Lovec upírů

Autorka: _M!shQa_

         1.      Spatření upírů

Podržel mi dveře, můj únosce. Už jsem věděla co se děje. Jako před třemi měsíci, když jsem jela do Francie za těmi zrůdami. Alespoň že jsem sebou měla Monieho, jinak by nejspíš bylo po mě. Proč pořád já dostávám ty nejhorší úkoly? To samý platilo i ve škole….cccc.

„Bello?“ Volal mě známý hlas. Hned jakmile jsem vstoupila do jeskyně, poznala jsem, čí to byl hlas.

            „Ahoj Boby! Máš pro mě zase nějaký úkol?“ Proč se vždy tak hloupě ptám? Samozřejmě, že pro mě má úkol, jinak by mě sem nevolal. Teda spíš mě zrovna unesl ze školy jeho pomocník, ale nevadilo mi to, stejně tam po tomto rozhovoru končím.

            „Co jsi čekala? Že jsem tě zavolal jen pro to, abych tě znovu viděl, i když tohle byl taky jeden z těch důvodů.“ Začal mi líbat krk, byl to skvělý muž, žil už dlouho a měl toho dost za sebou. „Za půl hodiny ti odlétá letadlo do Forks k tvému otci. Všechno máš sbaleno, až vystoupíš z letadla, najdeš na letišti své zavazadla. Tvůj úkol je ti jistě znám. Kdyby byly nějaké nesrovnalosti, stačí, aby ses podívala do desek, které máš v batohu.“

            „Jasně, takže do Forks. No super.“ Díval se na mě, jako by litoval rozhodnutí poslat mě tam. Já toho litovala už dávno, když jsem se přidala k těmto….ehm lidem.

            „Budeš mi chybět zlato.“ Jako kdyby si za mě nenašel hned za hodinu náhradu. Minule to taky vypadalo, že už se nevrátím, ale přeci jen jsem se vrátila a on tu byl v objetí s jinou.

            „To přežiješ, neboj. Brzy se zase uvidíme.“ Naposledy jsme se políbili, tento okamžik jsem si vychutnala, přeci jen jak mohu vědět, kdy ho zase uvidím.

            „Madam.“ Řekl Fredy, kluk, který mě unesl ze školy. Sice byl hezký, jenomže velice škodolibý. Právě proto jsem dala přednost Bobymu, i když byl sukničkář, avšak to mi nevadilo.

            „Bello, ty tam vážně chceš jet? Slyšel jsem, že jsou nebezpeční.“ Nechtěl, aby mu odjel panáček na jeho vtipy. Vždy si ze mě utahoval, už jako malý, když jsme se koupali nazí v dětském bazénku, si ze mě dělal legraci.

            „Já vím, že to nemyslíš vážně, ale děkuji ti za tvou starost.“ Byla jsem na něj chladná, jako vždy. On si to zasloužil.

            „Něco ti Boby zapomněl říct.“ Viděl, že se dívám nechápavě, proto pokračoval. „Místo tvého otce bude na letišti čekat jedna paní z agentury. Boby chce, abys na všechny zapůsobila, proto ti něco udělají s vlasy a tak. Hlavně ať na tebe nedávají moc make-upu, přeci nechceme, abys byla v obličeji baculatá ne?“ No jistě, starý dobrý Fredy.

            „Díky Fredy. Jsi moc hodný.“ Co to do mě vjelo? Říkat mu, že je hodný? Než jsem se stihla vzpamatovat, cítila jsem jeho horké rty, jak se dotýkají těch mých. Na to, že to byl on, líbal perfektně. Pak mi došlo, co se děje.

            „Fredy! Dost! Boby tě zbije a já taky.“ Začala jsem ho kopat a mlátit, jenomže on nepřestal, líbal mě dál. To jsem už nemohla vydržet, dala jsem mu pěstí a v tu chvíli přestal. Podíval se na hodinky.

            „Bello, měli bychom si pospíšit. Za patnáct minut tam máme být.“ Cože? Nejenže ho zbiji, já ho zabiji! Najednou mě tlak přišpendlil k sedadlu, jak rychle vyjel z jeskyně. Ou, my jsme stále byli v jeskyni, určitě to viděl Boby a ten ho zabije. Najednou mi bylo Fredyho líto.

            „Fredy Boby tě zabije. Nechtěl bys letět se mnou?“ Přeci jen jsem se nakonec odvážila být na něj milá. Docela mi to šlo, což jsem nečekala.

            „Na to jsem již také myslel. Koupil jsem si letenku na Aljašku, tam bydlí mí druzi.“ Vždyť tam bydlí i ti, které nesnášíme. Totálně se zbláznil, nemohu ho tam jen tak pustit.

            „Ne! Ty tam nesmíš. I když to tam nejspíš bude lepší než zde. Máš pravdu, měl bys tam jet.“ Já jsem tak upovídaný člověk, že to není možné. Také mám nejlepší přehled ve škole, avšak to jen díky mým schopnostem.

