Lovec upírů

Autorka: _M!shQa_

5. Proč já se musím zamilovat do své objeti?

            „Jak to myslíš, že jsi pro mě nebezpečná? Bells, mluv se mnou. Přeci někdo víc nebezpečný, než jsou upíří není, nebo snad ano? Halo?“ Asi pět minut do mě Edward hučel, protože jsem nebyla schopná slova. Věděla jsem, že teď už nejde nic vzít zpátky. Musím mu říct pravdu.

            „No víš o té vraždě, která se stala včera?“ Zeptala jsem se a on jenom kývnul. Raději jsem tedy pokračovala, ať se dozvím, co nejdřív svůj rozsudek. „Za to mohu já. Já jsem Jamese zabila.“ Podívala jsem se na něj, jenomže to nejspíš nebyl nejlepší nápad. Koukal se zcela nedůvěřivě.

            „Snad ty? Ne?“ Postavil se k odchodu, ale já mu to potřebuji vše vysvětlit. Přeci ho nenechám jen tak odejít, když už vím, co chci.

            „Jo jsem, ale už nechci být lovcem. Zamilovala jsem se do tebe a teď už vím, že jsem udělala strašlivou chybu, když jsem vzala Bobyho nabídku. Strašně moc bych jí vzala zpátky, jenomže když to udělá, on mě zabije.“ Chytla jsem Edwarda za ruku, avšak on mě jen lehce setřásl na zem. „Vezmu zpátky jeho nabídku.“ Zařvala jsem, když odjížděl z parkoviště, věděla jsem, že to slyšel, ale netušila jsem, jestli to toužil slyšet.

            „Ach jo, já jsem tak blbá.“ Zavřela jsem oči a v té chvíli mi projelo hlavou vše, co jsem s Edwardem kdy zažila. První setkání v jídelně, kdy jsem na něj dělala ošklivé obličeje, pak se to ale na biologii změnilo v něco jiného, v lásku. Taky ta noc, kdy byl na lovu. Teď už jsem věděla, že jeho rodina nepatří k těm zlým. Rodina? Rosalie s Alicí, Edward má moc milé sestry, určitě bychom byli dobré kamarádky, ale na to jsem měla myslet dřív. A Emmett s Jasperem?  Dva upíří šašci.

            Po mých vzpomínkách se mi udělalo ještě hůř, navíc se začalo blýskat. Asi se blíží bouřka, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Ležela jsem na parkovišti u školy a slzy ne a ne přicházet. Místo nic jsem cítila jen velkou bolest u srdce, snažila jsem se dýchat, ale nešlo to, jako kdyby mi někdo vyrval všechny dýchací orgány. A přeci jen, slzy nakonec přišly a nebylo jich málo. Všechny s deštěm splývali a pode mnou vytvářeli ještě větší louži, než byla dosud.

            Už jsem moc dobře věděla, proč sem upíří rádi jezdí, ale po dnešku se už o upíry zajímat nebudu. Zítra oznámím Charliemu, že se vracím k mámě, avšak tam nepojedu. Pojedu někam daleko, od tohoto chaosu okolo upírů. Někam, kde zapomenu, čím jsem byla a co jsem dělala.

            „Bello?“ Někdo mě volá? Že by se přeci jen Edward vrátil? Utřela jsem si slzy, protože přes ně jsem nic neviděla. Když jsem se podívala pořádně, zpozorovala jsem, že Edward to není. Místo něj ke mně šla Marie, má dobrá kamarádka, které jsem mohla říct vše, hlavně mi radila ohledně módy, ale to byla její práce. Charlie jí najal jako mou osobní „dvorní dámu“.

            „Co se stalo, no tak Bells, neplač.“ Konejšila mě Marie, která se znenadání objevila vedle mě. Nechtělo se mi o tom mluvit, proto jsem jenom zakroutila hlavou.

            „Dobře, tak se o tom nebudeme bavit. Pojď, měli bychom jet domů, než po tobě Charlie vyhlásí celostátní pátrání.“ Musela jsem se alespoň trochu usmát, sice ten úsměv byl jenom předstíraný, ale Marii zvedl náladu. Celou cestu domů mi povídalo, co se ve městě stalo nového, a já jsem jen přikyvovala ve chvílích, kde se to odemě očekávalo.

            „Ahoj Marie.“ Řekla jsem na rozloučenou, když jsme konečně dorazili k domu. Marie se na mě jen smutně zahleděla a objala mě na ukázku lítosti, což jsem já nesnášela. Ale budu jí muset pak poděkovat, bez ní bych se snad od školy nedostala celá.

