Lovec upírů

Autorka: _M!shQa_

                                                      2. Prozrazení? Nikdy!

            „Jak si mě mohla slyšet?“ Zeptal se mě Edward po chvíli mlčení. Musím si rychle něco vymyslet. Už to mám.

            „No víš, já jsem chtěla slyšet co si každý ve škole o mě myslí a oběd mi přišel jako dobrý místo k odposlechu. Jednoduše vzala jsem si naslouchátko, abych všechny slyšela. A musím ti říct, že to nebyl nejlepší nápad.“ Hmátla jsem do tašky a vytáhla jsem naslouchátko. Podle jeho výrazu by se nejraději utloukl smíchy. To naslouchátko nosím ve chvílích jako je tato, aby nedošlo k prorazení. Je mi jedno jestli mě lidé budou považovat za blázna, hlavně ať nezjistí, kdo doopravdy jsem. Jednou při mém prvním lovu, jsem prozradila, kdo jsem a druhý den to věděl můj cíl.

            „Naslouchátko? Toho jsem si na tobě nevšiml.“ Měla jsem chuť mu říct: To je divné na to, že jsi upír. Avšak protože jsem se do něj na druhý pohled zamilovala a nechtěla jsem se prozradit, tak jsem držela jazyk za zuby.

            „Voníš po malinách, víš o tom?“ Řekl znenadání a já si vzpomněla na mého posledního uloveného upíra. Ten měl jako jediný nějakou vůni, krásnou malinovou, kterou jsem po něm nejspíš „zdědila“, ale lépe by se hodilo říct, ukradla.

            „Já používám malinový šampón.“

            „Myslel jsem si to.“ Teď mi došlo, že je to ten, který čte myšlenky. Snad se právě teď nehrabe v těch mých. Vlastně, já jsem proti tomuto chráněná, když jsem vyvolená, jak mě nazval Boby.

            „Myslet neznamená, že bys to věděl.“ Řekla jsem si jen tak pro sebe.

            „Co jsi říkala?“ Avšak jemu to nejspíš neuniklo, vždyť on má skvělý sluch, mohlo mě to napadnout.

            „Ale nic. Co kdybys mi řekl něco o tvé rodině?“ Věděla jsem o nich sice dost, jenom jsem prostě potřebovala změnit téma.

            „Proč tě to zajímá? Snad nejsi…, ale nic.“ Do pytle on to tušil, musela jsem mu jeho mysl vyvrátit.

            „A co si tedy myslíš, že jsem?“ Bylo na něm vidět, že to nechce říct.

            „Lovec?“ Ou a už je to tady, věděl o mě.

            „A je tady snad nějaký pěkný kluk, který by se dal ulovit?“ Musela jsem dělat, že nevím, o co jde, ale na druhou stranu taky mu ukázat, že nejsem hloupá. A tahle slova se mi hodila, protože pak bude vědět, že o něj nemám zájem, i když…

            „No řekl bych, že ano. Třeba Mike Newton?“ Viděl, že se na něj dívám znechuceně, po té co vyslovil jméno Mike Newton, tak pokračoval. „Tak Mike asi ne. Ale co třeba takový Edward Cullen?“ Jestli tady to měl být vtip, tak by vyhrál cenu nejlepší vtip na světě.

            „To není dobrý nápad. Ne že by byla nějaká chyba v tobě, ty jsi dokonalý, problém jsem já. Pochop to prosím tě.“ Když já bych mu to tak ráda řekla.

            „Víš, že vůbec nechápu, o co jde? Vlastně to se mi stalo úplně poprvé, abych něco nechápal. Můžeš si pogratulovat.“ Bylo na něm znát, že by také nejraději přešel k jinému tématu.

            „Už mi tedy řekneš něco o tvé rodině, nebo jak dlouho mám ještě čekat?“ Začala jsem se tomu smát a on se ke mně přidal. Cítila jsem se šťastně.

            „Tak vezmeme každého po jednom, bereš?“ Kývla jsem na znamení, že beru. „Rosalie je sobecká, myslí pořád jen na svůj vzhled. Alice se až příliš snaží udělat dobrý dojem, chová se přátelsky, ale někdy to přehání. Emmett sportuje, nikdy ho nikdo nedokázal přeprat. A Jasper? To je takový všech miláček, je až příliš milý.“ Tak teď mě celá ta jejich rodina doopravdy zajímala, obzvlášť ta Rosalie, co kdybychom zkusili z ní udělat normální holku?

