Lost in thoughts

Autorka: Deatonna

2

Když jsem zjistila, že umím číst myšlenky, myslela jsem si, že už to v hlavě nikdy nebudu mít víc v nepořádku. Ale teď jsem si připadala jako ještě větší magor.

Chvíli jsem přemýšlela, co vlastně vím o upírech, pak jsem si zase říkala, že je to blbost, vždyť třeba na to Rosalie pomyslela jen tak, jenže pak se mi zase vybavil ten zápas Emmeta s medvědem a … bože, vypadalo to nebezpečně. Jsou nebezpeční?

Ale zas… asi nezabíjej lidi jako televizní upíři, když choděj do školy a lověj medvědy, nebo jo?

V noci jsem špatně spala a ráno byla úplně neschopná něco najít a vypadnou do školy. Slabě jsem doufala, že třeba dneska nepřijdou, ale bylo mi jasný, že druhej den by to bylo asi blbý.

Ang viděla, že jsem mimo a já nevěděla, co jí mám říct. Nerada jsem jí lhala, ale lži se staly součástí mýho života, jinak to nešlo. Vymyslela jsem si něco o hádce doma a snažila se soustředit.

Za celý den jsem jen na okamžik potkala Jaspera s Alicí, když přecházeli do jiný třídy, ale bylo to hodně hodně zvláštní. Jejich mysli byly pořád tak složitý a naprosto nic jsem jim nerozuměla, protože mysleli v nějaký řeči, co jsem slyšela poprvý v životě. Chvíli jsem na ně nevěřícně zírala, ale pak jsem toho rychle nechala, protože z toho Jasperova pohledu mi naskakovala hrůzou husí kůže. Nevěděla jsem, co všechno je pravda a co ne, ale bála jsem se. Bylo to celý divý a zamotaný a já z toho měla strach.

Z nich jsem měla strach.

A s tadytěma děsnejma pocitama jsem se neochotně loudala na hodinu biologie. Vešla jsem akorát se zvoněním. učitel chodil po třídě a rozdával něco každýmu.

Oh. Laborka. Ve dvojicích.

Měla jsem chuť otočit se a zmizet.

Koukla jsem se k mojí-naší lavici. Seděl tam a koukal se na mě. Sklopila jsem oči k zemi a šla si sednout.

Bylo neuvěřitelný, co dokázalo změnit pár novejch studentů. Ještě včera sem tu seděla a kašlala na všechny a neposlouchala je. Teď sem byla nervózní jak před čtvrtletkou a seděla jak na špendlíkách.

Štvalo mě to. Sakra, musim se uklidnit, musim-

„Ahoj,“ řekl Edward.

Trhla jsem sebou a švihla k němu očima.

„Ahoj,“ vykoktala jsem nazpátek a nervózně si dala vlasy za ucho. Molina začal vysvětlovat, co a jak máme dělat. Koukala jsem se rovně před sebe na pochodujícího učitele a snažila se vnímat jeho místo…

„… a jak tam sedí a tupě zírá! bože! ta je tak děsná! chudáček Edík, sedět vedle takový…“

„… nesnášim laborky… nesnášim biologii… nesnášim školu… nesnášim…“

„… jí pozdravil a mě ne! a kro tady má minisukni? možná jsem si měla vzít tu kratší. Ale i tak vypadám stokrát líp než ona, tak proč sakra nemůžu sedět s ním!...“

A další útržky nesmyslenejch myšlenek mejch spolužáků. Potlačila jsem povzdychnutí a protřela si oči. Když jsem tu seděla sama, tak si mě aspoň nevšímali…

Periferně jsem viděla, že se na mě podíval. Nenapodobila jsem ho. A proč to vlastně dělá?

Hm. To jsem netušila, protože z jeho strany na mě křičelo jen to ticho. Ale nelitovala jsem toho. Byla jsem naopak ráda. Tušila jsem, že si o mě nejspíš tady nemyslí nic lichotivýho, tak jsem to přece ani nepotřebovala vědět…

Molina dokončil svůj monolog a vyzval nás k práci. Vzorky byly na jeho straně lavice, takže jsem se ani nehnula. Vzal jeden a podával mi ho.

Při pohledu na jeho bílou kůži na ruce se mi nevím proč vybavil boj Emmeta s medvědem a uvědomila jsem si, jak jsou asi nebezpeční.

Proč vlastně chodí do školy, jestli jsou opravdu upíři?

Zachytila jsem Edwardův frustrovaný pohled a uvědomila si, jak to asi musí vypadat, když mě pořád podává ten vzorek a já jen zírám na jeho ruku. Přisunula jsem k němu mikroskop. Nechtěla jsem mít svou ruku tak blízko té jeho. Asi to vůči němu nebylo fér, ale já se prostě bála.

„Můžeš začít.“ řekla jsem mu co nejneutrálnějc, jak jsem dokázala.

Chvíli mě tak nějak opatrně pozoroval. Podívala jsem se mu do očí. Měl je zlatý. Emmet je měl černý jako nejtemnější bezhvězdná noc. Ucukla jsem před tou vzpomínkou. Bylo t strašidelný. Lidi nemaj takovýhle barvy očí.

