Lost in thoughts

Autorka: Deatonna

3

Pochodovala jsem po pokoji a připadala si jako lev v kleci. Byla jsem vyděšená, zároveň rozzuřená a absolutně jsem nevěděla, co bych měla udělat. Navíc mě až teď došlo, co to vlastně Emmet řekl.

… přesně jako Edward?

To už vůbec nedávalo smysl. Proč by mě tak debilně zkoušeli, kdyby mně Edward četl myšlenky?

Ne, nechtělo se mi nad tim ani přemýšlet. Čím víc jsem se na to snažila přijít, tím absurdnější mě to celý přišlo. Pořád jsem doufala, že uslyším budík a proberu se. Pryč z noční můry. Jenže ono nic. Bylo tu ticho. Teda až na tátovy myšlenky, samozřejmě.

A na…

„… neměli jste sem chodit… No jo, my víme, jenže se to Alici nějak nezdálo… Měla vizi? Nic určitýho… samý rozmazaný útržky…“

Cože? Emmetovu mysl jsem poznala a mluvil s Edwardem, což mi tady došlo. Ale… Alice má vize?

A jakto, že je slyšim?

Poznala jsem to okolí z Emmetovy mysli. Byli v lese, kousek za naším domem.

Panebože. Vyděšeně jsem těkala očima sem a tam.

Proč jsou tady?

Nejhorší scénář – Nejspíš se jim nelíbí, že to vim (pokud je to všechno pravda) a přišli mě zabít.

Vykulila jsem oči do šera pokoje. Rozeběhla jsem se ke skříni a začla hledat krucifix. Nenašla jsem ho, i když by mi asi nepomohl.

„Sakra!“ vykřikla jsem.

Oni venku ztichli a Emmet se snažil na nic nemyslet.

Bezúspěšně.

Aspoň jsem se dozvěděla, že mě nepřišli zabít. Chtěli mě sledovat a pohlídat, abych… nic neřekla?

Cože?

Byla jsem zmatená a štvalo mě to. Ve škole mně to stačilo a teď se mám bát ještě doma?

Ne. Já nechci.

Rozhodla jsem se a šla.

Tohle musíme přece vyřešit.

Škobrtala jsem tmou směrem k lesu a to náhlý odhodlání mě rychle opouštělo. Slyšela jsme Emmetovy myšlenky, zase v to jinym jazyce, ale neviděla jsem ho. Slepě jsem mžourala do šera, cítila jsem, že jsou kolem mě a slyšela jsem dokonce slabě ostatní, kteří se přibližovali lesem.

Uh. Třeba mě fakt přišli zabít.

Nevěděla jsem, co říct. Měla jsem si nejdřív vymyslet plán, sakra. Nj, pozdě.

„Proč ste tady?“ hezky čistě, narovinu.

„My? Proč si tady ty?“ ozvalo se za mými zády.

Lekla jsem se a prudce se otočila. Přede mnou stál Edwrd a jeho bílá pokožka zářila do tmy lesa. Vypadalo to děsivě. Za mými zády jsem uslyšela Emmeta, takže jsem se natočila na stranu, abych na ně oba viděla.

„Já jsem… vás viděla,“ kývla jsem směrem k domu „z okna… tak mě zajímalo, co tu děláte.“

Emmet se uchechtnul.

Edward se podíval někam mezi stromy a zase zpátky. „Myslíš z toho okna, co je za těmihle hustými stromy, ve tmě?“

Uh. No jasně. Poznala jsem jeho strategii. Chtěl, abych se za každou cenu přiznala, že čtu myšlenky.

„Je šero, ne tma. Já vidím na dálku docela dobře. Samozřejmě, ne tak jako vy, to by pece ani nešlo…“ neodpustila jsem si narážku, i když jsem si nebyla jistá, jestli chci, aby věděli, že to vím.

Najednou jsem slyšela ostatní, kteří byli před půl minutou ještě hodně daleko, jak jsou skoro u nás. A poznala jsem proč, ale to zjištění bylo… znepokojující.

Oni běželi, a to rychlostí vystřelené kulky. Krajina kolem nich se strašně rychle míhala, ale i tak jí viděli naprosto zřetelně.

Vytřeštěně jsem zírala mezi stromy, kde se o vteřinu později vynořila Alice, Jasper a nějaký blonďák a slabě si uvědomovala, e mi Edward něco říkal.

Instinktivně jsem couvla dozadu, jako by mi to snad mohlo pomoct.

„Vy jste… vy jste vážně… ježiši,“ hlesla jsem nakonec.

Byla to pravda. Všechno byla pravda.

„Musíme jí uklidnit a promluvit si s ní. Co nejlépe jí to vysvětlit… Moc úspěšní ale asi nebudeme, s její mocí…“

„vyděšená, zmatená, bez sebe. Uklidním ji, ale pak… je to svědek, ví o nás…“

Střelila jsem očima k Jasperovi. Měl nějakou moc ovládat emoce, cítila jsem, jak ze mě, i proti mé vůli, stahuje všechny ty pocity a nahrazuje je klidem. Ale přesto jsem pochopila, co tím myslel, co by on udělal.

„Zabijete mě kvůli tomu, co jste? Nic jsem vám přece neudělala,“ řekla jsem nevěřícně.

„Ne, samozřejmě, že ne,“ vyhrkl rychle ten blonďák – Carlisle. Ostatní se tvářili zmateně, řekla bych.