            Domů se mi moc jít nechtělo, Charlie byl už totiž doma a já bych mu tak nerada vysvětlovala, co se stalo, že jsem doma tak pozdě a ještě ubulená. Sedla jsem si tedy na schody a dívala se přes slzy do prázdna, kde se ale něco pohybovalo. Jenomže jsem na to zapomněla, když něco za mnou třísklo dveřmi.

            „Bello Swanová, kde se couráš?“ Charlie. Nechtěla jsem se na něj otáčet, avšak nic jiného mi nezbývalo. „Proboha. Co se ti stalo?“ Vyjekl zděšením nad mým vzhledem ve chvíli, kdy jsem uslyšela křupnutí větve.

            „Nic tati.“ Bouchla jsem dveřmi, které jsem nejspíš vyrazila z pantů a běžela k sobě do pokoje, kde jsem si lehla na postel a dala se do ještě většího breku než před školou.

            „Bellinko…“ Ach ne. „Neříkej mi Bellinko.“ Skočila jsem Charliemu do řeči ještě, než začal se svou otcovskou řečí.

            „Promiň.“ Řekla jsem ve chvíli, kdy odcházel se svěšenou hlavou odemě z pokoje. Otočil se a jen se povzbudivě usmál. „Však ty to zvládneš.“ Po té odešel dolů a nechal mě tu nahoře samotnou brečet.

            Doplazila jsem se k počítači, abych si pustila píseň, kterou hráli v jídelně, kde jsem HO poprvé potkala. Nemohla jsem pomyslet na jeho jméno, už tak jsem byla na dně.

            Vrátila jsem se na postel, kde jsem se stočila do klubíčka a oddala se smutku. Asi jsem ležela a brečela hodinu, než přišel Charlie, aby mě zkontroloval. Jenom zakroutil hlavou a hned byl pryč.

            „Zítra nepůjdu do školy.“ Pomyslela jsem si. Dokonce na mě i něco leze, tohle je vážně strašný den. Jsem ubohá.

            „Bello?“ Uslyšela jsem od okna, ale než jsem stačila zaregistrovat kdo to je, už mě někdo objímal.

            „Edwarde?“ Řekla jsem nedůvěřivě, když jsem konečně přes slzy rozpoznala jeho rysy. „Ach Edwarde.“ Rozbrečela jsem se ještě víc, nešlo to prostě zastavit.

„Bells neplač a už vůbec kvůli mně.“ Začal mě hladit po vlasech a já jsem jen stále brečela a nebyla jsem schopná slova.

            „Edwarde, je mi to líto. Já vím, jsem zlý člověk, lovím upíry, ale vždy jsem si myslela, že jsou všichni zlý, jenomže pak jsem měla lovit vás. Vy jste byli úplně jiní, krásní a milí. Pak jsem tě spatřila v jídelně, myslela jsem si o tobě, že jsi nafoukaný, ale na biologii jsi mi ukázal něco jiného, byl si velice milý a já se do tebe zamilovala. Jenomže to já nemohu. Boby mě zabije, abych nevyzradila tajemství. Měla bych odejít, jednoduše zmizet.“ Začala jsem vysvětlovat, když jsem konečně přestala brečet. Pak jsem ale udělala něco nečekaného, vrhla jsem se ke skříni a začala házet všechno oblečení do tašky, z které jsem si před pár dni vyndávala právě ty samé věci.

            „Ne Bello! Nikam nepojedeš.“ Koukala jsem se na něj a on mě jen držel za ruku. Byl velice ledový, ale to mi nevadilo, byla jsem zvyklá. „Zamiloval jsem se do tebe od první chvíle, sice jsi můj lovec, ale já se tě jen tak nevzdám. Dá se zvládnout hrozbu, která nás bude čekat, pokud zůstaneme spolu. Záleží to jen na tobě.“ Wau, nikdy jsem nevěděla, že je Edward tak výřečný.

            „Jestli mi to odpustíš…“ Viděla jsem, jak se jen směje, jako kdybych byla blázen.

            „Samozřejmě, že odpustím. Tedy pokud mi dáš pusu.“ Usmála jsem se a on si mě začal přitahovat blíž k sobě. Když jsem byla od něj jen pár centimetrů, naklonila jsem se k němu a dala mu pusu, chvíli jsme se tak líbali a pak z ničeho nic přestal.

            „Boby není jediná hrozba, která nám hrozí, ale mi to zvládneme viď, Ťunťo.“ Šťouchl mi do nosu.

            „Já ti dám Ťunťu.“ Snažila jsem se ho položit na postel, jenomže on mě převrátil a dal mi pusu na čelo.

            „Co jsi říkala?“ Oba jsme se začali smát. Ten den začalo něco nového, krásného, ale zároveň něco nebezpečného.