„Metafáze,“ řekl vteřinu po tom, co mrknul do mikroskopu. Hned potom to napsal, takže si asi srandu nedělal. Hm, takže byl asi strašně chytrej, jinak nechápu, jak to mohl tak rychle poznat…

Vyměnil vzorek a podíval se na mě.

Natáhla jsem se pro mikroskop a přisunula si ho k sobě. Vzpomínala jsem na včerejší výklad a snažila se to určit. Tohle nebyla zas tak nudná látka. Vlastně jsem měla biologii docela ráda, hlavně dřív, to jsem-

„To snad ne! On se na ní dívá, ne, on na ní zírá!“

Trhla jsem sebou a koukla se na Edwarda. Jessicca měla jsem z půlky pravdu. Nezíral na mě. Vypadal překvapeně a zmateně zároveň.

Pak se nepatrně podíval na Jessiccu a zase na mě.

Ztuhla jsem. Ne, on to nemohl slyšet.

„Ehm, bude to anafáze, řekla bych.“

Postrčila jsem mu mikroskop nazpátek.

„Radši to zkontroluj.“ řekla jsem mu, když chtěl vyměnit vzorky. No co, on byl jasně ten chytřejší z nás.

„Máš pravdu,“ řekl po vteřinovém prozkoumání vzorku.

Určili jsme i to všechno ostatní. Kontroloval to po mně, ale měla jsem to vždycky správně.

„Měla by sis víc věřit,“ poznamenal u posledního vzorku.

„Tím chceš říct, že to, co si myslím, je pravda?“ Asi byla blbost, zeptat se ho takhle přímo, ale ta otázka mě svrběla na jazyku.

Ztuhnul. „Já nevím, co si myslíš.“

„To je dobře,“ zašeptala jsem si pro sebe.

Podíval se na mě a mračil se u toho. Vypadal napjatě a možná trochu rozzlobeně a vpíjel se do mě intenzivním pohledem, který mě děsil. Snažila jsem se uhnout očima, ale jako by mě hypnotizoval. Bojovala jsem s tím, ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem se v jeho očích ztrácela.

Najednou zazvonilo a Edward uhnul pohledem. Byla jsem volná.

Tentokrát jsem to byla já, kdo bleskurychle opustil třídu.

Chtěla jsem jít na parkoviště a zmizet co nejdřív domů, když jsem si uvědomila, že musím jít na oběd. Ang tam na mě čekala a já si nechtěla zase něco vymejšlet, takže neochotně, ale šla jsem.

Vcházela jsem do jídelny a byla jsem tak nervózní, že jsem málem zakopla. K jejich stolu jsem se nepodívala, ale přesto jsem slyšela jejich myšlenky. Mluvili spolu tou neznámou řečí a znělo to, jako by se hádali. Nepřítomně jsem si nabrala jídlo a šla si sednout k Angie.

Byla jsem vděčná, kdyže jsem slyšela její hlas a povídala si s ní. Ona byla v mým světě to jediný normální a racionální. Světlo prosvítající z hromady-

„Lilien Reidová.“

Byl to reflex. Zvedla jsem hlavu a podívala se na původce.

Jenže ta osoba si to jen pomyslela.

A já se teď dívala do bledé tváře Alice Cullenové.

Ucukla jsem, jako bych se spálila a zabořila oči do talíře.

Co to mělo znamenat?

Mezi nesmysleným jazykem, který jsem začínala nesnášet, jí v hlavě vířilo moje jméno. Ne, nevířilo, jako by si ho naschvál myslela. Jako kdyby mě volala.

Blbost, nemůže přece vědět, že jí slyším…

„…Lili… Lilien… Lilien Reidová…“

Co to sakra znamenalo? Nikdy se mi nestalo, že by někdo jen naznačil, že vím, co si myslí, nebo něco takovýho. A teď?

Chvíli toho nechala a šeptala si s ostatníma v tý nesmyslný řeči. A pak…

„Lilien, podívej se na mě.“

To snad ne! To nejde. Nesmím se prozradit. Nechápala jsem,jak to ví, ale nehodlala jsem se přiznat Zarazila jsem si jedno sluchátku hluboko do ucha a začla si povídat s Angie.

Myslela jsem si, že je budu normálně ignorovat a bude to ok, když v tom…

„…Hele, venku sněží!“

Cože? Vždyť je duben… Koukla jsem se z okna.

„… Ona fakt umí číst myšlenky… přesně jako Edward.“

„Emmete!“

Nadskočila jsem na židli a vyděšeně trhla pohledem k jejich stolu.

Půlka z nich se dívala naštvaně na Emmeta, kterej vzal očividně věci do vlastních rukou a půlka na mě.

Do hajzlu. Co t ale znamená? Vědí to teda? A co teď bude?

Nasucho jsem polkla.

„Lili, není ti nic?“ ozvala se starostlivě Angie.

„Ne, ne, dobrý. Půjdeme?“ snažila jsem se uklidnit. Nádech, výdech, nádech…

„Jistě.“

Tác se mi v rukou klepal, ale nakonec jsem ho vrátila a šla z jídelny pryč.

Nejradši bych ale utíkala.