Lost in thoughts

Autorka: Deatonna

6

Sebrala jsem všechnu odvahu a promluvila si s tátou.

Snažila jsem se mu vysvětlit, že se mnou nic není, že se nemusí bát, a že si myslim, že máme na tu celou věc s “poznáním jeho přítelkyně“ zcela odlišnej názor. Nakonec to nějak pobral a došlo mu, že to tak bude lepší. Nahlas by to ještě neřekl, ale já věděla svý…

Takže… neděle vypadala, že bude klidná. Táta jel za Norou a já se na druhej pokus začítala do knížky. Tentokrát zase doma, protože venku bylo opět zataženo…

Přečetla jsem sotva pět stránek, když jsem uslyšela zvonek.

Že by Angela?

Otevřela jsem dveře a málem se udusila na neexistujícím čímsi.

Jack se suverénně opíral o svý nadupaný auto a mrkal na mě.

„Čau kotě. Chyběl sem ti?“

„Co tady děláš?“ řekla jsem, když jsem opět našla dech. Vešla jsem ven a zavřela za sebou dveře. Ať si radši myslí, že nejsem doma sama…

„Psal sem ti, že přijedu. Nasedej.“

Nevěřila jsem vlastním uším.

Klid, hlavně klid.

Zakroutila jsem hlavou. „Jacku, už ne,“ řekla jsem vážně.

Natáhl se pro mě, otočil mě a přitiskl k rámu auta. Naklonil se ke mě a úlisně mi zašeptal do ucha: "Co se děje, kotě? Vždycky se ti to líbilo…"

„…od tej doby sem lepší sex nezažil…“

Snažil se mě políbit na krk, ale já ho odstrčila.

Pohnul se jen o kousek, ale aspoň že tak.

Z jeho myšlenek se mi dělalo špatně.

"Časy se měněj, Jacku," řekla jsem mu mrazivým tónem.

„Děvko...“

"Máš někoho jinýho, co?

"Ne, už jsem ti to říkala, jen teď nejsem na vztah připravená, potřebuju být sama..."

Jemu navíc o vztah nešlo, chtěl mě jen na to jedno, stejně jako předtím..

"Kecáš. Nevěřim ti. Kdo to je?" surově mě chytnul za ruku a znovu mě přitlačil na auto.

"Tak kdo?"

"Nikdo! Copak to nechápeš? Prostě s tebou nechci bejt!"

"Jo tak nechceš, ale já tě chci!"

Jeho stisk ruky a celého těla zesiloval. Mohla jsem jen hádat, jestli mně dřív zlomí ruku, nebo udusí.

"Jacku,prosím.. prostě na mě zapomeň..." snažila jsem se ho přesvědčit po dobrým, i když si to vůbec nezasloužil.

Jeho myšlenky mi jasně říkaly, jakej ve skutečnosti je.

"Ale já tě přece miluju," snažil se o jemný tón, ale vůbec se mu to nepovedlo.

"Nemiluješ." řekla jsem mu klidným tónem, místo abych na něj řvala, jak jsem původně chtěla.

Byl to blbec a nikdy mě nebral vážně, ale stejně to byl... chodili jsme spolu dlouho a hodně jsme toho prožili. Pořád mě bolelo, že to takhle dopadlo.

Ale nemohla jsem říct, že mi čtení myšlenek vztah zničilo, jen jsem díky tomu zjistila, jakej je Jack doopravdy…

"Jak to můžeš říct?" zakřičel na mě a jeho stisk zesílil natolik, že jsem cítila, jako by byla moje kost jen modelína.

Vykřikla jsem bolestí.

V tom se u nás objevil Edward. Kde ještě před vteřinou byl jen vzduch, teď stál on a tvářil se jako rozzuřený upír.

"Pusť ji." řekl hlasem, který nepřipouštěl námitky.

Jack se uchechtnul. "Ty mi nemáš co rozkazovat." řekl pohrdavě, ale pak se koukl na něj a na mě.

"Tohodle si vyměnila za mě? Chrápeš teď s nim?" zařval na mě.

Nestačila jsem se ani nadechnout k odpovědi a Jackova paže už nesvírala mou.

Byl vedle mě, přitisknutý na autě, jako před chvílí já a Edward ho svíral pod krkem.

Z očí mu šlehaly černé plameny a vypadal tak děsivě, že sem se v tu chvíli bála víc jeho než Jacka.