            „Máš ještě pět minut čas, ale mě to jede už teď. Sbohem Bello, snad se někdy shledáme. Mám tě rád.“ Dlouze mě políbil, cítila jsem, jako kdyby mezi námi přeskočila jiskra. Avšak pak již odcházel.

            „Miluji tě Fredy!“ Zařvala jsem na něj, co nejhlasitěji jak to šlo. Otočil se a šibalsky usmál. Škoda, že nejede se mnou, určitě by byla sranda.

            „Žádám cestující do Washingtonu, aby nastoupili do letadla.“ To těch pět minut uteklo nějak rychle, teď jenom přežít ten půlhodinový let.

            Když letadlo začalo stoupat, otevřela jsem si sáček s gumovými medvídky, které jsem měla v batohu od Bobyho. Avšak když jsem je vracela zpátky do batohu, narazila jsem na nějaké desky. Teprve teď jsem si pořádně vzpomněla na můj úkol. Začala jsem prolistovávat papíry, ta rodina byla celkem zajímavá. Nejspíš bude obtížné splnit můj úkol. Bohužel nemám žádnou jejich fotku, ale díky mému čichu je rozeznám před normálními lidmi.

            „Paní Swanová?“ Začala na mě volat nějaká dívka asi o tři roky starší než já, hned po té co jsem si vzala své zavazadla.

            „Co si přejete?“ Ta ženská jakoby právě teď vyšla z kadeřnictví. Pane bože! To je ta z té agentury, jak mi o ní vyprávěl Fredy.

            „Já jsem vaše osobní maskérka a pomocnice co se týče módy, kdykoliv v tomto městě budete chtít jít na večírek, rande nebo cokoliv jiného, jsem tu pro vás. Teď bychom ale měli udělat něco s vaším vzhledem, než vás uvidí váš otec.“ Tak a teď jsem našla víc upovídaného člověka, než jsem já. V klidu jsem za ní nastoupila do taxíku a jeli jsme do Forks. Představila se mi jako Marie Stanleyová a má dokonce sestru Jessicu v mém věku.

            Hned jak jsme přijeli k ní domů, pustila se do práce. Nechtěla jsem potkat někoho dalšího, s kým bych se musela seznamovat, proto jsem byla ráda, že nikdo nebyl u ní doma.

            „Paní Swanová, jakou barvu vlasů byste si přála? Ta vaše černá je už dost vybledlá.“ A opravdu, neměla jsem již černé vlasy, nýbrž našedivělé, přitom na té krabičce bylo napsáno, že barva vydrží dlouho.

            „Co třeba tmavě hnědou? Alespoň mi půjde k očím.“ Jediné co podle mě bylo na mé osobě krásné, byli mé oči.

            „Máte pravdu. Tak se dáme do práce. Nevadí vám, když zakryji zrcadlo? Ráda bych, aby to bylo překvapení.“ Přímo miluji takové lidi, které než stačím něco říct, tak oni to udělají. To samé platilo v tomto případě. Marie se mě zeptá na otázku a než já na ní odpovím, odpoví si na ní sama.

            „A, je to hotové. Řekla bych, že budete nad míru spokojená.“ Po dvou hodinách trápení s vlasy, nehty a obličejem byla hotová. Když odkryla zrcadlo, spatřila jsem tam jiného člověka. Už jsem nevypadala jako z Adamsový rodiny, teď jsem spíš vypadala jako každý druhý člověk.

            „Wau, je to úžasné. Doopravdy jsem to já?“ Nemohla jsem uvěřit takové změně, už jsem nebyla šedá myš, teď jsem byla úchvatná.

            „Ano jste to vy. Plastiku zatím nedělám.“ Začali jsme se smát, Marie byla velice milá žena. Škoda, že pro mě byla něco jako služka.

            „A kolik si za to budete přát?“ Právě teď jsem u sebe neměla moc peněz, všechny byli v taxíku, který odvezl Mariin manžel k tátovi.

            „Toto zaplatí váš otec. Mám sloužit vám na jeho příkaz, takže peníze jsou jeho věc, o to se vy nemusíte starat.“ Já myslela, že to byla práce Bobyho, avšak jak vidím tak ne.

            „Asi bych už měla jít. Za chvíli bude osm a zítra mám první den ve škole.“ Nechtěla jsem si volat zbytečně taxíka. Tak jsem se prošla, byla už celkem tma, ale přesto jsem viděla, že na mě kolemjdoucí zírají.

            „Ahoj tati!“ Skočila jsem tátovi kolem krku, když jsem našla dům, ve kterém strávím přinejmenším tři měsíce.

            „Bellinko, jak rád tě zase vidím.“ Táta sice málo mluvil, ale když mě vidí teď po šesti letech, tak asi se bude dost vyptávat.

