Lost in thoughts

Autorka: Deatonna

5

Připadalo mi, že uběhlo jen pět minut od toho okamžiku, co jsem šla spát, ale už mi zase zvonil budík. Bouchla jsem do něj, aby přestal dělat rámus a chtěla se přetočit na bok, když jsem si uvědomila, že mě něco hřeje na tváři. Otevřela jsem oči a myslela si, že ještě sním. Ale ne mý obvyklý noční můry, ale nějakej pěknej sen. Celým pokojem zářily skrz okno sluneční paprsky a rozzářily i tu nejtmavější věc. I přesto, že jsem byla k smrti unavená, jsem se musela usmát. Měla jsem ráda slunce a tady se objevovalo jen jednou za čas. Nejlepší na tom ale asi bylo, že slunce vítal každý. Všichni zapomněli na svoje neduhy a nepřenášeli svou špatnou náladu na mě.

Znovu jsem se usmála nad tou myšlenkou. Třeba to dneska nebude zas tak zlý, jak jsem si původně myslela…

Vyštrachala jsem svoje oblíbený a tak málo používaný sluneční brejle, vyměnila triko s dlouhým rukávem za rukáv krátkej, našla mikinu a konečně okusila tu nádheru nejen přes sklo.

Přeci jenom, bylo ráno, takže jsem si tu mikinu rychle zapla, ale vypadalo to, že odpoledne to bude ještě lepší. Na nebi bylo jen pár mraků. No, byl duben, takže teoreticky by se takový počasí mohlo ukázat častějc. Jenže tady…

Já sle asi žádnej den nebudu mít klid. A to to vypadalo tka nadějně, když ani Cullenovi nebyli ve škole…

Všechno se to zdálo v pohodě, než mi přišla ta esemeska.

Čau kotě, jak se máš? sejdem se?

Rozešli jsme se už dávno, vysvětlovala jsem mu už tolikrát, že je po všem, že potřebuju být sama…

Jakoby slunce vycítilo mou náladu a schovalo se za mrak.

„Není ti nic?“ zeptala se mě Angela.

Snažila jsem se o úsměv. „Ne, v pohodě. Jen jsem ospalá, včera jsem přijela pozdě. Půjdu si lehnout.“

„Mrzí mě to. Měla jsem jet s tebou,“ zamračila se.

„Ale to vůbec ne. Klídek, Angie. Nejsem z cukru,“ zašklebila jsem se.

Usmála se. „Tak dobře. Kdyby sis chtěla popovídat nebo něco, tak mi dej vědět.“

„Jasně. Dík moc, Ang.“

„Nemáš vůbec za co,“ usmála se a vyskočila z auta.

Zamávala jsem jí a usmála se.

Úsměv mi oplatila, ale nevěřila mi.

„Něco jí trápí, to je vidět. Kéž bych jí mohla nějak pomoct. Ale nemůžu jí nutit, když se nechce svěřit. Možná zavolá o víkendu…“

Angela byla strašně milá, ale měla pravdu. Stejně by mi ani pomoct nemohla…

Vzala jsem si jednu z nových knížek, kuchařku a deku a šla ven. Slunce zase vylezlo a bylo docela teplo, jak jsem si myslela. Lehla jsem si na zahradu a nejdřív otevřela kuchařku. Na zítřek byla stanovená z tátovej strany dlouho očekávaná návštěva a já mu slíbila, že něco uvařim. Moc nadšená jsem z toho nebyla, ale tátoj na tom záleželo, tak jsem se rozhodla, že to musim vydržet. Chtěl mi totiž představit svojí přítelkymi.

Hm. Jo. Chápala jsem, že nechce být sám, s mámou se rozvedli už před třemi lety, tak jsem se to snažila respektovat. Jediný, co mi vadilo bylo, co od toho očekává on. Chtěl abychom spolu dobře vycházeli. A do toho zahrnoval i to, že se spolu budem často scházet, chodit nakupovat, že poznám její děti a tak. Dokonce si myslel, že by si se mnou mohla promluvit a „pomoct mi“. Tak tohle jsem fakt odmítala, ale věděla jsem, že to mysl době. měla bych si s ním promluvit a říct mu, že jsem nešťastně zamilovaná nebo nějakou jinou libost. Bylo by to tak pro nás oba lepší.

