Lost in thoughts

Autorka: Deatonna

8

Alice mně nedala pokoj a celej den mě v myšlenkách pronásledovala. Byla vážně vytrvalá, takže jsem nakonec povolila. Přesvědčila mě, že pro mě po škole přijede a odveze do doupěte upírů…

Asi bych chtěla moc, kdybych chtěla něco normálního… Alespoň u Alice, jak jsem začala zjišťovat.

Protože…

Byla jsem doma jen pět minut a před domem zastavilo… kanárkově žlutý Porsche.

Celou dobu, než jsem si vzala bundu, zavázala boty a zamkla, jsem se snažila uklidnit.

Alice si pro větší efekt sedla na kapotu a zářivě se usmívala.

„Alice… tohle si vážně nemusela… Čím dál víc, mi to připomíná poslední jízdu,“ mručela jsem.

Zvonivě se zasmála. „Ále, nepřeháněj.“

Ale viděla jsem, jak si vzpomněla, že jí Edward doma přesvědčoval, aby mě neděsila ještě víc.

Hm. Neposlechla ho. Ne, že by mě to překvapilo.

Neochotně jsem nastoupila.

„Alice, já vim, že se nemůžeš pozvracet. Ale já jo, víš? Mysli na to, prosím…“ řekla jsem jí, když řezala zatáčky v šílený rychlosti.

„Oh, promiň. No, stejně už jsme tady,“ řekla bezstarostně a zastavila před obrovským světlým domem.

Svou velikostí na mě moc útulně nepůsobil. Ještě víc se mi tam nechtělo.

„Vážně vypadá zeleně…“

„Půjdem, Lili?“ řekla, po chvíli, když jsem se nezvedala.

„Hm… jasně.“ Vystoupila jsem a snažila se uklidnit.

Nejhorší ale bylo, že jsem věděla, že oni to vědí. Oni to slyší, jak mi strachem a nervozitou zrychleně tluče srdce. Jeden z nich dokonce cítil, jak jsem se cítila já.

Alice ladně vyběhla schody na verandě a jako baletka se otočila. Trochu křečovitě jsem se usmála a následovala jí.

V chodbě jsem si odložila bundu a za Alicinýho neustálýho štěbetání jsme vešli do obýváku.

Carlisle a Esme stáli nedaleko od nás, Edward seděl na opěrce křesla a Jasper na gauči. Emmet a Rosalie nebyli nejspíš v domě, nikde jsem je neslyšela.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem Carlislea a Esme jen neznatelně se chvějícím hlasem.

„Rád tě zase vidím, Lilien,“ usmál se Carlisle, „s mojí ženou Esme, jsi se ještě nesetkala,“ pohlédl na ní.

Takový oficiální představování bylo snad ještě horší, než kdyby mě zavedli do sklepa plnýho rakví a nacpali mě do jedný z nich.

Tohle bylo… hodně lidský. Ale nepřetvařovali se. Pochopila jsem, že se snaží žít jako lidé.

Hm, tak fajn. Měla bych bejt taky slušná…

Pomalu jsem vykročila a došla k nim. Napřáhla jsem k Esme ruku a snažila se samu sebe přesvědčit, že dělám správnou věc.

Nejen Esme, ale i všechny ostatní to překvapilo.

Příjemně.

Lehce mi stiskla ruku a mile se usmála.

„Moc ráda tě poznávám.“

Ehm. „Já vás taky,“ nervózně jsem se usmála.

Pustila mně ruku a pomyslela si, že jsem statečná.

Hm. Tak to nevim, no…

Cejtila jsem se tam divně, byla jsem hodně nesvá. Člověk, v obležení pěti upírů, který ho pořád sledujou a on jim čte myšlenky.

Mmmm. Zdravou rukou jsem se chytla kolem žeber a očima vyhledala obrazy, co tu občas visely na stěnách.

„Co tvoje ruka?“ zeptal se Carlisle.

Musela jsem uznat, že je ohleduplnej. Ve skutečnosti se mě vážně moc chtěl zeptat na „mou moc“, jak on tomu říkal. Viděla jsem, že to nemyslel zle a takovýhle věci ho zajímaly. Ale on zase věděl, že se mi o tom mluvit nechce a nechtěl mě do toho tlačit.

Jak říkám, překvapilo mě, že byl tak ohleduplnej. Další lidská vlastnost… Hm… asi je vážně neznám.

„Ehm, je v pohodě.“

Alici se tahle konverzace nelíbila.

