Lovec upírů

Autorka: _M!shQa_

7. Dnes se určitě nesměji naposled….nebo ano?

"Co tě v té ordinaci tak rozesmálo? Nedal ti ten doktor doufám nějaké drogy, že ne?" Zeptal se mě Charlie, když jsem ani v autě se nepřestala smát.

"To bys nepochopil a žádné drogy jsem nedostala, neboj." Vážně by to nepochopil, co je na tom, že kluk požádá svého tátu o kondom, když člověk neví, s kým právě teď chodím.

"Tak tedy dobře, už se nebudu vyptávat, tedy pokud mě odvezeš do práce." Po té, co jsem se uklidnila a vrátila do normálu, jsem nastartovala auto a odvezla Charlieho do práce.

"Dnes večer nepřijdu, takže to doma nezbourej." Vyplázl na mě jazyk a šel do policejní stanice. Že by měl nějaké rande? To se mi nechce věřit, ale na sto procent jsem ho předběhla, včera jsem měla takové mini rande, tedy mini spaní, avšak to je jedno.

"Asi bych si měla vyzvednout ty prášky." Přemýšlela jsem trošku nahlas, proto jsem se rozhlédla okolo, jestli mě nikdo neslyšel. Naštěstí však bylo parkoviště prázdné, tak jsem vyjela odtamtud dřív, než by se někdo staral, jestli jsem za volantem neusnula.

"Čau Bello, co tady děláš?" Zavolal na mě někdo v lékárně od kasy.

"Rosalie? To spíš já bych se tě měla ptát." Nemá být náhodou ona ve škole? A proč zrovna v lékárně? Vlastně tady by si nemohla ušpinit ty své ručičky.

"Ale ve škole nám dali za úkol si zkusit práci v nemocnici a na mě naštěstí zbyla lékárna. A co ty tedy tady?" Místo slov jsem jí podala recept. Ona se jen zachichotala a pak začala něco hledat v zásuvkách.

"Dělá to pět set korun." Podala jsem jí peníze a hned zmizela, aby nikdo nevěděl, že jsem tu byla. Kdyby se to dozvěděl Charlie, ten by měl zase otázek.

"Slečno Swanová, něco jste si tam zapomněla." Běžela za mnou jedna postarší paní podávající mi sáček s léky.

"Děkuji moc." Rychle jsem od ní ten sáček popadla a nasedla do auta. Tohle jsem vážně neměla zapotřebí, určitě se zná s Charliem. Kolik toho ještě budu muset vytrpět.

Potřebovala jsem ze sebe dostat nervy, navíc Edward na mě něco chystá a já se bojím, co to bude, proto jsem si pustila muziku, v tu chvíli hráli píseň od Good Charlotte - The river, která je podle mě nejlepší na nervy. Vyjela jsem tedy od nemocnice soustředěná jen na muziku a na cestu.

Zpívala jsem s nimi, abych ze sebe dostala nervy:

Baptized in the river

I've seen a vision of my life

And I wanna be delivered

In the city was a sinner

I've done a lot of things wrong

But I swear I'm a believer

Like the prodigal son

I was out on my own

Now I'm trying to find my way back home

Baptized in the river

I'm delivered

I'm delivered

Ve chvíli, když jsem zajela před dům, píseň skončila a já byla naprosto v klidu, i když jsem stále myslela na jedno, jak mě asi přijmou do Edwardovy rodiny, až zjistí, čím jsem byla. Možná dobře, i když, no nevím, nevím.

Něco bych si dala, i moje břicho to vyžaduje. Nikdy bych neměla potřebu jíst, kdybych se nevyspala s Edwardem, ale lásce neporučíš.

"Už to mám!" Vykřikla jsem nahlas, když jsem konečně přišla na to, co si dám k obědu. Hodila jsem do horké vody špagety, a když se uvařili, nakapala jsem na ně boloňskou omáčku. Velice krásně to vonělo, až se mi sbíhali sliny. Už jsem si nabírala na vidličku první sousto, když v tu jsem zaslechla velice známou melodii vycházející z mého mobilního telefonu.

"Ahoj lásko." Řekl dotyčný, ten hlas byl stejný i v telefonu, nikdy bych na něj nezapomněla. Ano byl to Edward. "Ve škole je to bez tebe smutný, nikdo na mě nedělá žádné ošklivé obličeje." Začal se smát do telefonu Edward.