            „Všichni vypadají přesně, tak jak jsem předpokládala. Hele to ještě nezvonilo?“ Překvapilo mě, že jsem něco přeslechla, avšak pak jsem viděla, že celá třída je plně v hovoru, čím to asi tak mohlo být?

            „Bello, vypadaly pojistky, před pěti minutami nám to říkal učitel. Odešel je přeci zpravit.“ A pak mi to došlo, celou dobu jsem vysela na Edwardových slovech. Přeci nejde, aby se dal upír dohromady se svým lovcem, nebo ano?

            „Toho jsem si nevšimla.“ Avšak to již asi věděl. „Prosím tě, jaká je nejkratší cesta do La Push?“ Nechtěla jsem si zbytečně utrácet kredit voláním Charliemu.

            „Ani nevím. Já tam nikdy nejezdím. Promiň.“ No jo jsou tam vlkodlaci, kteří by ho nejraději zabili. A s mojí pomocí to také udělají.

            „Jo v pohodě. Já to přežiji.“ Začali jsme se smát, bylo mi s ním dobře, nechtěla jsem ho nechat zabít, ale nic jiného mi nezbývá.

            „Už bych měla jít na tělocvik.“ Tělocvik, ten by mi měl jít. Tedy, alespoň doufám.

            „No asi jo. Ahoj, Bello!“ Řekl to tak krásně, v tu chvíli jsem ho chtěla políbit. Jenomže to jsem nemohla.

            „Slečno Swanová, hned na první hodinu tělocviku jdete pozdě, to se mi nechce věřit.“ Taková baba, to bude teda tělocvik. Vážila nejspíš přes sto kilo a dovolovala si. Určitě závodila v sumu.

            „Tak tomu nevěřte,“řekla jsem odvážně, i když bych nejraději utekla co nejdál by to šlo. Používala totiž strašnou voňavku.

            „Tak vy si budete vyskakovat. No dobře. Okamžitě se běžte převléci!“ Začala na mě řvát, jako kdybych bůh ví co řekla. To bude teda super školní rok.

            „Jsi dobrá. Nikdo ještě neřekl Dickový něco takového, neboť se jí všichni bojí. Jinak já jsem Alice.“ Ou, to byl ten malý skřet. Celkem příjemná na to, že je upír. Za dnešek toho už mám dost, nejdřív její brácha a teď ona, co bude příště?

            „Jo, dík. Já jsem Bella.“ Snažila jsem se jí vyhnout, proto jsem na sebe hodila tričko a kraťasy, jak nejrychleji to šlo.

            „A, tady jste. Tam nám předvedete, co umíte. Začneme během. Deset kol by vám mohlo stačit, abyste se mi omluvila za to, že jste byla drzá, co říkáte?“

            „I kdybych měla běžet dvacet kol, tak bych se vám nikdy neomluvila.“ Ta ženská mě začala pěkně štvát, nechápu, proč jí někdo něco neřekne.

            „Tak když ne deset ani dvacet kol tak proč by ne rovnou třicet? Buď poběžíš třicet kol, nebo tu budeš po škole psát: Nikdy nebudu urážet svou milovanou paní učitelku Dickovou. Co si vybereš hm?“ Milovanou paní učitelku Dickovou? O můj bože, to raději těch třicet kol.

            „BĚŽ!“ Zařvala najednou a tím mě vytrhla ze zamýšlení. Raději jsem se dala do běhu, všichni se na mě dívali, jako na nějakou spásu. Copak se jí doopravdy všichni tak bojí?

            Když jsem za sebou měla patnácté kolo, začínal mi docházet dech. Nikdy jsem nemusela takhle běžet ani za upírami. A ta tlustoprdka se jenom smála a dívala, jak už mi docházejí síly. Věděla jsem, že dvacet kol nezvládnu natož třicet.

            „Paní profesorko! Bella zkolabovala. Musíte jí pomoci“ Začal křičet nejspíš skřet, když jsem upadla na zem a nevnímala okolí.

            „To určitě jenom hraje, aby nemusela dál běžet. Avšak já jí ukážu.“ Pocítila jsem prudkou bolest, která vycházela z břicha. Ona do mě normálně začala kopat. To už přechází učitelský meze. Slyšela jsem, jako by se někdo k nám blížil přes celé hřiště.

            „Paní Dicková! Okamžitě toho nechte! Nevidíte, že nedýchá? O tomhle si ještě promluvíme po hodině. Alice? Běž s Bellou do ošetřovny.“ Řekl ten cizí hlas, měla bych mu poděkovat, jenomže jsem se nedokázala pohnout a už vůbec ne mluvit.

