Lovec upírů

Autorka: _M!shQa_

 3.Opět mezi svýma a co, když už nejsem jedna z nich?

            Cestu do La Push nebylo těžké najít, všude byly ukazatelé, takže jsem ani nemusela volat Charliemu, který by se vyptával, co v La Push chci vůbec dělat. Moje máma respektovala můj nebezpečný život mezi nebezpečnými tvory, ovšem táta by si o mě myslel, že jsem se totálně zbláznila.

            Když jsem přejela ceduli: „Vítejte v indiánské rezervaci La Push“, začal na mě mávat z dálky nějaký kluk. Odněkud jsem ho znala, ale teď jsem si nemohla vzpomenout odkud. Raději jsem tedy zastavila, ubránit bych se dokázala, kdyby to byl nějaký násilník.

            „Ahoj Bello, naše lovkyně upírů. Já jsem Jacob Black, když si ještě bydlela ve Forks, byli jsme přátelé.“ Já říkala, že ho odněkud znám. Můj malý Jacůbek, jak jsem mu vždycky říkala, popravdě musím přiznat, že bych ho tu nikdy nečekala, myslela jsem, že se přestěhovali.

            „Jé, čau Jacůbku. Neměl si bydlet někde jinde?“  Za toho Jacůbka po mě hodil kapesníky, které právě svíral v ruce.

            „No milá Bellinko, my jsme se stěhovat měli, ale vždyť znáš Billyho.“ Nasedl si vedle mě do auta a začal mi přepínat rádio, jak já tudyto nesnáším. Plácla jsem ho tedy přes ruku, když se dostal znovu k mé oblíbené stanici, zatvářil se uraženě, ale v zápětí se tomu smál.

            „Mám tady jeden důležitý úkol. Mohl bys mi prosím tě říct, kde bydlí Sam Uley?“ Nechci mu říkat, že jdu sem zabít pár upírů, stejně by nevěřil, že existují.

            „Jasně, vždyť od toho jsem tu. Sam má už nějaký plány ohledně Cullenů.“ Jak je možný, že Jacob vědět, co mám v plánu dělat?

            „Ty víš, kdo jsem?“ Nerada bych, kdyby byl Jacob v nebezpečí jen díky mě.

            „Vím, vždyť jsem ti řekl lovkyně upírů.“ No jo, tak mi něco uteklo, když já musím pořád myslet na Edwarda. Já mu nechci ublížit, ale na druhou stranu musím, je to moje hobby.

            „Promiň, já jsem myslí jinde. Musím říct, že si nějak vyrostl.“ Ne, že by nevyrostl od mého posledního dne tady, ale byl oproti všem klukům, které jsem dneska potkávala ve škole nějaký obrovský.

            „Měřím jenom nějakých sto devadesát centimetrů. Jo a jsem také vlkodlak.“ Začala jsem se smát, protože jsem myslela, že si dělá ze mě jen srandu, jenomže se na mě podíval zle, takže to přeci jen musela být pravda.

            „Promiň Jaku, ale když já tě stále beru jako malého Jacůbka.“ Určitě by mě nejraději uškrtil, ale s Jakem mi byli doopravdy dobře, možná bych ve Forks mohla zůstat o pár měsíců navíc.

            „Jo v pohodě. Zato já tě neberu jako malou Bellinku, ale jako krásnou Bells.“ Cítila jsem, že se začínám červenat, avšak já s Jacobem nic mít nemohu, přeci jen mám nějaký upíří schopnosti a mohla bych ho i zabít.

            „Neměl bys mi něco takového říkat, jsem nebezpečná.“ Asi to pochopil a ukázal do leva, abych zatočila.

            „Tady zastav! Sam se smečkou je uvnitř, já tam hned přijdu, jenom musím pro někoho dojít. Zatím Bells.“ Mrkl na mě a odešel do domu naproti Samovu. Raději jsem tedy zaklepala na dveře.

            „Ahoj Bello, čekali jsme, že tu budeš dřív. Já jsem Emily. Tohle je můj snoubenec Sam, to je Embry, Paul, Seth, Jared a Quil. Snad se ti tu mezi vlkodlaky bude líbit.“ Všichni vypadali velice mile, ale Emily měla trošku zohavěný obličej, asi jí napadl Sam, no ale to je jejich věc.

            „Bello! Rád tě zase vidím!“ Fredy? Co ten tady? Ne že bych ho nerada viděla, ale je to divné.

            „Co tady děláš?“ A pak jsem si všimla, že drží za ruku jednu holku, nejspíš také patřila k vlkodlakům, tedy alespoň tak páchla.

            „Tady Leah mi volala a varovala mě, abych na Aljašku nejezdil, že tam za mnou jede Boby a chce mě zabít, tak jsem přijel sem. No a Leah se do mě otiskla. Vlastně holky, já vás ani nepředstavil. Leah, tohle je moje dobrá kamarádka Bella a Bello, tohle je má přítelkyně Leah.“ S Leah jsme si podali ruce na znamení přátelství, ale hned co nejrychleji jsem její ruku pustila, protože její ruka nějak pálila.