"Jen počkej drahoušku." Vyhrožovala jsem mu, že večer nic nebude, ale on se nedal jen tak oblafnout. Samozřejmě, že večer něco bude, tedy on na mě něco záhadného chystá. Snad to nebude nějaká hloupost, avšak jak znám Edwarda tak bude.

"Musím jít na biologii. Zatím lásko." A než jsem stačila odpovědět, ozýval se v telefonu jen pískavý zvuk.

Konečně mě nikdo nebude rušit, pomyslela jsem si a pustila se do jídla, které jak dobře vonělo, tak i chutnalo. Prostě je to pohádkové jídlo a já jsem princezna, no tak Bells nevěř si tolik.

Po jídle někdo zvonil, byl to pošťák, který mi přinesl puget rudých růží, a na cedulce bylo napsáno: Jsem bez duše, když nejsem s tebou. E.C. Ach, jak já se mu jen odvděčím? Celá myšlenkami u Edwarda jsem sebou plácla na pohovku a pozorovala růže.

Pak mi došlo, že bych měla něco dělat, přeci nemohu celý den strávit nad pozorování růží, i když je to velice lehká a zábavná činnost. Mohla bych uklidit Charliemu pokoj, kdy si tam asi naposledy uklízel? Podle prachu, který v pokoji byl, usoudila jsem, že víc jak před měsícem určitě. Vzala jsem si tedy prachovku a začala utírat prach, skončila jsem, až když se pokoj blýskal čistotou.

Jenomže když už jsem neuklízela, tak jsem se až moc nudila. Co si takhle zapnout muziku, pomyslela jsem si a zapnula rádio, z kterého se ozývala písnička od Aqua - Barbie girl. Tahle písnička se teď hodí, akorát pro dny, kdy člověk neví co dělat a navíc se šíleně nudí. Dala jsem si tu písničku nahlas, jak nejvíc to šlo a začala tancovat, abych se nějak zabavila a musím uznat, že to bylo lehké se při této písni zabavit.

"I´m a barbie girl in a barbie world…." Prozpěvovala jsem si s nimi tu písničky, když v tom vlítla oknem ke mně do pokoje celá rozčílená Rosalie.

"Takže ty jsi náš lovec, holčičko? Fajn, vlastně za chvíli už nebudeš. Já myslela, že si rozumíme, že jsme kamarádky, ale ty takhle? Je mi z tebe zle." Řvala na mě Rosalie, což znamenalo jen jedno, Edward jim to už řekl. Ach ne, to je horší než jsem si myslela. "Měla jsem ti ty léky nacpat do krku, alespoň bych si teď s tebou nešpinila ruce." Ano to měla, zasloužila jsem si to. Nikdy jsem se neměla přidávat k Bobbymu, já to věděla. Jsem prostě naivní káča.

"Ale Rosalie…" Začala jsem, jenomže ona mě přitiskla ke zdi, takže jsem nemohla ani dýchat natož mluvit.

"Ne. Já lovce zásadně neposlouchám. Nechápu to, my jsme jiní a ty nás i přesto lovíš. Prvního si omotáš kolem prstu Edwarda, pak postupně i ostatní a nakonec nás zabiješ. To byl tvůj plán? Jenomže ti nevyšel." Při těch slovech mě odhodila silou na postel, až i postel se zlomila napůl a já se propadla pod ní. "No tak vstávej! Jsi přeci lovec a ty se nevzdávají." Vytáhla mě z trosek postele a postavila si mě čelem k sobě.

"Proč se nebráníš hm?" Mlčela jsem, stále jsem totiž lapala po dechu. "No tak! BRAŇ SE!" V tu chvíli mě udeřila silou do obličeje, až jsem narazila do zrcadla, které se hned rozpadlo. Pak do mě párkrát kopla a začala nervózně přecházet po pokoji. A já? Já se jenom sesypala na zem a čekala na svůj konec. Po delší chvíli jsem cítila, jak Rosalie pomalu přichází ke mně, tak můj konec je tu.

"Show se blíží ke konci!" Řekla tentokrát naprosto v klidu a já pevně zavřela oči. Myslela jsem si, že už nikdo nepřijde, jenomže to jsem se mýlila. Když se Rose nade mě nakláněla, pocítila jsem průvan a pak řev, ale nic jsem neslyšela, byla jsem mimo. Smrt si pro mě přišla brzy.