Lost in thoughts

Autorka: Deatonna

7

Tušila jsem, že ráno nebudu stíhat, takže jsem si prozřetelně nastavila budík o čtvrt hodiny dřív. Potom jsem si za to ale nadávala, protože s tou ortézou se nedalo spát, pořád mě to tlačilo a ruka mě bolela.

Usnula jsem až nad ránem a pak se ozval ten strašnej budík..

Nakonec jsem se konečně vypakovala z baráku a jela vyzvednout Angelu. Kupodivu, řídit se s tim dalo, tak aspoň něco. Ang mě sice bez problému uvěřila, že jsem spadla, ale hodně dlouho jsem jí přesvědčovala, že zvládnu řídit. Nakonec to vzdala, ale celou dobu mě sledovala jako ostříž.

Jen co jsem zaparkovala, slyšeli jsme zvonění. Obě jsme měli algebru, ale každá v jiný skupině, tomu jejich rozdělování jsem nerozuměla..

Do třídy jsem vešla s pěti minutovým zpožděním a učitel po mě hodil káravej pohled. Už se mě chystal sprdnout, když očima zavadil o mou ruku.

Měla jsem sice mikinu, ale ortéza mě dosahovala až ke kloubům prstů. Spolknul to, co mi chtěl říct a dál pokračoval ve výkladu.

„Ahoj, Lilien.“

Vzhlédla jsem a zjistila, že Alice sedí v mý lavici a usmívá se na mě.

Sedla jsem si vedle ní a tázavě se na ní podívala.

„Snad ti to nevadí… Napadlo mě, že se nechám přeložit. Aby ses nenudila,“ zářivě se na mě usmála.

„Ehm, to je od tebe… milí, tušim. Ale… tak nějak nechápu, proč to vlastně děláš…“ zamračila jsem se.

„Chtěla bych, abychom spolu dobře vycházeli.“

„Vždycky jsem chtěla mít hodně kamarádek a pořádat večírky…“

Nějak jsem z jejích myšlenek cítila tíhu všech těch jednotvárných dnů a míjejících let.

Bylo to zvláštní a svým způsobem smutný. V tu chvíli mi jí bylo líto.

„Aha…,“ nevěděla jsem, co jí na to říct. Pořád jsem si nás dvě nějak nedokázala představit.

Její myšlenky byly ještě smutnější.

„Ehm… možná bysme mohli někdy…“ Co za činnost můžu dělat s upírem?

„Jít nakupovat?“ vyhrkla radostně.

„Jo, třeba,“ řekla jsem nejistě.

Široce se na mě usmála.

Lépe řečeno, odhalila mi své bílé, na pohled ostré smrtelně nebezpečné zuby v širokém úsměvu.

Nemohla jsem si pomoct a sklonila hlavu. Otevřela jsem si sešit a začala opisovat poznámky z tabule.

„Jak se může bát mě, po tom, co jí udělal ten člověk?“

Už jsem chtěla začít protestovat, když… její vysoce pracující mysl mi mezitím odhalila něco tak šílenýho, že jsem to nemohla ignorovat a vytřeštila na ní oči.

„Lili, prosím. Chci ti dokázat, že nejsme takový, jaký si myslíš, že jsme. Nás se nemusíš bát. A Esme by tě chtěla moc poznat. Přijď k nám na návštěvu, prosím…“

Zakroutila jsem hlavou a snažila se nepanikařit. Když to řekla nahlas, znělo to ještě šíleněji. Já mám jít sama do domu k sedmi upírům? A oni mi dokážou, jak jsou hodní? To těžko…

„Proč ne? To se nás tolik bojíš? Vždyť ty čteš myšlenky, víš přece, že se neživíme lidskou - “

„Alice,“ přerušila jsem jí rychle. Tohle jsem fakt slyšet nechtěla, „ale ty mi přece nemusíš nic dokazovat, ani mě o ničem přesvědčovat. Navíc, asi bych pro tebe nebyla ta nejvhodnější kamarádka… Já se moc neumím s ostatníma bavit, kvůli… tomu všemu…“ šeptala jsem jejím směrem.

„Právě proto. Copak to nevidíš? Jenom my dvě se spolu můžeme otevřeně bavit, protože známe navzájem svá tajemství.“

Otevřeně bavit? Nedokázala jsem si představit, co přesně tím myslela, ale ač jsem nechtěla, něco na tom, co řekla, byla asi pravda…

„Prosím, ještě si to promysli,“ řekla mi ještě v myšlenkách a pak se začala soustředit na hodinu.

Angela si ještě musela něco zařídit, takže mě poslala na oběd napřed. Pomalu a neochotně jsem se vydala do jídelny.

