Lovec upírů

Autorka: _M!shQa_

       4. Lhaní ti nejde dobře, Edwarde Cullene, ale mě jo.

            „No já? Ehm…Vyšel jsem si na noční procházku.“ Byl celý vystrašený, nechtěl se nejspíš prozradit, ale já ho přinutím, aby mi řekl pravdu.

            „Jo…na procházku, při které vrčíš na kolemjdoucí.“ V duchu jsem se smála, možná každou chvíli puknu zadržovaným smíchem.

            „Já na tebe nevrčel, Bello.“ Říkal to tak přesvědčivě, až jsem si v tu chvíli myslela, že jsem naprostý blázen, přeci vím, co jsem viděla. Ale pak jsem se na něj podívala a to jsem neměla dělat. Dívaly se na mě ty nejkrásnější oči, jaké jsem kdy viděla. Byla v nich láska, upřímnost, ale také lhaní.

            „Promiň, Edwarde, ale jsi špatný lhář. A do doby, než mi řekneš pravdu, tak na tebe nepromluvím.“ Otočila jsem se k němu a šla ven z lesa. Svítil měsíc, ale už muselo být dost pozdě, soudila jsem podle toho, že už se nikde nesvítilo.

            „Bello!“ Byl to ten nejžalostnější výkřik, jaký jsem kdy od upíra slyšela. Začínalo mi ho být líto, asi byl do mě zamilovaný a popravdě mě se také začínal zamlouvat.

            Nijak zvlášť jsem nepospíchala domů, milovala jsem noční procházky a navíc ani nemusím zas tolik spát, v pohodě mi stačí dvě hodiny na snění. Byl tu až moc velký klid na to, aby tohle byla pravda.

            Z autodílny Henryho byly slyšet vystrašené výkřiky. Rozeběhla jsem se svou rychlostí k tomu domu. Potichu jsem otevřela dveře, a co nevidím. Nad Henrym seděla tajemná postava a snažila se z něj vycucat krev. Musela jsem nějak zakročit, než bude pozdě, nebo spíš už bylo pozdě. Ale aspoň jsem měla příležitost vystrašit Culleny.

            „Hezky voníš.“ Řekla ta postava a pak jsem zahlédla jeho tvář. Byl to James, nově adoptovaný syn slečny Loty. Věděla jsem na sto procent, že Lota není upír, nejmíň dvacetkrát jsem si s ní podala ruku a nikdy jí neměla ledovou.

            Z přemýšlení mě vytrhl Jakešův útok, chtěl se mě zbavit, ale to mu nedaruji. Když se ke mně znovu přiblížil, dala jsem mu takovou ránu, že vylítl do vzduchu.

            „No tak kočičko, nevzpírej se. Vím, že si lovec, ale mě nemáš lovit ne? Mohli bychom se dát dohromady a oba bojovat proti Cullenům A ještě měl takovou drzost na mě mrknout. Ale tohle je vážně poslední kapka.

            „Nikdy!“ S křikem jsem se na něj vrhla a přišpendlila ho ke zdi, takže se nemohl hýbat. Vytáhla jsem rychle nůž, aby neměl šanci mi utéct, udělala jsem pár řezů do jeho tvrdého a studeného těla, pak už jsem jen zapálila to, co z něj zbylo.

            Utíkala jsem upírskou rychlostí domů, aby mě nikdo nezahlédl v blízkosti autodílny. Vylezla jsem co nejtišeji po okapu a zavazela do postele. Měla jsem tři hodiny na spaní, o hodinu více než jsem čekala.

            „Bellinko, vstávej. Dneska máš ještě školu.“ Přišel mě Charlie probudit nebo se mi to jen zdálo? Asi se mi to nezdálo, protože mi začal zvonit mobilní telefon. Vlastně jsem vůbec nevěděla, že jsem usnula, ale co, řešit to nebudu, nemá to cenu.

            „Kdo mě budí tak po ránu?“ Řekla jsem se smíchem do telefonu, jenž jsem před chvílí zvedla. Slyšela jsem jen dýchání, nic jiného se neozývalo. „Halo? Kdo tam je?“ Vše jsem řekla naprosto v klidu, na nikoho jsem neřvala, tak co se tedy stalo.

            „Bells, mohl bych si po škole s tebou promluvit?“ Ach, Edward. Měl krásný hlas po telefonu. A asi jsem nejspíš vyhrála.

            „Ok. Tak po škole. Musím se jít nasnídat. Pa.“ Zaklapla jsem telefon, jenomže se ozvalo zvonění znovu. Měla jsem jako zvonění nastavenou píseň od Jonas Brother S.O.S. Při téhle písni jsem se vždy dala do pohybu.

            „No?“ Už jsem měla nervy, zase skrytý číslo. Jak já to tak nesnášela.

