Lost in thoughts

Autorka: Deatonna

4

„Sakra!“ zaklela jsem a hodila nefunkční mp3ku do skříňky, kterou jsem vzápětí zabouchla. Pár lidí se po mě s nelichotivými výrazy i myšlenkami podívali. No, abych si zvykla… Dneska to bude těžkej den, povzdychla jsem si a vydala se na občanku.

Už jen na chodbě se mě z toho množství hlasů a myšlenek začala motat hlava. Zapadla jsem do třídy, sedla si do lavice a přála si, být hluchá, neviditelná nebo kdekoliv jinde.

Po pěti minutách jsem si připadala jk v kurníku a uvědomila si, jak moc mi hudba pomáhá. Nikdy jsem se nesnažila vyřešit, proč slyším myšlenky, prostě jsem se to snažila utlumit, když to nejde vypnout. A že jsem se snažila to vypnout. Mnoha způsoby…

Povzdechla jsem si, zavřela oči a třela si spánky. Třeba kdybych zkusila meditaci… nebo… hm… něco na otupění smyslů? Je to vůbec smysl? Šestej? Hmmm.

„Ah! ANO! ANO! ANO! ANO! Je tady!“ zaječela Lauren v duchu.

Lekla jsem se a málem vyskočila z kůže. A bylo po meditaci.

„Co jí je??“ nechápavě na mě koukali nejbližší spolužáci.

„… a ty kruhy pod očima, co má… vypadá, jak když se za chvíli složí…“

Ošila jsem sebou a bojovala s touhou zpražit je pohledem. V tom si důvod okamžitého pookřání všech holek ve třídě sedl vedle mě.

„Ahoj,“ pozdravil mě Edward a studoval můj obličej.

„Ahoj,“ řekla jsem potichu a bezmyšlenkovitě začala listovat v sešitě.

„Jak se může takhle chovat? On jí pozdraví, což nechápu proč, a ona jen tak čumí do sešitu?? Je snad slepá a ještě k tomu teplá!!...“

Podepřela jsem si hlavu rukou a přála si nebýt na týhle planetě. Tak moc mě nebavilo poslouchat to jejich věčný odsuzování…

Jasně, ne všichni byli takoví…

Za tu chvilku, než přišel učitel, jsem se stihla dozvědět podrobnosti o nejnovější střílečce, kdo s kym zrovna peče v šoubiznisu, jak je Charlottin kluk skvělej, co včera Gbriella vařila a jedla celej den, jak vyprat rtěnku a řasenku z bílýho oblečení… a to všechno promíchaný v dalších útržcích myšlenek mejch spolužáků…

Chtěla jsem se zmenšit, zmenšit do velikosti mouchy a odletět pryč… daleko… daleko…

„Jsi v pořádku?“ zeptal se najednou Edward, i když z jeho hlasu bylo jasně znát, jak moc o tom pochybuje.

Mírně jsem pokývala hlavou, jako že jo a doufala, že jsem nedala Lauren další důvod k výčtu všech mejch nedostatků.

Vešel učitel a dal mi nepatrnou naději, že ho bude aspoň půlka poslouchat a hlavně vnímat…

Periferním viděním jsem zjistila, že na mě zamyšleně a zamračeně kouká.

Pak se najednou začal mírně naklánět ke mně.

Střelila jsem k němu pohledem a bála se, co udělá.

Všimnul si toho a zkameněl na místě. Sledoval moji reakci, ale já na něj jen opatrně koukala a čekala.

„Jestli je ti to… nepříjemný,“ řekl potichu, „můžu si najít místo v nějaké jiné volné třídě…“

Cože? Aha... On si myslel…

„Ne, to je dobrý, vážně…“

Díval se na mě, jako že mi vůbec nevěří.

Povzdechla jsem si. „Rozbila… se mi mp3ka… to je celý,“ zašeptala jsem s pohledem na učitele.

Nechápavě a frustrovaně se na mě díval.

Jemně jsem se dotkla konečky prstů spánků. I když jsem sama nechápala, proč mu to říkám. Asi jsem nechtěla, aby si myslel, že je to kvůli němu. Nevím.

Došlo mu to. „Ah, samozřejmě, to chápu…“ řekl a hodil po Lauren, která na nás doslova zírala, zamračenej pohled.

Hm, možná trochu rozzuřenej, protože sebou trhla a v jejích myšlenkách bylo krom nechápavosti a ukřivděnosti i trochu paniky.

Spokojeně jsem se usmála a začala si dělat poznámky k látce.

Čekala jsem na Angelu před její třídou a přitom vytáčela tátovo číslo. Rozhodla jsem se totiž, že pojedu do Port Angeles, protože bez mp3ky prostě nemůžu žít.

Nezvednul to, tak jsem mu nechala vzkaz. Nečekala jsem na jeho povolení, takže jsem byla radši, že mě nemohl vyzpovídat.

Cullenovi seděli na svém obvyklém místě vzadu v jídelně, co se dalo čekat. Co mě ale překvapilo, bylo, že už svý myšlenky nekódovali do tej hatmatilky. Přišlo mi to jako ten první den, co jsem je uviděla. Každej koukal neznámo kam a vypadali nezúčastněně. Asi se rozhodli mě ignorovat, což nebylo špatný rozhodnutí…

Nabrala jsem si nějaký jídlo a šla si s Angie sednout.