            „Tak tedy Bello, máme pár nápadů na to, jak je napadnout.“ Začal vykládat Sam ve chvíli, když si sedl vedle mě Jacob a dal si ruku okolo mého pasu. Chtěla jsem ho odstrčit, ale byla mi velká zima, tak jsem se k němu ještě víc přitulila.

            „Ale nejdřív bys nám měla dokázat, že pijí lidskou krev, protože mi s nimi máme nějakou smlouvu, víš?“ Důkaz? Kde ho mám jako sebrat? Ale co, já už něco vymyslím.

            „Ok, já vám tedy nějaký důkaz seženu. Ale jen tak pro zajímavost, co se stane, když ne?“ Chtěla jsem se ještě zeptat, odkdy dodržují vlkodlaci pravidla, ale raději jsem držela jazyk za zuby.

            „Tak holt budeš na ně jen ty a tady Fredy, i když ten nevím, jestli by chtěl. Ale určitě bychom vám poradili jejich slabiny a tak, protože Bobymu něco dlužíme.“ Ok, alespoň že tak. Trošku mě to uklidnilo, ale bylo by to lehký, kdybych likvidovala je postupně. První by šla ten Emmett, na toho budu potřebovat dost síly a poslední asi Rosalie, ta se mi zdá dost neschopná.

            „Co kdybychom se šli projít?“ Navrhl znenadání Jacob, vstal a mě nezbylo nic jiného, než ho následovat ven. Šli jsme vedle sebe mlčky po pláži.

            „Cullenovi jsou dost mocný. Bello, je tu i riziko, že se do jednoho z nich zamiluješ. Myslím toho, který je dosud sám. Toho chtěla i jeden čas Leah, v době kdy ještě nebyla vlkodlakem. Viděla si je už?“ Trefil do černého, ten Edward se mi vážně líbil.

            „Jo no, viděla. Vedle toho Edwarda sedím na biologii, je celkem fajn.“ Jaj, co to plácám za nesmysly? Nemůže být fajn, musí být strašný, zlý, ohavný.

            „Bello, prober se. Vždyť ty jsi jejich lovec.“ Proč mě takhle musí týrat, vždyť já to vím, o to je to ještě horší.

            „Jacobe, měla bych už jít. Hlavně si musím přebrat v hlavě co je správné a co není. Ahoj.“ Začala jsem utíkat k autu a ani Jacoba jsem nezahlédla, asi zůstal na pláži.

            Tak tedy, hned jak přijedu domů, vezmu si něco černého a půjdu na průzkum Cullenových. No, i když, ta černá asi moc nepomůže, ale nic jiného dělat nemohu.

            Pět minut před půlnocí, když Charlie už spal, vylezla jsem oknem ven. Byla to docela výška, ale pro mě to bylo nic. Wau, taková líbezná vůně. Cože? Jahody? Někde tady musí být jeden z těch upírů a teď úkol pro mě: přistihnout ho při činu.

            Ta vůně vycházela od potoka, který byl nedaleko domu. Rozběhla jsem se tam, i když jsem riskovala odhalení. Pak jsem jí zahlídla, byla to Rosalie. Zrovna něco nebo někoho ulovila. Chtěla jsem k ní jít blíž, jenomže pravidlo číslo čtyřicet pět říkalo, že nesmíme rušit upíry při jídle. Takže jsem jen z dálky pozorovala, jak se nacpává.

            Když konečně skončila a zvedla se, viděla jsem, že má celý od krve triko. To musí být něco pro miss upír, že je špinavá. Než jsem stačila zpozorovat, jestli náhodou nebrečí, byla už pryč. No jo, musela se jít převlíknout.

            Nebo že by nešla? Znovu jsem totiž ucítila ten známý pach jahody. Nevěnovala jsem tomu bůhví jakou pozornost, proto jsem také slezla ze stromu, na kterém jsem dosud byla. Šla jsem blíž k místu, kde byla ještě před pár minutami Rosalie. Byla tam roztříštěná srnka, kdyby tady byl někdo slabší postavy, určitě by se neudržel.

            „Vvvvrr!“ Začalo něco vrčet a pak se nebezpečně blízko mě objevil Edward, díval se na mě, jako kdyby mě chtěl zabít. Skočil za strom a už byl pryč. Nejspíš tedy žádný důkaz za dnešek neseženu.

            Otáčela jsem se už na cestu domů, když: „Co tady děláš Bello?“ Edward se vrátil, ale tentokrát už byl nejspíš v klidu.

            „Slyšela jsem nějaký zvuky, tak jsem se sem šla podívat a pak jsem našla toto.“  Teoreticky jsem nelhala, doopravdy tady někdo ječel, ale byla to Rosalie a ne srnka. „A co tady děláš ty?“