„Pojď si přece sednout,“ řekla, chytla mě rukou kolem ramen, protože usoudila, že když jsem si s Esme potřásla rukou, nebude mi to vadit a táhla mě ke gauči.

Trochu jsem se instinktivně přikrčila, ale nechala jsem jí.

Zachytila jsem mračící se Edwardův pohled, který směřoval k Alici.

Nevšímala si ho. „Líbí se ti náš dům?“ zeptala se a posadila mě na druhý konec gauče, než byl Jasper a sedla si mezi nás.

„Je moc hezkej. Velkej a … prosvětlenej, to se ve Forks moc nevidí,“ řekla jsem popravdě.

Esme to potěšilo a já poznala, že to všechno dělala ona.

„Mohla byste být architektka,“ řekla jsem, ani nevím proč.

Esme na mě působila… úplně jinak. Ne jako upír. Navzdory tomu všemu vypadala křehce a jemně. Alespoň mě to tak připadalo. Bylo to hodně zvláštní, ale trochu mi připomínala mámu. Přeci jenom se mi po ní stejskalo a Esme byla… trochu jako ona.

Usmála se. „To nevím. V tomhle ohledu jsem moc přeceňovaná. Ale přesto děkuji,“ usmála se znovu. „Všichni mě tvrdili, že se nás tolik bojí, ale teď se zdá, že…“

„Pověz nám něco o sobě,“ podívala se na mě Alice.

„Ehm… a co bys chtěla vědět?“ řekla jsem nejistě.

„Lili… vždyť víš, že všichni hoříme nedočkavostí, až nám povíš o svý moci…“

Vyhlídla jsem si pár vysokých stromů, co se tyčily za okny před domem a přitom zakroutila hlavou.

„Tohle fakt není moc, Alice. Jsem jen… pomatená holka,“ řekla jsem potichu.

„Ne, nejsi,“ přehlušil Edward rázným hlasem ostatní nesouhlasné zmatené myšlenky.

Dál jsem zírala z okna. Smutně jsem se usmála.

„Ty jsi upír. Máš na to právo. Upíři maj schopnosti. Lidi ne.“ Pokud jsem teda pořád člověk.

„Takhle se na to nesmíš dívat, Lilien. TA schopnost ti byla dána z určitého důvodu, jako nám. Jsi na sebe příliš tvrdá,“ řekl Carlisle.

Neměla jsem na to co říct. Měla jsem na to jinej názor a nechtěla jsem se s nima hádat. neměla jsem vůbec nic říkat.

„… musí to mít těžké.. ani po letech se s tím nevyrovnala…“

Carlisle si myslel, že to mám od narození.

Hm. Tak aspoň tohle bych mohla uvést na pravou míru.

„Tu… schopnost… mám přibližně půl roku…“

„Cože?“ vykřikl nahlas Edward.

„Chudinka malá… co si toho musela zažít…“

„… tím se vysvětlujou ty pocity…“

„Půl roku? Dokážeš číst myšlenky půl roku?“ řekl Edward nevěřícně.

Kývla jsem. Nechápala jsem jejich reakce.

A pak… si Carlisle vzpomněl na Edwardovi začátky. Jako novorozený upír schopný číst myšlenky, naprosto bezradný, ztracený, zuřivý, šílený…

Vzpomněl si na moje jizvy a trochu to pochopil. Neschvaloval, ale porozuměl.

„Co se stalo?“ zeptal se mě Edward a silou na mě upíral své oči.

„Já nevím…“

Všichni byli zmatení.

Hm. Já taky. Z návštěvy se vyklubalo tohle. Měla jsem chuť zmizet. Jejich lítost byla ještě horší, než kdyby mě prokleli.

„Nevíš? Něco se přece muselo stát,“ naléhal Edward.

„Já vážně nevím. Prostě jsem to najednou slyšela. Já… moc si ten začátek nepamatuju…“

Kolem toho týdnu se vznášel mlžnej opar. Bylo to tenkrát těžký. Málem jsem se zbláznila.

„Nepamatuješ? Upadla jsi nebo… co se stalo?“ Carlisle si myslel, že jsem ztratila paměť či co.

Nikdo nechápal, že toho na mě bylo prostě jen moc. Upřeně mě sledovali a nechápali.

Byla jsem z toho ještě nervóznější a nevěděla, co jim na to říct.

Vstala jsem a vydala se k oknu. Pozorovali mě a mysleli si, že uteču.