            „Je už pozdě. Měla by sis jít lehnout. Zítra ráno jdeš do školy, nechceš zaspat hned první den ne? A ráno odemě dostaneš malý dar.“ Poslechla jsem ho a šla nahoru do svého pokoje, byl celý moderně zařízen oproti minulému pobytu ve Forks.

            Stejně nepomohlo, že jsem šla dřív si lehnout. Celou noc jsem se stresovala, jak asi budou vypadat a vonět. O můj bože, do čeho jsem se to zase zapletla.

            „Bello tady máš dárek.“ Řekl táta zvesela, když jsem vyšla ven před dům. Stálo tam překrásné světle modré auto, bylo to nejspíš Audi, sice se v autech moc nevyznám, avšak o tomto mi vyprávěl Fredy.

            „Díky moc tati!“ Byl jsem dojatá, že jsem dostala tak drahé auto. Ale na druhou stranu jsem se bála, že budu jediná v tomto městě kdo má něco takového.

            „Dceruško, měla bys jet už do školy.“ To bylo typický, že to říká zrovna on. Jako jediný celý v naší rodině dostal i na střední samé dobré známky. Jelikož jsem si chtěla vyzkoušet auto, tak jsem neměla žádné námitky. Nejenže to jezdilo božsky, dokonce jsem v tom vypadala jako anděl. Milovala jsem rychlou jízdu a o to víc, když jsem honila ty zrůdy. Jenomže nejdřív musím ty zrůdy najít, to bude ta horší část nebo ne?

            Na prvních pěti hodinách jsem neměla ani jedinou stopu po upírech. Jenom jsem se všude představovala a seznamovala se spolužákyni. Nejvíc vlezlý byl kluk jménem Marty. Ten se mi i pokusil sáhnout na prsa. Fuj, jak nechutné.

            „Bello? Pojď si sednout k nám na oběd.“ Zvala mě ke stolu se spousty lidí Jessica. Nechtěla jsem být nezdvořilá, proto jsem její nabídku přijala.

            Když jsem kousla do jablka, pocítila jsem překrásnou vůni, ne takovou normální, lidskou, nýbrž jahodovou…upíří. Och, už jsou tady, můj cíl. Vlastně jsem se vám ani nepředstavila jsem Bella Swanová, lovec upírů. A právě můj nynější cíl je tato rodina, která právě teď vchází do jídelny.

            Vpředu šla blondýna, Rosalie s klukem Emmettem, hned po nich vstupoval do jídelny druhý pár Alice a Jasper. Ten malý skřet Alice mohla vidět do budoucnosti, jenomže díky mým schopnostem by mě neměla vidět. A kde je ten pátý? Edward, můj nejtěžší cíl právě přecházel práh u dveří. Byl krásný, na to že jsem se setkala s mnoha upíry, tak tihle byli něčím výjimečným.

            „Hele Edwarde, tamhle je ta nová. Akorát pro tebe, půjdeš do ní?“ Slyšela jsem to přes celou jídelnu, jenomže nikdo ostatní to naštěstí neslyšel. Ou, ten upír Edward se začal červenat, snad ne….

            „Jess já jdu napřed, přešla mi chuť k jídlu.“ Hodila jsem urážlivý obličej na Edwarda, snad má slova pochopil a dojde mu, že já nejsem nic pro něj.

            Odešla jsem a při tom jsem cítila, že se na mě celá ta upíří rodinka dívá. Bylo to nepříjemný, nesmí vědět, kdo jsem, dokud na ně nezaútočím, to by tak byl hon na Swanovou ne na Cullenovi.

            Na biologii mě učitel posadil na volné místo, alespoň nebudu muset celou hodinu řešit, proč jsem odešla z mého bývalého domova. Jenomže to jsem se spletla, přesně minutu před zvoněním si někdo vedle mě sedl. Cítila jsem jahody, chtěla jsem se ho zeptat, jestli by mi nedal kousek, avšak pak mi došlo, že to nejsou jahody, ale je to jeden z těch upírů. Byla jsem nucena se na toho dotyčného otočit, jenomže to jsem neměla dělat. Byl to ten Edward a vypadal nádherně. Bello, ty jsi přeci lovec upírů, nesmíš se do něj zamilovat, jenomže to nešlo, zalíbil se mi.

            „Ahoj Bello. Já jsem Edward Cullen, jistě sis mě na obědě všimla. Nevím, proč jsi na mě dělala tak zlé grimasy.“ Ne, já se zamilovala. Měl melodický hlas, ne takový jako ty upíři, které jsem „ulovila“.

            „Ahoj. Jen jsem slyšela tvá slova, nic víc.“ Zatvářil se divně, jakoby nechápal o, co jde. Proč jsem mu to do pytle říkala? Určitě brzy zjistí, co jsem zač a co pak?