Hm, jenže já jsem tak nerada lhala někomu, kdo mě má rád a chtěl by mi pomoct.

Hm. Opět bohužel, ale to nejde.

Zaklapla jsem kuchařku, i když jsem si teprve četla rejstřík, a řekla si, že udělám třeba kuřecí nudličky či co.

Otevřela jsem knížku s úmyslem se začíst, ale po pár řádcích se mi začaly klížit oči. Vzdala jsem to, knížku zavřela, stočila se do klubíčka a poddala se spánku.

Lost and broken

Hopeless and lonely

Smiling on the outside

But hurt beneath my skin

My eyes are fading

My soul is bleeding

I’ll try to make it seem ok

But my faith is wearing thin

So help me heal these wounds

They’ve been open for way too long

Help me fill this soul

Even though this is not your fault

That I’m open

And I’m bleeding

All over your brand new rug

And I need someone to help me sew them up

I only wanted a magazine

I only wanted a movie screen

I only wanted the life I’d read about and dreamed

And now my mind is an open book

And now my heart is an open wound

And now my life is an open soul for all to see

Tak nějak podvědomě jsem tuhle písničku pořád slyšela, ale nechtěla jsem se vzbudit. Byla jsem unavená a přála si zaspat celý svět…

So you come along

I’ll push you away

Then kick and scream for you to stay

Tentokrát jsem se probudila a uvědomila si, co to je. Se zavřenýma očima a nesouhlasným mručením jsem se převalila na druhou stranu a šátrala po mobilu.

Chtěla jsem to zvednout, ale pak jsem rozlepila oči a podívala se na jméno.

Jack.

Oddechla jsem si, že jsem nejdřív myslela, počkala, až přestane zvonit a vypnula ho. Mohla jsem jen hádat, od koho je těch dalších dvacet zmeškanejch hovorů a tucet esemesek.

Odhodila jsem mobila a pomalu se posadila. Poslední paprsek slunce právě zmizel za špičkami stromů a já se otřásla zimou. Posbírala jsem všechny svoje věci a klopýtala domů.

„Takže, Lilien, ty studuješ?“ zeptala se mě Nora, čtyřiatřicetiletá malá plavovláska. Přesnej opak mý mámy.

„Ehm, jo. Sem ve třeťáku.“

„Mimochodem, to jídlo je výtečné,“ obdařila mě úsměvem.

Jo. To už řikala třikrát.

„Bože, to už jsem říkala. Když ona se tváří tak…“

Cože? Já? Ne, vážně. Já jsem se snažila, když prostě…

Bylo to tak umělý a trapný. Ona byla plachá a neuměla se vyjadřovat. Doma na svý děti ještě šišlala, takže jsem se nedivila.

Bože. Na co tohle vlastně je? Ať si s ní táta klidně chodí, mě k tomu přece nepotřebuje…

Po dalších trapných dvanácti minutách a šesti vteřinách vyplněných tátovým pokusem o vyprávění vtipů jsem se omluvila a ušetřila nás všech zbytečnýho trápení. Stejně, jak se říká… Ve dvou se to lépe táhne…

V pokoji jsem popadla cigarety, budu a vypadla ven.

Nějak na mě dolehla deprese, když jsem je viděla. Spolu si totiž rozuměli. To já jsem byla ten chybnej element. Vždyť já nikdy nebudu schopná normálně žít.. Mít rodinu, chodit do práce..

Sedla jsem si na dřevěnou houpací lavici a objala si skrčené nohy. Až když mě na tvářích začaly chladit slzy, jsem si uvědomila, že brečím. Položila jsem si hlavu na kolena a nechala je téct. Kdyby alespoň slzy odnášely tu bolest v srdci… aspoň trošku…

Cítila jsem, jak se za mnou prudce zvedl vítr a zase ustal.