            „Já jí sama neuzvednu.“ Hahaha, jak Alice lhala. Přeci je upír, dokázala by mě uzvednout, jenomže ani ona se nechtěla prozradit.

            „Pomůžu ti.“ Edward? Co ten tady? Dva lidé, které mám zabít, mi chtějí pomoci, je to tak dojemné. Musím se k nim chovat hezky, alespoň do té doby, než bude konec.

            Pak už mě pokládal Edward na nosítka a s Alicí mě vyzvedli do vzduchu. Tušila jsem, že se na mě všichni dívají. Byla jsem ráda, že nemohu otevřít oči. Nechtěla jsem nikoho vidět.

            „Už se probouzí.“ Řekl někdo, když jsem konečně mohla hýbat tělem. Pomalu jsem začala otvírat oči. Všude kolem mě bylo tak omamující světlo.

            „Já jsem v nebi?“ Připadalo mi to tak, dokonce tam byl i jeden překrásný anděl. Wau, ale vždyť to není anděl nýbrž Edward.

            „Ne Bello, nejsi v nebi. Kdybys v nebi byla, tak tam nejsme my.“ Začal se tak hezky smát, i když taky jako by se mi vysmíval.

            „Měla bys jít do ředitelny. Dostaneš nejspíš velikou omluvu.“ Řekla zdravotní sestra, které jsem si do teď nevšimla a to mám nějaké upíří schopnosti.

            „Jo dobře. Už tam běžím.“ Avšak běžet bych asi neměla, podle toho jak se na mě všichni dívali. No dobře, tak jsem tedy šla k ředitelně. Jenomže jsem zaslechla nějaké hlasy vycházející z ředitelny.

            „Paní Dicková! Jak si to představujete takhle vyučovat? Vždyť jste jí málem zabila. Vy jste se normálně zbláznila,“ řval na Dickovou ředitel. Dobře jí tak, i když to částečně byla také moje vina.

            „Ale když ona si začala. Urazila mě a to si zaslouží trest, nemyslíte?“ Ou, tak ona takhle. Že jsem si prý zasloužila trest. Dokonce i ostatní takhle týrala.

            „No zasloužila, avšak ne takový. Prostě a jednoduše máte třicet minut na to, abyste opustila školu. Nebi pro vás jednoduše, máte padáka!“ Hahaha, dobře jí tak. Jsem tak ráda, že jí už na tělocvik mít nebudeme.

            „Co tady proboha děláš? Proč nejdeš dovnitř?“ Nevěděla jsem, že mě někdo pozoruje, ale pak mi došlo, že nejspíš se musel jít někdo podívat, jestli jsem neomdlela. A kdo jiný by se o mě tolik zajímal než Edward? Ano byl to on, ten přenádherný upír, kterého bych měla zabít.

            „Poslouchám co se tam děje.“ Ukázala jsem ke dveřím a pak jsem si uvědomila, že normální člověk by přes ně neslyšel. Zase jsem to musela nějak zakrýt.

            „Ty přes ty dveře slyšíš?“ Při těch slovech se zatvářil zase podivně. „Ehm…zase máš naslouchátko co?“ Začal se smát a já jen kývla, že ano. Raději jsem zaklepala na dveře ředitelny, protože za dnešek jsem se už nejmíň třikrát prozradila a nechtěla jsem v tom pokračovat dál.

            „Vstupte!“ Řekl ředitel, když paní Dicková odcházela. Dost zle se na mě podívala a já doufala, že teď jsem jí viděla naposled.

            „Je vám už lépe, slečno Swanová?“ Prohlížel si mě, jako kdybych málem umřela, no vlastně on to tak bral.

            „Ano je mi velice dobře. A co paní Dicková? Co bude s ní? Já jen že se jí ostatní bojí.“ Jo bojí, včetně toho skřeta Alice. Možná bych jí měla vymyslet jinou přezdívku, začíná být moc milá.

            „Dostala výpověď. Nejspíš se i odstěhuje z města.“ Super. Dnes určitě každý bude slavit a já budu nejspíš v La Push a spřádat plány proti upírům z Forks.

            „Promiňte, ale měla bych už jít. Musím jet do La Push.“

            „Dobře, nebudu vás dnes již nadále zdržovat, a když máte cestu do La Push, prosím pozdravujte Billyho Blacka. Naschle Bello.“

            „Vyřídím. A naschle.“ Řekla jsem při odchodu. Teď se jenom co nejrychleji dostat do La Push.