Dívala jsem se skrz mřížkovanou záclonu přes zahradu na zurčící potok a slyšela jejich naprosto zmatené myšlenky.

„Neztratila jsem paměť. Prostě… těch hlasů bylo tolik a já měla tak málo místa v hlavě. Snažila jsem se je nevnímat, ale bylo to ještě horší. Nepamatuju si, kde jsem byla, nebo co jsem dělala. Nechtěla jsem si pamatovat myšlenky ostatních, tak si nepamatuju nic.“

Carlisle to špatně pochopil. Myslel si, že jsem se to naučila ovládat.

Absurdní. Ale nechtěla jsem, neměla jsem už sílu jinak to vysvětlit. Ani jsem nemohla. Sama jsem to nechápala.

Sledovala jsem ten zurčící potok a cítila, jak na mě Jasper použil svou moc.

Otočila jsem se a pohlédla na něj.

„Promiň,“ zašeptala jsem. Nikomu bych nepřála, aby se cítil tak, jako já. Nikdy.

„To nic. Časem si zvykneš…“

Sklopila jsem oči k zemi a nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu. Nechtěla jsem o tom mluvit a jejich myšlenky a pohledy mi v tom nepomáhaly.

„Šla by si se mnou na chvíli ven, prosím?“ zeptal se Edward a naléhavě se na mě díval.

Trochu jsem se jeho napjatého tónu hlasu lekla, ale čerstvej vzduch nebyl v tuhle chvíli ten nejhorší nápad.

Kývla jsem a šla za doprovodu zmatených myšlenek ostatních do chodby.

Popadla jsem bundu a vydala se ke dveřím.

Edward se u nich najednou zjevil a otevřel mi je. Šla jsem ven a zhluboka se nadechla. Spatřila jsem v dálce ten potok a vydala se k němu.

Edward šel mlčky vedle mě. Po chvíli mi to už přišlo divný.

Podívala jsem se na něj a zjistila, že mě sleduje se zamračeným, utrápeným, smutným výrazem.

„Co se děje?“

Zakroutil hlavou. „Nemůžu tomu uvěřit. My máme schopnosti, to ano, ale nechápu, proč musíš trpět i ty.“

Uhnula jsem pohledem. Říkala jsem si to samý, to jo, ale jeho hlas zněl, jako by si to dával za vinu.

„Ale vy s tím nemáte nic společnýho. Není to vaše vina. Asi ničí. Nejspíš…“ povzdychla jsem si a koukla se do dáli, „mě chtěl někdo potrestat, nebo co já vim,“ zamumlala jsem si pro sebe.

Zastavil se na místě. Zmateně jsem se za ním otočila.

„Potrestat? O čem to mluvíš? Nikdo nemůže potrestat někoho, jako jsi ty.“

Sklopila jsem oči a pokrčila rameny. Neměla jsem o tom ani začínat. Nikdy jsem nikomu nic o tom všem neřekla, natož moje chmurný názory na celou tu věc. Ale na druhou stranu… byla trochu úleva vědět, že v tom nejsem zas až tak úplně sama.

Došla jsem k tomu vodnímu zázraku a sedla si na kámen při jeho okraji. Edward si sednul kousek ode mě.

„Já chápu, víc než kdokoli jiný, jak složité to pro tebe je, ale nesmíš si nic takového o sobě myslet. Prosím, v tomhle mi věř,“ naléhal Edward.

Opřela jsem si hlavu o skrčená kolena.

„Dobře.“

Zavřela jsem oči a uvědomila si, že slyším jen bublající potok.

Nebyli jsme od domu moc daleko, ale pro moje uši to stačilo. Věděla jsem, že Edward je ještě nejspíš pořád slyší. Jak jejich hlasy, tak myšlenky.

„Není to tak strašný, víš? Třeba teď… nic neslyším. Jen ten potok,“ usmála jsem se.

Nechala jsem se unést a několik minut jsem tam jen seděla se zavřenýma očima.

Pak jsem si uvědomila, že tu nejsem sama.

Otevřela jsem oči. „Promiň. Jsi tak potichu, až jsem skoro zapomněla, že tu jsi.“

Díval se na mě se zvláštním výrazem. Jako by mě celou tu dobu pozorovat.

„Nic se neděje. Můžeš tu zůstat, jestli se ti tu líbí.“

Usmála jsem se. To bylo od něj milý.

„Mě možná, ale řekla bych, že Alici moc ne.“

Zašklebil se. „To máš pravdu.“

Vstala jsem a šla s Edwardem zpátky k jeho upíří rodině.