Lost in thoughts

Autorka: Deatonna

14

Bylo odpoledne. Cullenovi byli všichni na lovu, i když nesvítilo slunce. Naplánovali si výlet dál, Emmetovi se stýskalo po medvědech. Edwardovi se tak daleko jet nechtělo, já jsem taky nechtěla, aby odjel, ale chápala jsem, co pro upíry znamená lov. Nebylo to jen pro potravu, ale pro vyžití, vykácení trochu lesa, u Emmeta například. Takže jeli, táta byl někde s Norou a já zůstala doma sama.

Vytáhla jsem si rozečtenou knížku, ale když už jsem se konečně začala soustředit a začítat do děje, ozval se zvonek. Bezmyšlenkovitě jsem šla otevřít, s knihou stále v ruce, když jsem to uslyšela.

Zarazila jsem se s rukou na klice a srdce se mi zběsile rozbušilo.

 „… proč mi k tomu Aro, neřekl víc? Dělal s Ignácem tajný průzkum a mě o tom nic neřekl? Co se tady sakra děje? Jestli si myslí, že mě jen tak pošle… ne, musím se tvářit, že se nic neděje, že to mám pod kontrolou. Ostatní nesmí nic tušit. Moc by si potom dovolovali…“

„Proč neotvírá? Stojí za dveřmi a je vyděšená. Tady něco nehraje. Obhlídnu to.“

Ne, tohle se mi muselo zdát. Nebylo to možné To by přece…

Vzdáleně jsem vnímala, že mi na stolku vibruje mobil.

„Tak a dost. Na tohle nejsem zvědavá.“

Dveře se prudce otevřely a já uskočila dozadu. Kniha mi vypadla z ruky.

Objevila se v nich mladá dívka, s blonďatými dlouhými vlasy, oblečená do černého kalhotového kostýmu.

Navenek se zdála krásná, ale uvnitř byla zlá, až démonicky zkažená.

Těkala jsem očima z ní na skupinku stráží za ní.

Všichni to byli upíři. Smrtelně nebezpeční, živící se lidskou krví. Jejich rudé zornice mě propalovaly a v myšlenkách mě vysávali.

„Byl tu upír,“ zavrčel upír, Felix, který se objevil za mnou.

Vlezl dovnitř mým pokojem, šel po Edwardově pachové stopě, která ještě nevyprchala.

Stráže zasyčeli a rozutekli se po domě.

Blondýnka, Jane, mě provrtávala pohledem a v hlavě měla stovky otázek. Felix ke mně přišel tak blízko, jak mu to jeho žízeň dovolovala, a začichal.

Vycenil zuby a zlostně na mě zavrčel.

„Kdo tu byl?“ vyštěkla Jane.

Vyjeveně jsem na ně koukala, ale postupně si dávala jedna a jedna dohromady.

Ara jsem znala od Carlislea, ale nevěděla jsem, proč sem poslal svoje sluhy. Protože to nevěděli ani oni.

Ale co teď? Byla by asi blbost zapírat a předstírat, že o ničem nevím. Ale nehodlala jsem jim nic prozradit o Cullenových. Carlisle se sice rozešel s Arem v dobrém, ale věděla jsem, že se mu radši vyhýbali.

„Mluv,“ zavrčel Felix.

„Já… já jsem,“ mozek mi šrotoval, ale nevěděla jsem, co říct. Těmhle zabijákům jsem ani za nic nehodlala nic říct o Edwardovi ani ostatních.

Upoutal je zvuk popojíždějícího mobilu na stole.

Jane se k němu vrhla a v sekundě ho držela.

„Edward,“ řekla s pohledem na displej.

Přimhouřila jedno oko a vzpomínala.

Bohužel si vzpomněla.

Zasmála se. „Edward? Carlisleův učenec?“

Felix po ní šlehl pohledem. „Carlisle?“ Přišel k Jane a postavil se před ní. Šeptal, ale já ho stejně slyšela.

„Neříkal Aro, že se mu ta jeho ortodoxní rodinka rozrostla?“ zasyčel.

Jane se zarazila.

Můj mobil odhodila a vytáhla si svůj. Felix jí ale zarazil rukou.

„Aro bude zuřit, pokud nesplníme úkol.“

„Splníme. Třeba nám dá nové instrukce,“ řekla sebejistě, ale uvnitř byla zmatená.

„… proč mi o tom zatraceně neřekl víc? To jsem mu tak ukradená? Ne, to nedovolím…“

Vzal to hned. „Ano, drahá? Úkol splněn?“ řekl Aro samolibým hlasem.

„Pracujeme na tom. Narazili jsme v domě na pach upíra. Nejspíš je Edwardův, to je - “

„Já vím, kdo to je! Měli jste splnit úkol a na nic se neptat! Je tam ta dívka?“

„Ano,“ zabodla do mě Jane oči.

A v mysli mi odtajnila, proč tu vlastně jsou.

Přišli se pro mě.

Aro jim nakázal přivést mě do Volterry. Živou. Nic jinýho jim neřekl.

„Tak na co čekáte? Vezměte jí a přiveďte!“ křičel Aro.

Jane se tvářila polekaně.

„A-ano pane, ale ti upíři, kdybys nám o nich řekl…“

„To byl účel! Nesměli jste nic vědět, aby to Alice neviděla! Zpochybňuješ mé rozkazy, Jane?“ Arův hlas byl i na tu dálku prosycen mrazem.

„Ne, pane,“ řekla rychle.

„Okamžitě přijeďte, než se ostatní vrátí.“

„Ano, pane,“ Jane zkrotla jako beránek, ale uvnitř doutnala vztekem.

„A Jane,“

„Ano?“

„Dovezte jí naprosto v pořádku. Ať se jí nikdo ani nedotkne,“ řekl přísně a zavěsil.

Viděla jsem svůj výraz v jejich myslích a nebyl to pěkný pohled.

Byla jsem nepřirozeně bledá, vyděšená a zoufalá. A přesně tak jsem se cítila.

Nedávalo to smysl. Proč? Proč teď? Proč já?

Nevytrpěla jsem si toho už dost?

Po několika dnech štěstí musí přijít cena?

Existuje cena za štěstí?

U mě, zdá se, ano.

„Jdeme,“ vyštěkla na mě Jane.

Rozhlídla jsem se kolem. Stráže byly všude v místnosti. A utýct tolika upírům… neutekla bych ani jednomu.

Ale měla jsem jít jen tak s nimi? Jen tak odejít, opustit Edwarda, tátu, Cullenovi?

Za mnou se v těsném kruhu shromáždili stráže.

Jejich bojovné myšlenky mě přiváděly k šílenství. Byli připraveni bojovat, bojovat s Cullenovými.

Ne, to ne. Horší už to snad být nemůže. Možná je dobře, že tu nejsou. Možná to tak mělo být.

Ale co je to to? Zavedou mě do Volterry a potom?

Zabijí mě? Přemění? Dají si mě k večeři?

Věděla jsem jen jedno. Nemohla jsem dopustit, aby napadli Cullenovi.

Tihle upíři byly vycvičení, jako armáda.

Co mi tedy zbývalo?

Silně jsem si přitáhla ruce k tělu a v obležení gardy následovala Jane a Felixe.

Pryč z domu, z Forks, ze země.

Surově mě odloučili od Edwarda a nenechali mi nic. Jen prázdno a nevědomost.

Byla jsem zase sama a zoufalá.