            „Co kdybych se pro tebe stavil a odvezl tě do školy? Za dvacet minut před tvým domem ok?“ Mlčela jsem, protože mě to dost udivilo. Asi ho nudilo čekat na mojí odpověď, proto taky zavěsil.

            Určitě pro mě nepřijde, když jsem mu neodpověděla, ale přesto jsem pospíchala, abych to za těch dvacet minut stihla.

            „Bello, jdu do práce. Uvidíme se večer. Ahoj.“ Zakřičel na mě ze zdola Charlie, když jsem byla už skoro hotová.

            „Ok tati. Ahoj.“ Odpověděla jsem mu na zpět a rychle jsem se nasoukala do černých silonek, které se mi hodili k sukni. Byla jsem oblečená do bíločerného, měla jsem ráda tyto dvě barvy, ale moc často jsem je nenosila, nehodili se mi k pleti, avšak teď je klidně mohu nosit, konečně jsem přišla na to, co je to make-up.

            Vyběhla jsem z pokoje, když jsem ucítila jahody. Už byl nejspíš před domem. Otevřela jsem dveře ještě dřív než zaklepal.

            „Sluší ti to.“ Řekl, když jsem vyšla před dům. V jeho autě seděli všichni jeho sourozenci, krom Emmetta a Jaspera, kteří stáli v nákladní části auta. To auto muselo být jen pár dní staré, bylo krásné.

            Sedla jsme si dopředu vedle Edwarda. Všichni mlčeli, nejspíš se mě báli, i když nevím, čím jsem si to zasloužila.

            „Ahoj Bello, já jsem Rosalie, ale to ti nejspíš Edward už říkal.“ Nakonec ticho prolomila ta blondýna, která vypadala nafoukaně, ale teď se mi zdála celkem milá.

            „Těší mě,“ řekla jsem upřímně. „Alice? Jak jste včera oslavovali výpověď Dickový?“ Tohle mě doopravdy zajímalo, škoda, že jsem tam nemohla být.

            „Byl to skvělý večírek. Spalovali jsme věci, které vyházela do koše před svým odjezdem z Forks a tady Rosalie jí zavolala a řekla jí fakt krásná slova. Byla tam prostě sranda, proč si tam ty nepřišla? Tys měla být přeci ten hlavní člověk na oslavě.“ Z jejích slov jsem slyšela nadšení, jak jsem mohla se vzdát tak skvělé párty.

            „Byla jsem v La Push za mým přítelem z dětství.“ Vlastně jsem ani nelhala, doopravdy jsem Jacoba znala od dětství.

            „Ou, aha tak to jo.“ Ani se Alici nedivím, že se tak znechuceně zašklebila, nenávist obou kmenů byla prostě vzájemná.

            „Vystupujeme!“ Řekl Edward, který celou cestu mlčel, když jsme byli konečně před školou. Byla to velice dlouhá cesta, tedy alespoň mě se tak zdála.

            „Ahooooj Bellaaaa! My jsme ještě neměli možnost se představit. Já jsem Emmett a tohle,“ bouchnul svého „bratra“ do zad. „..je Jasper.“ Emmett musel být pěkný vtipálek, byl od pohledu sympatický.

            „Ráda vás poznávám, ale teď bych měla jít na první hodinu. Uvidíme se po škole Edwarde.“ A raději spěchala na první hodinu.

Po škole

            „Tak cos mi chtěl, Edwarde?“ Řekla jsem, když jsem se doplazila z tělocvičny. Dneska jsme hráli celou hodinu basketbal, všichni krom mě hlasovali pro něj.

            „Říct ti pravdu.“ Vůbec nebyl nervózní, pochybuji, že nebude lhát. Na to jsem o něm věděla dost.

            „No…tak povídej.“ Posadil se vedle mě na lavičku a začal přemýšlet, netušila jsem na co myslí, ale doufala jsem, že se to netýká mě.

            „No ehm. Možná se ti to bude zdát směšné, ale nejsem člověk. Jsem upír.“ Díval se na mě zcela vážně a já jsem asi musela vypadat nechápavě, protože jsem stále nemohla uvěřit, že mi řekl pravdu.

            „Hahaha a teď mi ještě řekneš, že já jsem princezna viď?“ Musela jsem prostě trošku zavtipkovat, možná by mi to mohl dokázat.

            „Ne. Já vážně jsem upír.“ Nikdo by mu neuvěřil, ale já vše věděla.

            „Ok, tak mi to dokaž.“ Byla jsem moc zvědavá, co řekne. Třásla jsem se napětím, ale zároveň jsem byla nervózní, že sedím vedle nejkrásnějšího kluka ze školy.

            „A chceš vycucnout teď nebo potom?“ Začali jsme se oba tomu smát, a když jsme konečně přestali, začaly se jeho rty přibližovat k těm mým.

            „Edwarde já vím, že jsi upír. Neměl bys být do mě zamilovaný, jsem pro tebe příliš nebezpečná.“