Lost in thoughts

Autorka: Deatonna

9

Alice seděla na verandě a tvářila se sklíčeně.

„Promiň, Lili.“

„To nic, v pohodě.“ Nebyla to její chyba. To já se s tim blbě vyrovnávala a těžko se mi o tom mluvilo.

Zářivě se usmála. „Můžu ti teda ukázat zbytek domu?“

„Proč ne?“ slabě jsem se usmála.

Vyskočila a jako baletka odtancovala do domu.

„Alici potěší málo, nemám pravdu?“ zeptala jsem se Edwarda.

„Když jde o tebe,“ usmál se.

Podívala jsem se nejistě na dveře, co se za ní zavřely.

Ten její postoj jsem pořád moc nechápala. Nepřestávala jsem si myslet, že pro ní nejsem tou nejvhodnější osobou pro přátelství.

Hm. No jo. Snažila jsem se na to nemyslet a vydala se za ní.

Provedla mě celým domem a u toho povídala. Snažila se mi říkat jen takový obecný věci, ale její mysle, zcela odlišná, mi dávala odpovědi i na ty ne zrovna obvyklý otázky.

Udivilo mě, jak hodně se liší mýty se skutečností.

Stáli jsme zrovna před Aliciným narvaným šatníkem, když jsem uslyšela hudbu. Zdola se nesli první tóny hry na klavír.

Zaposlouchala jsem se do té skladby a byla z ní naprosto unešená.

„Líbí se jí to… hm… to by mě zajímalo, jestli proto, že má ráda hudbu nebo proto, že hraje Edward…“

Aliciny myšlenky mě probraly a zmátly.

„Je to krásná skladba,“ řekla jsem radši.

„Edward umí skvěle hrát.“

„O tom nepochybuju,“ usmála jsem se mírně.

Měl na to spoustu času, jak jsem se dozvěděla. Bylo neuvěřitelný, kolik jim všem bylo let. Trochu mi to nahánělo hrůzu. Bylo to takový… nepřirozený, to ale hodně věcí…

„Tak pojď,“ řekla, zavřela skříň a šla do obýváků.

Byla tam jenom Esme, pohodlně usazená v křesle, poslouchající Edwardovu hru.

Potichu jsem si sedla s Alicí na gauč a nechala se tou melodií unášet.

„Hraješ taky?“ zeptala se Esme najednou.

„Ne,“ usmála jsem se nad tou představou, „moje mamka mi dřív hrávala. To už je dávno.“

I když jsem nechtěla, ta věta přímo čpěla sentimentem.

Esme přemýšlela, proč už tomu tak není.

„Ona bydlí s mýma dvěma sestrami v Californii.“ Nechtěla jsem, aby si myslela, že umřela nebo tak něco.

„Ty máš sestry?“ řekla Alice zaujatým hlasem.

„Jo, dvojčata,“ usmála jsem se při vzpomínce na ně.

Asi to byl smutný úsměv, protože obě přemýšleli, co se stalo.

„Naši se před třemi roky rozvedli. Mamka chtěla vždycky bydlet někde jinde, takže…“

„Ah… Californie je strašně daleko. Musí se ti po ní stýskat,“ řekla Esme smutně.

„Co se dá dělat. Už jsem si zvykla. Jim se tam moc líbí…“ takže je lepší, když je svým pesimismem neotravuju.

„A co ty? Nechtěla jsi jet s nimi?“ zeptal se Edward a přestal hrát.

„Já…“ pokrčila jsem rameny. „déšť mi nikdy moc nevadil. …. On táta… byl z toho dost mimo. Netušil, že se s nim chce mamka rozvést, i když to bylo jasný. Nechtěla jsem… nechat ho tady s pocitem, že ho všichni opustili…“

„Navíc, tolik slunce, byla bych věčně spálená,“ snažila jsem se to ulehčit.

„To bylo od tebe velmi ohleduplné,“ řekla Esme.

Zakroutila jsem hlavou. „Je to přece můj otec.“

„Ale ne každý by se tak rozhodl,“ řekl Edward a hloubavě se na mě díval.

„To já bych jela do Californie,“ řekla Alice zasněně, „teda kdybych byla člověk,“ dodala a já pochopila proč.

Viděla jsem, jak je sluneční paprsky mění.

Nebyla jsem schopna slova a jen na Alici zírala.

„Je ti něco?“ zeptala se.

„Ne, ne. Jen… zjišťuju, že další mýtus není pravda.“

„Slunce?“ usmála se.

Přikývla jsem. „Hádám, že je super neshořet v plamenech.“

Zasmála se zvonivým smíchem.

„Vy lidi jste tak legrační.“

„Neříkej, že si nikdy neviděla Draculu,“ řekla jsem pochybovačně. Tolik míjejících let a nocí beze spánku.

Tentokrát se smáli všichni.

Vzápětí jsem pochopila proč. Jednou se na to vážně koukli a Emmet pak doma chodil s věncem z česneku kolem krku a všude ho rozvěšoval.

Vypadalo to tak směšně, že jsem se neudržela a zasmála se taky.

Ještě chvíli jsme si povídali a pak jsem se omluvila, že už budu muset jít. Začalo se trochu smrákat a navíc jsem nechtěla překážet. Alice to nezjistila, ale z jejích myšlenek jsem se dozvěděla, proč tu není Rosalie. Prohlásila totiž, že se se mnou fakt netouží poznat a někam s Emmetem zmizela.

Neměla jsem jí to za zlý. Lepší, než kdyby tu seděla a vrčela na mě.

Alice ani Esme se loučit nechtěli, ale slíbila jsem jim, že někdy vyrazíme na nákupy a byly spokojený.

Moc jsem to nechápala, ale budiž.