Ale musela jsem zasáhnout. Jack byl svalovec a měl hodně síly, ale byl to jenom člověk.

Edward vypadal, že ho snad zabije samotným pohledem. Jack mi ublížil, ale ne tak, aby zemřel.

Postavila jsem se mezi ně, zády k Jackovi. Zvedla jsem nezraněnou ruku a třesoucí dlaň jsem přitiskla na Edwardovu hruď. "Edwarde..." musela jsem získat jeho pozornost.

Vypadal jako smyslů zbavený a z hrudi se mu ozývalo vrčení. Jediné, co viděl, by Jack a poznala jsem ten jeho pohled.

Byl stejný, jako měl tenkrát Emmet..

Díval se na Jacka jako na kořist.

Srdce mi zběsile tlouklo a byla jsem vyděšená, ale odhodlala jsem se a chytla Edwardovo zápěstí svírající Jackův krk. Jeho ruka byla ledová a tvrdá jako kámen.

Neucukla jsem před rozdílem té teploty, ale jemně mu jí stiskla. Podívala jsem se mu do očí. "Prosím.. Edwarde... nech ho být..."

Párkrát zamrkal, jako by se probouzel ze spánku a pak pomalu svůj stisk povoloval.

Zjistila jsem to proto, že Jack se začal sípavě nadechovat a kašlat.

Edwad ho pořád pozoroval smrtelně nebezpečným pohledem, ale pustil ho.

Stáhla jsem svou ruku z té jeho, ale zůstala jsem stát mezi nima.

"Už nikdy. Nikdy se jí nedotkneš." řekl Edward tvrdým ledovým hlasem.

"To si piš." řekl Jack

„Z touhle děvkou už nechci mít nic společnýho..“

Edward zlostně zavrčel a vypadalo to, že se na něj znovu vrhne.

"Ne!" vykřikla jsem bezděčně a znovu mu položila dlaň na hruď.

Zarazil se a zkameněl na místě. Podíval se na mě tím nejzvláštnějším výrazem.

Otočila jsem se na Jacka. "Běž, Jacku... Zapomeň na mě.."

"Neboj, zapomenu." řekl tvrdě. 

„… a rád…“

Edwardovo vrčení zesilovalo a já už pochybovala, že ho příště zastavím. Jack to ale taky pochopil a rychle zapadl  do auta a odjel.

Dívala jsem se na vzdalující se corollu a bolelo mě srdce.

Nedokázala jsem pochopit, jak se z něj stalo to, co teď byl. Nebo jsem to byla já ta zaslepená?

Ne, to už je teď jedno. Když poslední kousek auta zmizel za stromy, uvědomila jsem si, že tahle kapitola mýho života je uzavřená.

Skončilo to a byla jsem za to ráda.

Pomalu jsem se otočila a bála se na něj podívat, jeho výrazu.

Jednou rukou jsem si objala tělo a snažila se zaplašit tu úzkost.

Měl zavřené oči a třel si kořen nosu.

"Jsi v pořádku?" zašeptala jsem, aby se mi netřásl hlas.

Prudce otevřel oči a intenzivně se na mě díval.

"Já? Vždyť ublížil tobě! Měl jsem mu zpřelámat..." nedopověděl to a viditelně se snažil uklidnit.

Nemusel nic říkat, mě bylo jasný, co by udělal.

"Nic mi není..." zamumlala jsem.

"To pochybuju... slyšel jsem křupnutí.." řekl s pohledem na mojí ruku a udělal krok ke mně.

Pak se zarazil. "Odvezu tě do nemocnice." řekl rozhodným hlasem.

"To vážně není nutný.." řekla jsem nejistě a objala se trochu těsněji. I když mi pomohl, pořád jsem se ho bála. Ten jeho zuřivý nelidský výraz... Pořád jsem to měla před očima a běhal mi z toho mráz po zádech..

Zatvářil se smutně a ztrhaně. "Neublížím ti, slibuji. Jen dohlídnu, aby si byla ošetřená. Sama řídit nemůžeš..." propaloval mě svýma opět medovýma očima a jeho hlas jako by mě hladil.

Sklopila jsem oči k zemi. "Dobře. Jen.. si skočím pro kabelku a klíče.." zamumlala jsem a  šla domů. Než jsem ale našla klíče, zjistila jsem, že ta ruka mě bolí tak, že jí nemůžu ani zvednout, takže na tom křupnutí asi něco bude…

Nešikovně, ale nakonec úspěšně jsem zamkla a nejistě se podívala na Edwarda.

