Lost in thoughts

Autorka: Deatonna

13

Ucítila jsem jemný dotek na své tváři.

„Lili,“ zašeptal sametový hlas.

Otevřela jsem oči a spatřila Edwarda, který ležel vedle mě.

Usmála jsem se. „Ahoj.“

Kdyby tu nebyl, asi bych si myslela, že se mi zdál sen. Moc krásnej sen. Ale byla to skutečnost. Ještě hezčí.

„Dobré ráno. Nerad tě budím, ale je čas vstávat. Jak si se vyspala?“ ptal se Edward s něžným pohledem v jeho medových očích.

„Krásně. Vypadá to, že díky tobě začnu mít ráda ranní vstávání,“ usmála jsem se.

„Jsem lepší než tvůj budík?“ šibalsky se usmál.

„Hm, mnohem.“

„To mě těší. Nicméně mě mrzí, že jsem tě musel vzbudit. Jsi tak nádherná, když spíš.“

Otevřela jsem pusu, ale zase jí zavřela. Nevěděla jsem, co na to říct.

Díval se na mě s jiskřičkami v očích a usmíval se. Pomalu zvedl ruku a pohladil mě po tváři.

Usmála jsem se. Už nadobro jsem ztratila tendenci ucuknout. Nebála jsem se Edwarda.

Chvíli jsme jen tak leželi a dívali se vzájemně do očí. Pak se Edward povzdychl.

„Musím už jít. Zdržuju tě,“ řekl, vstal z postele a šel k oknu.

Vyhrabala jsme se z peřin a následovala ho.

Přišla jsem až těsně k němu a chytla ho za ruku.

„Bylo moc pěkný se vedle tebe probudit,“ zašeptala jsem.

„neumíš si představit, jak moc to znamenalo pro mě. S tebou ožívá má lidská část, o které jsem asi nevěděl. Je to krásný pocit.“

Usmála jsem se a přejela mu bříšky prstů po tváři.

Pomalu se sklonil a lehce mě políbil na čelo. Jeho rty byly studené, ale zároveň hladké a jemné.

Srdce mi bilo nepatrně rychleji, což spolu s polibkem způsobila nejspíš i jeho všudypřítomná nezaměnitelná vůně.

„Bojíš se?“ zašeptal, když se nepatrně odtáhl.

„To není ze strachu, Edwarde,“ zašeptala jsem s úsměvem.

Usmál se. „Za chvíli se uvidíme,“ zašeptal a zmizel oknem ven.

Přistihla jsem se, že místo parkovacího místa hledám stříbrné Volvo. Bylo tam, na obvyklém místě, a vedle něj Edward s Alicí. Nějak jsem se vnitřně uklidnila, když jsem ho uviděla. Ze všech stran se na mě zase valily myšlenky ostatních, ale Edward působil jako opěrný bod.

Ne, byl mnohem víc než to.

Usmála jsem se pro sebe a zaparkovala.

Angele nic neušlo, už od chvíle, kdy mě ráno viděla, si všimla, že jsem… jí jsem připadala šťastná.

Byla jsem šťastná? Ano. Myslela jsem si, že to už nikdy nezažiju, ale i přes ten obvyklý chaos myšlenek jsem to tak cítila. Byl to krásný pocit.

Ušly jsme sotva pár kroků a Alice za mě začala chrlit svoje nadšené myšlenky. Snažila jsem se odpovídat Angie, ale vůbec se mi to nedařilo.

Po třetím ehm, co jsem řekla, jí Edward domluvil a trochu se uklidnila. Ale stejně si to neodpustila a culila se na mě.

Ignorovala jsem jí a radši se dívala na Edwarda. To bylo mnohem lepší, ovšem už vůbec jsem se nesoustředila na Angelu.

Na parkovišti už nebylo tolik lidí, ale přesto těm ostatním neušlo, když k nám Edward s Alicí přišli. Neomaleně na nás civěly a v hlavě měli otazníky.

Alice se nacpala mezi mě a Angie.

„Ahoj, já jsem Alice,“ usmála se na ní.

Angie byla silně vykolejená. „A-ahoj, Angela.“

Alice začala něco štěbetat Angele, která se pomalu vzpamatovávala z toho šoku, že na ní promluvila.

Musela jsem se usmát. Nedivila jsem se jí. Cullenovi tak působili na každého.

Podívala jsem se na Edwarda a usmála se.

Naklonil se ke mně. „Strašně ti to sluší, když se směješ,“ zašeptal mi do ucha.

„Co to bylo??“

„Ne, já asi blbě vidim. Proč jde vedle Reedový?? A… co to dělá?...“

Koukla jsem se do země, ale mírný úsměv mi zůstal. „Radši je moc nedráždi,“ zamumlala jsem.

„Mě je ale úplně jedno, co si myslí,“ řekl a chtěl mě vzít za ruku.