Rozloučili jsme se a Alice mě opět šílenou jízdou dopravila domů.

Pokoušela jsem se vytáhnout jednu knížku z hromady dalších a překvapivě mi to nešlo. Už jsem jí skoro vydolovala, když se ostatní zhroutily a celej obsah mý skříňky se rozházel kolem mě. Ale než dopadl na zem, samozřejmě to vzal přeze mě.

„Au!“ vykřikla jsem a už se ty knížky ani nesnažila chytit.

Kolem se ozýval smích.

Uhnula jsem se z jejich dosahu a třela si ruku přes ortézu. Tohle bolelo. Taky bysme nemuseli potřebovat samý tlustý bichle…

„To je nemehlo…“

„Dem, holky…“

„No jasně. Reedová. To mě nepřekvapuje. Divná se vším všudy.“

„Vždyť má něco s rukou.“

„To je fuk. Stejně je divná. Může si za to sama.“

Za doprovodu otravných posměvačných myšlenek a tlumených řečí ostatních jsem se sehnula a začala to sbírat.

Zazvonilo. Všichni se vydali do tříd a neomaleně mi šlapali na učebnice a zakopávali o mě.

No, někteří. Jiní se mi obloukem vyhnuli a hodili po mě pohled, někdo mě ignoroval nebo si mě ani nevšim. Kéž by byla tahle skupina početnější.

Chodba se vyprázdnila a já to mohla v klidu sebrat. Povzdechla jsem si a sáhla pro učebnici dějepisu, když v tom jí držely bílé prsty a podávaly mi jí.

Vzhlídla jsem a dívala se do tmavě medových očí Edwarda Cullena.

„Oh, díky,“ řekla jsem a snažila se zamaskovat, jak moc jsem se lekla. Byla jsem zvyklá, že mě nikdo nepřekvapil, protože jsem každého slyšela. Ať myšlenkami nebo hlasitou chůzí. Edward nesplňoval ani jedno.

Vzala jsem nabízenou učebnici a dala si jí do prázdný skříňky. Když jsem se otočila zpátky, stál přede mnou a v ruce měl všechny moje posbíraný knížky.

„Mohu?“ řekl a udělal ke mně krok.

Uhnula jsem se a nechala ho opět zaplnit mou skříňku. Jednu učebnici tam nedal.

„Předpokládám, že jsi chtěla tuhle,“ řekl a usmál se takovým pokřiveným úsměvem, který jsem ještě nikdy neviděla.

„Ehm, asi jo,“ usmála jsem se mírně a podívala se na ní.

Biologie. No jasně, teď je přece biožka…

„Vezmu ti jí.“

Než jsem začala protestovat, vzpomněla jsem si.

„Starý zvyky se asi těžko měněj, co?“

„Přesně tak,“ usmál se, „ale snad nejsou zas tak špatný.“

Usmála jsem se a vydala se chodbou k učebně. „To ne, jen… neobvyklí, v dnešní době….“

Trochu se zamračil a chvíli nic neříkal.

„Jsem moc rád, že jsi včera přišla,“ řekl najednou.

To jsem nečekala, ale přesto jsem popravdě odpověděla.

„Já taky.“

„Opravdu? …. Chtěl bych vědět, co si o tom myslíš. Řekneš mi to?“ jeho oči se vpíjely do mých a jeho výraz i prozrazoval, že se marně snaží přečíst mé myšlenky.

„Ehm. Já…“ nemohla jsem se soustředit. Sklopila jsem oči a hned jsem pocítila účinek.

„Myslím, že by nikdo neřek, že upíři můžou žít takhle,“ zašeptala jsem a usmála se.

Zkoumavě se na mě díval. „Nemyslíš si tedy,“ odmlčel se, „že jsme monstra?“

Zastavila jsem na místě a nevěřícně na něj zírala. Tohle byly silný slova.

„Ne, proboha, jak tě to napadlo? To jsem si nikdy nemyslela a ani nebudu.  To že nejste lidi, ještě přece neznamená…“ zakroutila jsem hlavou.

Snad to tak nevypadalo…

„Jestli se chovám nějak divně… to jsem vážně nechtěla…“

„Ne, nechováš. Je pochopitelné, že máš strach. My totiž vážně nejsme lidi.“

Z jeho tónu hlasu jsem to pochopila.

„Ty si to myslíš, viď? Že jste monstra,“ zašeptala jsem.

Neodpověděl a ani nemusel. Vyčetla jsem si to z jeho tváře.

Popošla jsem blíž k němu. „Edwarde, to je přece blbost.“

„Ty nevíš, co bylo. Co jsem - “

„Já vím, že jste občas zabili nějaký lidi,“ přerušila jsem ho.  „Viděla jsem to,“ zašeptala jsem chvějícím se hlasem.

Proto jsem se jich nedokázala přestat bát.

Tvářil se zmučeně.

„Ale zvolili jste si jinou cestu. Tu těžkou, na kterou ostatní ani nepomysleli. To je to hlavní. Rozhodli jste se čelit tomu a nebýt jako ti ostatní,“ řekla jsem naléhavě, ale pak jsem sklopila oči, když jsem si uvědomila, co jsem m to řekla. Neměla jsem se do toho plíst. Tohle nebylo moje věc. „Jestli jsem to dobře pochopila,“ zamumlala jsem.

Zvedl ruku a vypadalo to, jako by mě chtěl pohladit po tváři. Vzhlídla jsem k němu a on ruku stáhl. Jeho oči byly něžné. „Pochopila jsi to naprosto správně. Jsi velmi vyjímečná, Lilien.“

„Hm, tak to nevim.“

„Jistě že jsi. Nepochybuj o sobě.“

Jak bych nemohla. Ale nechala jsem to být a šla do třídy.