Povzdychnul si a natáhl ke mně otevřenou dlaň.

Zvedla jsem zdravou ruku ověnčenou kabelkou a pustila mu do ní klíče.

„Proč jsi… Alice to viděla?“ zeptala jsem se ho, zatímco pomalu couval z příjezdový cesty.

„Ano. A přesto jsem přišel pozdě.“

Jasně jsem poznala, že je za to na sebe z nějakýho nevysvětlitelnýho důvodu naštvanej.

„Ne, nepřišel,“ řekla jsem rozhodně. „Navíc si nemusel přijít vůbec, jsou to moje problémy. Neviň se z toho.“

Střelil po mě nevěřícným pohledem. „Nemohl bych jen tak přihlížet, jak ti ubližuje.“

Uhnula jsem očima. „Zas tak horký to nebylo… Já mám slabý kosti,“ zamumlala jsem.

Něco si naštvaně mumlal, nerozuměla jsem mu co.

Vybavilo se mi, jakej byl Jack dřív, bylo to už hodně dávno, ale přesto jsem si to pamatovala. Tenkrát to myslel vážně, když říkal, že mě miluje.

Tenkrát…  a teď… teď na mě řval a ublížil mi…

„Lilien? Lilien….“

Zamrkala jsem a zjistila, že stojíme na parkovišti.

Na tvářích jsem ucítila mokré stopy slz a setřela si je.

Slzy, důkazy mého utrpení. Kdyby byly neviditelné, mohla bych brečet pořád a nemusela je skrývat.

Ale Edward je zřejmě viděl, protože se na mě díval se smutným až trpitelským výrazem. Nechápala jsem to.

„Stále ho miluješ?“ zeptal se náhle.

„Ne. S Jackem už to dávno skončilo,“ řekla jsem rozhodně.

„Jen.. mě mrzí, že se tak změnil. Nebo jsem to možná jen dřív neviděla…“ mluvila jsem si spíš pro sebe a nepřítomně u toho zírala z okénka.

Zatřásla jsem hlavou a podívala se na něj.

Díval se na mě tak, jako by chtěl z každého pohybu mé tváře něco vyčíst.

„Co se děje?“ zeptala jsem se zmateně.

Po chvíli zakroutil hlavou. „To nic,“ řekl a vystoupil z auta.

Odepnula jsem si pás a sáhla po klice, když mi zvenku otevřel.

Vyjeveně jsem na něj zírala a pomalu vystoupila.

 Uchechtnul se. „Pro tebe je to asi těžko pochopitelné, ale byl jsem vychován jako gentleman.“

„Promiň,“ zamumlala jsem a celá zmatená se vydala ke dveřím nemocnice. Už jsem chtěla vejít, když jsem si uvědomila, že jde kousek za mnou.

„Co to děláš?“

Zatvářil se zmateně. „Slíbil jsem ti přece, že dohlídnu na to, aby si byla ošetřená.“

„Ehm. Jo. Tohle je nemocnice.“

Tvářil se ještě zmatenějc. „Ano. A?“

„Obvykle jsou v ní zranění lidé. Někteří dokonce krvácejí.“

Pochopil, na co narážím a viditelně ho to ranilo.

„Nemusíš mít strach. Nic se nestane.“

Nepřesvědčeně jsem se na něj dívala. Tohle jsem mít na svědomí nechtěla.

Povzdechnul si. „Víš, že je Carlisle doktor, ne?“

Kývla jsem.

„Nebude to poprvé, co za ním půjdu.“

Chtěla jsem se s ním ještě hádat, ale hýbla jsem si s rukou a pulzující bolest mi připomněla, proč jsem tady. Přitiskla jsem si ruku k tělu a šla dovnitř.

„Bolí tě to?“ ozval se Edward.

„Hm,“ zamručela jsem a zamířila k recepci.

„Slečno?“

„No jo pořád. Teď nemám čas.“ Pomyslela si nevzrušeně a dál něco bušila do počítače.

„Slečno, mohla bych vás na chvíli vyrušit?“

„329, 396, 384. Ne. 356, 343, 389,…“

Zavřela jsem oči a přála si být aspoň trošku trpělivější.

„Běž si sednout, zařídím to,“ řekl Edward vedle mě tiše a prosebně se na mě podíval.