„…Chudinka malá…“ pomyslela si Alice.

„…Jak jí to vůbec napadlo?“

„My nezabíjíme lidi. Neublížíme ti, to ti slibuji,“ řekla Carlisle pevným hlasem, ale Jasper po něm šlehl nesouhlasný pohled.

„Vážně?“ zeptala jsem se pochybovačně.

„Ty by si přece poznala, kdybych lhal.“ dotkl se lehce čela Carlisle a zkoumavě se na mě díval.

No, zapírat je asi zbytečný, navíc oni se taky přiznaly…

Všichni čekali, co řeknu, sklopila jsem oči k zemi.

„Hm. Tu vaší východo-čínskou hatmatilku neznám, ale jinak asi jo, to máte pravdu.“

„…ha. Vždyť to bylo jasný!“

„Velmi pozoruhodné. Je to člověk a přesto - …“

„Slyšíš i moje myšlenky?“ zeptal se náhle Edward.

Podívala jsem se na něj. „Ne, tvoje ne.“

„Zajímavé. Navzájem si myšlenky neslyší, ale každý zvlášť, co by se stalo - …“

Edward se zamračil. „Já tvoje taky ne.“

Mírně jsem se usmála. „Vypadáš, jako by ti to vadilo,“ tak to já vítám každej kousek ticha navíc.

„… možná, ale to by se dalo zjistit jedině po nějakých testech, a to by asi - …“ věděla jsem, že to Carlisle myslel jen jako doktor, ale přesto mě to vyděsilo.

„Ne.“ řekla jsem prudce a podívala se na něj.

„Omlouvám se, samozřejmě, nemyslel jsem to tak, že - “ nebyla jsem zvyklá, aby na mě někdo mluvil v duchu a nelíbilo se mi to. Ignorovala jsem to.

„Uzavřeme dohodu,“ řekla jsem a všichni zpozorněli. „Já neřeknu vaše tajemství a vy neřeknete moje. Všichni se to snažíme úzkostlivě utajit, protože následky by byli … příšerný,“ nechtěla jsem na ně ani špetku pomyslet.

„… její následky ... ona si vůbec neuvědomuje podstatu našeho tajemství. Nemůže srovnávat její následky a naše, to je absurdní…“ Jasper byl stále evidentně proti.

„Každej máme svůj život, ale já ho nehodlám strávit zavřená v blázinci,“ řekla jsem ostře s pohledem na něj. „Přišlo by ti to snad jako nedostatečnej následek?“ zašeptala jsem. Bylo mi do breku, jen jsem si to představila.

„Dohoda je férová, samozřejmě.“ řekl Edward a na okamžik se v jeho výrazu mihlo pochopení.

Kývla jsem.

„Platí, tedy,“ řekl Carlisle a natáhl ke mně ruku.

Nejistě jsem se na tu jeho bílou ruku podívala.

„Nedůvěřuješ nám?“ zeptal se mě.

Udělala jsem pomalu tři kroky, které mě od něj dělili.

„Důvěřuju, ale bojím se vás,“ řekla jsem mu popravdě a stiskla mu ruku. Měl ji ledovější než mrtvola. Bojovala jsem s touhou ucuknout a srdce mi rychleji tlouklo.

Osobně bych si toho nevšimla, ale ostatní to slyšeli. Věděla jsem to a bylo mi to určitým způsobem nepříjemný, bylo to… já nevím, hodně zvláštní.

Carlisle mě pustil a já couvla o krok dozadu.

Cítila jsem smutek z jeho myšlenek, v nemocnici byl zvyklý spíš na červenající se pohledy sestřiček. Mihla se mu hlavou myšlenka, jestli by se ho také takhle báli, kdyby to věděli…

Přišlo mi to hodně lidské.

„Promiňte,“ řekla jsem mu, ani nevím proč.

„Oh, to je v pořádku. Já to chápu, vyrovnat se s takovou věcí, to chce čas.“

Mluvil z vlastní zkušenosti, to jsem z jeho hlasu pochytila.

„Lilien!“ ozval se hluboký hlas.

Nadskočila jsem a vykoukla mezi stromy. Táta stál mezi dveřmi a mžoural do tmy, což jsem viděla díky světlu z chodby.

„Určitě je zase někde venku a kouří. Holka jedna… Tohle kdyby věděla Mercedes… Ale jak jí mám vychovávat, když mi nic neřekne? Změnila se…“

„Pojď už domů!“ zavolal ještě někam neurčitě a zavřel dveře.

Otočila jsem se na ně a vyhnula se Edwardovu pohledu. On to tady slyšel, samozřejmě…

„Ehm, tak já už jdu.“

„Uvidíme se ve škole,“ řekla Alice.

„Ehm, to asi jo,“ řekla jsem nejistě a pak se otočila a pomalu šla. Pomalu, protože už dávno nebylo šero a já absolutně nic neviděla. Natáhla jsem ruce před sebe a snažila se nenapíchnout na nějakou větev.

Uslyšela jsem Emmetův tlumený smích a Edwardovo „Nechceš pomoct?“

„Já to zvládnu,“ řekla jsem potichu a neotáčela se, stejně mě slyšeli.

Ještě pár nejistých kroků a byla jsem na zahradě.

Cítila jsem úlevu, že jsme si to ujasnily, ale na druhou stranu… jakou úlevu? Právě jsem uzavřela dohodu s upíry!