Když jsem si nemohla nasadit sluchátka, ani poslouchat Ang, bylo to šílený. Nejen, že v jídelně byl vždycky řev a bordel, ale ještě jsem do toho slyšela útržky nesmyslných myšlenek, zcela lišících se od rozhovorů jejich majitelů. Někdy jsem jen zírala, co všechno byli schopný si lidi myslet.

Posunovala jsem tác kolem všech těch jídel a snažila se sebe samu přesvědčit, že mm na něco z toho chuť.

Neúspěšně, takže jsem prostě něco popadla a posunula se dál, ke čtečce karet.

„Ano! Jde ke mně, samozřejmě. Zabralo to, zabralo. Eh… Cože? Hej, špatnej směr, kam to sakra jde?...“

„…O můj bože. On jde… K Reedový??...“

Tohle se mi nelíbilo. Otočila jsem se a… on stál přede mnou.

Trochu jsem sebou vyděšeně cukla, ale snažila se to zamaskovat. Tázavě jsem se na něj podívala.

„Napadlo mě, že ti pomůžu,“ řekla Edward.

Nechápavě jsem na něj zírala.

„S tím tácem,“ dodal a slabě se usmál.

Asi si myslel, že jsem totálně nechápavá.

„Ehm, aha... To není nutný, já to nějak…“ mumlala jsem směrem k tácu a přemýšlela, jak bych to vlastně odnesla. Prsty jsem sice měla volný, ale moc síly nepobraly.

Slyšela jsem, jak si povzdychnul. Tvářil se smutně a tak nějak beznadějně.

„Ehm… tak dobře,“ řekla jsem a trochu ustoupila dál od pultu.

Nesl tác a šel pomalu vedle mě.

Připadalo mi, že se na nás celá jídelna kouká, i když to byla ve skutečnosti jen půlka.

„Tolik lidí na mě nezíralo, ani když jsem se tenkrát smekla po banánový šlupce, a vysypala na sebe všechno jídlo,“ zamumlala jsem s hlavou sklopenou k zemi.

Slyšela jsem, jak se Emmmet zasmál. „To bych chtěl vidět.“

„Emmete…“ řekl Edward káravě, ale pak změnil tón.

„Víš, nemusíš k nám chodit, jestli tolik nechceš nebo… se bojíš. My to chápeme…“

Alice v duchu hlasitě protestovala.

„Alice to umí podat tak… nechci, aby ses kvůli tomu cítila nějak… vázaně. Samozřejmě, byli bychom rádi, kdybys přišla, ale nemůžeme tě nutit,“ říkal to potichu a neutrálně, ale jako by byl v jeho hlase podtón něčeho dalšího.

Podívala jsem se na jeho výraz. Tvářil se naléhavě.

Povzdychla jsem si. „Ne, Alice má pravdu... já…,“ Alice zbystřila a sledovala nás, „nikdy se nebudu moct s ostatníma normálně bavit. Na to jsem až příliš odlišná…“

„Takže přijdeš?“ vyhrkla v duchu Alice.

Když se mě takhle přímo a celá nadšená zeptala, zase jsem měla chuť říct ne.

Edward zastavil u mýho obvyklýho stolu a postavil na něj tác.

Trochu roztřeseně jsem se nadechla.

„A nesníte mě tam?“ zeptala jsem se a zcela vážně se podívala Edwardovi do očí.

Emmet vybuchl smíchy tak nahlas, až se po něm pár lidí otočilo. Alice se udržela a smála se mi jen v myšlenkách.

Sklopila jsem oči k zemi. „Ehm, tak aspoň, že jsem vás pobavila…“

„Nemusíš mít strach. Nic se ti nestane, slibuju,“ řekl Edward.

Chtěla jsem něco říct, ale myšlenky se mi rozutekly. Už jsem se přes těch několik desítek myšlenek nedokázala soustředit.

Jemně jsem si promnula spánek a nepatrně se přidržela konečky prstů stolu.

„Lilien?“ řekl Edward starostlivě.

„Měl bys jít nebo po Lauren něco hodim,“ zamručela jsem a radši si sedla.

Pak jsem vzhlídla. Starostlivě a mírně zamračeně si mě měřil.

„A díky… za ten tác,“ dodala jsem ještě, než se otočil a odešel. Ale asi jsem mu děkovala za víc, než jen za ten tác…

Alice si toho mýho mírnýho výpadku všimla a hlavou jí proběhlo, že je dobře, že k nim přijdu.

Já jsem ale ráda nebyla. Uvědomila jsem si, že asi budou chtít odpovědi na nějaký míň příjemný otázky… Hlavně Carlisle…