Vzhlídla jsem k němu a chvilku to zvažovala.

„Dobře,“ rezignovala jsem nakonec a sedla si na volnou židli vedle automatu.

Oh. Samozřejmě, že jemu pozornost věnovala. Měla horší představy než Lauren.

Opřela jsem se hlavou o zeď, zavřela oči a snažila se nemyslet.

„Edwarde? Co tu děláš? Stalo se něco?“ ptal se Carlisle Edwarda v myšlenkách, když ho spatřil.

Edward kývnul mým směrem. „Je zraněná.“

Otevřela jsem oči a šla k nim.

„Co se stalo?“ těkal očima Carlisle z Edwarda na mě.

„Spadla jsem.“

Edward se zamračil. „Navštívil jí bývalý přítel,“ řekl potichu, ale to poslední slovo zavrčel.

Sklopila jsem oči k zemi. Nesnesla jsem slyšet Carlisleovi zhrozené a litující myšlenky a ještě se mu dívat do očí.

„Dobře, nejdřív to zrentgenujeme. Pojď se mnou, Lilien,“ řekl a opatrně se na mě díval.

Němě jsem kývla a vydala se za ním.

Stála jsem s rentgenovými snímky před Carlisleovou ordinací a nevěděla, jestli zaklepat, nebo počkat.

Slyšel mě a ulehčil mi to. „Pojď dál,“ pomyslel si.

„Kost je naštípnutá. Hojit se bude rychleji, než zlomenina, ale bude to více bolet,“ zamračil se na snímky a pak se otočil na mě. „Ještě bych si to rád prohlédl, pokud by ti to nevadilo,“ řekl s tázavým pohledem.

„Samozřejmě. Vy jste tady doktor,“ řekla jsem nezaujatě.

Sedla jsem si na lehátko a vyndala si ruku z šátku, co mi předtím dali.

Jeho ledové ruce mě tentokrát příjemně chladily. Co nejopatrněji mě otočil ruku, ale pak ztuhl. Nejdřív mě nedošlo proč, protože já už ten monokl po Jackově stisku viděla.

Ale pak jsem zjistila, že se nezarazil kvůli tomu. Kde já viděla tenké jizvy na zápěstí, jeho oči spatřily hluboké rýhy v kůži a přesný tvar ostří.

Hlavou mu vířily stovky otázek a nepochopených proč.

„Lilien… to jsi… je pravda, to co si myslím?“

„Carlisle, prosím, nechte to být..“

„Ty si zřejmě neuvědomuješ - “

„Uvědomuju. Už to dávno nedělám.“

„To ale není důvod ke klidu, měla by jsi - “

Proseně jsem se na něj podívala. „Prosím…“

Chvíli zkoumal můj výraz a pak se, velice neochotně, začal zase věnovat svý práci.

Naštěstí mi to nedal do sádry, ale jen do ortézy. K tomu mi předepsal nějaký prášky na bolest a konečně jsem mohla jít. Ale v myšlenkách mi dal jasně najevo, že se k tomu ještě někdy vrátí… Jak říkám. S radostí jsem zavírala ty dveře zvenku.

Ale jen co jsemje dovřela, stál u mě Edward a třeštil na mě oči s vyděšeným a zároveň nevěřícným výrazem.

Skoro jsem se ho lekla.

„Klídek… už mě to ani nebolí.“

Pořád se tak na mě bolestně díval.

V tom mi to došlo.

„Tys to slyšel...“ zkonstatovala jsem.

„A viděl. Jak… jak si mohla něco takovýho udělat?“ zašeptal.

Vzdychla jsem a na chvíli zavřela oči.

Zakroutila jsem hlavou.

„Ne, já už tohle nezvládnu. Co vám na tom vlastně tak vadí? Není to náhodou moje věc? Ne, já prostě nechci. Nebudu a nemusim vám nic vysvětlovat. Pro mě už je to minulost. Uzavřený.“ řekla jsem zuřivě.

„Nenuť mě znovu na to myslet, prosím,“ dodala jsem smířlivěji a dívala se mu přitom do očí.

Se smutným výrazem se na mě chvíli díval, ale pak přikývl.

„Děkuju,“ zašeptala jsem.

Vyzvedla jsem si v lékárně ty prášky a konečně jela domů.

Celou cestu jsme oba mlčely, ponoření ve vlastních myšlenkách.