Neuběhlo asi deset sekund a už mě sledovala. Neochotně jsem zvedla hlavu a dívala se do Aliciných zlatých očí. Nic mi v duchu neříkala a snažila se na nic ani nemyslet, ale pak se jí to nepovedlo a já viděla…

Jednu z jejích vizí.

Já a Alice, seděli jsme vedle sebe na gauči u mě doma. Měla jsem na klíně misku s popcornem, vypadalo to, že se díváme na nějakej film. V tom jsme se začali šíleně smát a já jsem hodila pár kuliček popcornu směrem k televizi.

Vize skončila a já se s mrkáním vrátila do přítomnosti.

Co to sakra - ?

„Je to můj dar. Vidím do budoucnosti,“ řekla mi v duchu Alice, jako by mi četla myšlenky.

Vyjeveně jsem na ní zírala a neměla slov.

„… co myslíš?“ řekla Angela a podívala se na mě.

„Já,“ odkašlala jsem si, aby můj hlas nezněl tak přiškrceně, „ si myslím, že je to málo slaný. Nevidíš tady někde sůl?“

„Jo, támhle je jedna. Mám pro ni skočit?“

„Jestli by ti to nevadilo…“ snažila jsem se o úsměv.

„Vůbec ne,“ řekla a zvedla se.

Na chvíli jsem zavřela oči a snažila se uklidnit.

„… to asi nebyl nejlepší nápad, Alice. Vypadá zeleně…“ řekl Emmet mezi tlumeným smíchem.

„… souhlasím…“ řekl Edward vážně.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na ně.

„Co to znamená?“ řekla jsem potichu, hodně potichu. Stejně mě slyšeli.

„Že budeme kamarádky,“ usmála se na mě Alice zářivě.

„Nemusí to znamenat nic. Aliciny vize jsou objektivní. Budoucnost se mění,“ slyšela jsem říct Edwarda skrz jejich myšlenky.

To mě teda uklidnil. Alice vidí do budoucnosti?“

Je to vůbec možný? No… Když je možný číst myšlenky... Že se vůbec divim…

„Ty nechceš být moje kamarádka?“ Alice se zatvářila, jako když odmítáte roztomilé štěňátko.

„Já… totiž.. to sem neřekla.. jen.. je toho na mě teď trochu moc…“ mumlala jsem do talíře a podpírala si hlavu rukou.

Já a Alice kamarádky? Člověk a upír, spolu?

Nic jsem nechápala.

„Jistě, to chápu. Já můžu počkat. Uvidíš časem.“ Její myšlenky byly šťastné. Ona se na to těšila! Mě to teda silně děsilo a znepokojovalo…

„Jak to cítí?“ zeptala se Jaspera.

Cože? Oh. Další schopnost. Bezva.

„Um, to asi nebudeš chtít slyšet, Lis, ale je tak trochu na pokraji zhroucení…“

Hm. Díky za připomenutí.

Horší už to bejt nemůže. Oni navíc vědí, jak se cítím.

Naštěstí přišla Angie a já se mohla zaměřit na ní. K jejich stolu už jsem se nehodlala kouknout ani za nic. Stačí, že jsem slyšela jejich myšlenky…

„Dneska pojedu do Port Angeles, chceš jet se mnou?“ zeptala jsem se Angely. Chtěla jsem se jí optat, i když pojedu radši sama.

„Um…,“ přemýšlela Ang, „zítra je ta prověrka ze zeměpisu a navíc už je na to docela pozdě…“ řekla a nejistě se na mě podívala.

Usmála jsem se na ní. „To je v pohodě, nemusíš jezdit. Stejně tam jedu jen na otočku.“

„Víš to jistě? A nechceš jet třeba zítra? To bude pátek…“

„Ne, mě to vážně nevadí, Ang,“ usmála jsem se na ní.

„Dobře. Ale dej na sebe pozor. Slyšela jsem ve zprávách, že tam nedávno zavraždili nějakou dívku,“ řekla smutně potichu.

Zamračila jsem se. „Neboj, dám si pozor.“

Alici hlavou proběhla myšlenka, že by jela se mnou. Byla jsem ráda, že se mě nezeptala a usoudila, že bude lepší už mě dneska nechat na pokoji.

Tuhle její myšlenku jsem korunovala za nejlepší a nejinteligentnější myšlenku dneška.

Skoro hodinovou jízku do Port Angels jsem si skvěle užila. Jen občas jsem potkala nějaký auto, takže jsem si užívala ticha. Bylo nádherný, a pomalu opravovalo moje pocuchaný nervy.

Nejdřív jsem zašla dát na opravu mp3ku. Řekla jsem jim, že to spěchá a dala jim svoje číslo. Koukali na mě sice jako na kreténa, ale aspoň si mě budou pamatovat a snad to rychle opravěj…

Pak jsem se rozhodla zajít do knihkupectví, dlouho jsem nic nečetla, a přitom tak ráda čtu..

Nakonec jsem si ještě koupila nějaký cédéčka a byla celkem spokojená. Teda jak s čím. Nákup dobrý, ale jinak…

Celou dobu jsem měla neodbytnej pocit, že mě někdo sleduje. Přitom to musela bejt blbost, vždyť já umim číst myšlenky, tak to bych musela přece vědět…

Ale přeci jenom… Občas jsem se objevila v něčí mysli… v podobné mysli, jakou mají Cullenovi.

I když… nejspíš jsem jen byla zmatená z toho množství hlasů a začalo mi to lízt na mozek…

Nejspíš…