Zvedla jsem hlavu a přede mnou stál Edward.

Lekla jsem se a prudce se nadechla.

„Promiň,“ řekla s bolestným výrazem.

Snažila jsem se uklidnit a přitom se setřela slzy. Zakroutila jsem hlavou. „Co tady děláš?“

Byla už dávno tma, ale díky měsíce a jeho bílé pokožky jsem ho viděla.

Nadechl se a chtěl něco říct, ale pak se zarazil. Podíval se na mě smutnýma očima.

„Alice tě viděla, tak jsem… se tě chtěl zeptat, jestli si v pořádku.“

Já a v pořádku. Měla jsem chuť se znova rozbrečet.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. „Sem v pohodě,“ řekla jsem špičkám jeho bot, který jsem ani neviděla.

Mlčel. Nedivila jsem se mu.

Vytáhla jsem cigaretu a zapálila si.

Pomalu jsem poslala kouř směrem k nebi a všimla si jeho výrazu. Nesouhlasně si mě měřil a mračil se. „Neměla bys kouřit. není to vůbec zdravý,“ řekl.

„Všichni jednou na něco umřeme.“ Pak jsem se zarazila. „Teda… ty ne.“

Nepřítomně jsem zírala do tmy.

„Proč to děláš?“

Pokrčila jsem rameny. „Nikotin mě uklidňuje.“

"Měla bys myslet na své zdraví…“ naléhal dál.

Nevesele jsem se uchechtla. Kdyby jen věděl, co jsem dělala…

Proč mu na mě vlastně tak záleží?

„Co se děje?“

„To nic,“ zakroutila jsem hlavou a podívala se na něj.

Tvářil se frustrovaně. „Přál bych si vědět, na co myslíš. Přivádí mě to k šílenství, že si jediná, u které to nevím…“

„Vážně?“ podivila jsem se. „Mě dáváš určitým způsobem naději. Marnou, ale přesto tam je.“

„Naději?“ řekla zmateně.

Povzdychla jsem si a zadívala se na nebe poseté hvězdami.

„Že se to ticho bude postupně zvětšovat a já pak neuslyším nic,“ zašeptala jsem teskně.

Chvilku mlčel. „Hodně ti ta schopnost vadí, že?“

Zavřela jsem oči a jednou rukou si zakryla obličej. „Je strašně těžký s tim žít… Pořád dokola… nikdy to nepřestane,“ zašeptala jsem.

„Slyšíš něco teď?“ řekla po chvíli a zdálo se mi, že jeho hlas slyším z kratší vzdálenosti. Otevřela jsem oči. Opravdu, stál u mě blíž. Nevím, co nebo jestli chtěl něco udělat, ale zřejmě si to nakonec rozmyslel. Asi už poznal, že je to tak lepší…

„Ne, teď ne,“ odpověděla jsem na jeho otázku a slabě se usmála.

Zdálo se mi to nebo jeho výraz nepatrně změkl?

„Tak vidíš. Já ano,“ mírně se usmál.

Zadíval se k domu. „A tvůj otec tě shání.“

Kývla jsem a típla cigaretu o nejbližší květináč. Otřela jsem si tváře, ale všechny slzy už mě uschly.

Zhluboka jsem se nadechla a chtěla jít domů, ale ještě jsem se na něj otočila. „Nemusel jsi sem chodit. Tohle se mi stává,“ zarazila jsem se, „to je jedno. Měj se.“

Rychle jsem se otočila, abych nemusela čelit jeho výrazu a šla pryč.

Co to vlastně bylo? Proč jsem se s ním bavila a svěřovala se mu? Něco mě říkalo, že je to kvůli tomu, že mu nemůžu číst myšlenky a tak si plně neuvědomuju, že je to upír.

Ale on je upír. Smrtelně nebezpečnej mýtickej tvor.

Nechápala jsem, proč jsem na to někdy v jeho přítomnosti zapomínala.