„Edwarde,“ vyjekla jsem a ucukla. Nervózně jsem si dala vlasy za ucho a rozhlížela se kolem.

„Lili,“ povzdechl si.

Podívala jsem se na něj. Tvářil se smutně, což mě bolelo.

„Promiň… já prostě…“ povzdychla jsem si. „Mě je taky jedno, co si myslí, ale nechci to poslouchat. Nevím, koho by dřív ukamenovali, jestli mě nebo tebe.“

Zamračil se. „Proč by to dělali?“
Usmála jsem se. „Protože žárlí. Nejradši by tě měli pro sebe.“

„Ale já jsem jenom tvůj,“ něžně se na mě díval.

Měla jsem chuť se ho dotknout, ale potom bych z těch myšlenek zešílela. Musela jsem se spokojit s tím, že jsem se na něj alespoň zbytek cesty ke škole dívala a usmívala se.

Uběhlo asi čtrnáct dní, které jsem strávila s Edwardem. Byli jsme pořád spolu a já jsem prožívala nejhezčí chvíle svého života. Byl můj světlý bod, moje zářící hvězda na nebi mezi tou okolní temnotou.

Byla jsem zrovna v kuchyni a dělala večeři. Táta se měl vrátit později a chtěl něco uvařit, tak jsem zalistovala v kuchařce.

Krájela jsem zeleninu, když se ozvalo zaklepání na dveře.

„Pojď dál, Edwarde, je otevřeno,“ řekla jsem směrem k paprice. Už dávno jsem si zvykla na výhody toho, že mě vždycky uslyší a líbilo se mi to.

Zato já jsem ho neslyšela nikdy. Na jeho přítomnosti mě upozornilo až jeho tiché „hmm“

Ucítila jsem, jak mi lehce přejel bříšky prstů po zádech a krku.

Měla jsem na sobě totiž starý volný svetr, který mi padal z ramen a vlasy jsem si na vaření stáhla do neupořádaného drdolu.

Mírně jsem se zachvěla a přestala krájet. Radši jsem ten nůž odložila, nebylo by nejvhodnější se teď říznout.

Pomalu jsem se otočila. V jeho černých očích se odrážela něha smíchaná s touhou. Jeho výraz přiměl mé srdce bít rychleji.

„Edwarde,“ zašeptala jsem to skoro jako otázku.

Pohladil mě po tváři a pak po klíční kosti. Sledoval můj výraz.

Nevím, jak jsem se tvářila, ale cítila jsem se omámeně. Vdechovala jsem jeho přenádhernou vůni a on celý na mě působil jako afrodisiakum. Ani jeho černé oči nebyli výjimkou.

Naklonil se a políbil mě na krk. Zavřela jsem oči a snažila se nezapomenout dýchat.

V tu chvíli a vlastně ani jindy, mě nezajímalo, jestli je to bezpečné, věděla jsem, že není, zvlášť dnes, když byly jeho oči černé jako noc. Bylo mi to jedno. Chtěla jsem být jen s ním, potřebovala jsem být s ním, cítit jeho blízkost, jeho lásku.

Vytvářel mi na krku cestu z pusinek, až se jeho rty ocitly na mé tváři.

Mírně se odtáhl. Otevřela jsem oči přála si utišit své srdce. Muselo to pro něj být ještě těžší, když se mi tak zběsile ozývalo.

Ale možná jsem se mýlila. Vzal můj obličej do dlaní a viděla jsem, že váhá. Přinutila jsem své ochablé ruce k činnosti a položila mu je na hruď.

Velmi pomalu se přibližoval a pak lehce spojil naše rty.

Jakoby se zastavil čas, svět, místo. Byly jsme jen my dva.

Jeho studené jemné rty se lehce pohybovaly na mých a pocity, které jsem cítila, se nedaly popsat. Nic takového jsem v životě necítila.

Po chvíli se odtáhl a i přesto, že mu nebilo srdce, měl problémy s dechem jako já.

Opřela jsem se zády o kuchyňskou linku a srdce mi pomalu zpomalovalo.

Chytl mě za ruce a palcem mi přejížděl po hřbetu ruky. „Jsi v pořádku?“

Patrně se bál, že budu mít srdeční zástavu.

Usmála jsem se. „Víc než v pořádku. A ty?“ zeptala jsem se opatrně. Nevypadal, že by se musel nějak přemáhat, ale u Edwarda jsem to nikdy nemohla posoudit a nechtěla jsem mu způsobovat bolest.

„Lehčí, než bych si kdy pomyslel,“ usmál se a lehce mě políbil na tvář.

Kdybych věděla, že ho v tu chvíli vidím naposledy, rozloučila bych se s ním srdečněji. Edward odjel na lov a mě unikla poslední šance, jak mu říct Miluji Tě.