myslela.

„No to víš, když je upír zamilovaný, buď mu nějaká schopnost ubude, nebo přibude, jako mě.“ Zašklebil se na mě. „No a my bychom měli jít k nám, aby tě dal Carlisle dohromady, než se vrátí tvůj táta z rande, které je velice žhavé.“