Lost in thoughts

Autorka: Deatonna

12

Z velké dálky ke mně doléhal zvuk budíku. Bylo tak těžký se na něj soustředit a neusnout. Jeho zvuk odnášely vlny někam daleko. Daleko, daleko, až ho potopily a bylo ticho. Zvláštní. To se mi ještě nikdy nepodařilo, umlčet budík.

Byl to vůbec budík? Přemýšlet je tak těžké….

Pomalu jsem otevřela jedno oko a potom druhé. Musela jsem zamrkat, aby se mi znovu nezavřely. Pohled mi padl na křeslo v rohu místnosti, ve kterém seděl Edward. Připadalo mi, že se od té dob, co se na něj posadil, ani nepohnul.

„Dobré ráno,“ řekl potichu s něžným výrazem ve tváři.

„Ahoj,“ můj hlas zněl rozespale. „To už je ráno?“ byla jsem zmatená.

„Ano. Možná bys měla dnes zůstat doma. Nespala jsi ani pět hodin.“

Záhada vysvětlena.

„To je jedno…“ byla jsem už zvyklá.

„Odpoledne to doženu,“ dodala jsem, když jsem viděla, jak se tvářil.

Povzdechnul si a vstal. Šel k oknu a pak se otočil.

Jeho výraz mě vyděsil. Byl bolestivý… zvláštně žalostný.

„Není ti nic?“ posadila jsem se.

Rychle skryl svůj výraz a tvářil se neutrálně. Otevřel okno.

„Dej na sebe pozor, prosím,“ naléhavě na mě upřel své černé oči a pak zmizel.

Nestihla jsem už cokoli říct, i když bych ani nevěděla co, Jen jsem zmateně zírala na prázdnou židli, ve které seděl celou noc a díval se, jak spím.

Byla neděle. Venku bylo poměrně teplo a ve zprávách slibovali, že bude svítit slunce. Přesunula jsem se teda ven. Ve sklepě jsem našla houpací síť, pověsila jí na zahradě a uvelebila se v ní.

Slunce se ale neobjevovalo a já jsem díky mírnému houpání usnula.

Vzbudila jsem se a vycítila na sobě něčí pohled. Rozhlídla jsem se a spatřila Edwarda, sedícího v trávě kousek ode mě.

Srdce se mi rozbušilo rychleji, protože jsem se trochu lekla.

„Promiň. Vzbudil jsem tě?“

Sedla jsem si v síti. „Ne, na to jsi až moc potichu.“

Usmál se. „Vypadáš odpočatě.“

„Říkala jsem ti, že to doženu.“

„Sluší ti to,“ řekla s něžným výrazem v jeho medově zlatých očích.

Rozpačitě jsem se koukla do trávy. „Díky,“ zamumlala jsem.

Vzhlídla jsem a on se usmál.

Nešlo se neusmát taky.

„Máš dobrou náladu,“ konstatovala jsem. Bylo to fajn, zdálo se mi, že mi jí svou přítomností zlepšil taky.

„Jsem rád, že jsem zpátky. Chyběla jsi mi,“ řekl po krátkém zaváhání. Pozorně mě sledoval.

„Ty mě taky. Vyprávíš moc zajímavý historky a mě se u nich pěkně usíná,“ usmála jsem se.

„Líbily se ti?“ usmál se.

Kývla jsem.

„Můžu ti je líčit kdykoli budeš chtít. Kdyby náhodnou došly, nějaké si kvůli tobě vymyslím.“

„Dobře,“ zasmála jsem se a koukla se na nebe. Slunce nikde.

Tázavě se na mě díval.

„Pořád hlásili, že bude slunečno, tak hledám to slunce.“

Chvíli mlčel a vypadalo to, že přemýšlí. „To záleží, kde zrovna jsi. Znám jedno místo, tam bude určitě svítit slunce.“

„Vážně? Něco takovýho tady existuje?“

Usmál se. „Je trochu dál. Chtěla bys tam se mnou jít?“

Podle tónu jeho hlasu mi přišlo, že čeká zápornou odpověď. Nevěděla jsem proč.

„Tak jo,“ vyhrabala jsem se ze sítě.

Koukla jsem se na sebe. Měla jsem mikinu, rifle i tenisky, nic jinýho jsem snad nepotřebovala.

„Můžem. Kudy?“ rozhlížela jsem se po nejbližších lesích.

„Tudy. Ale… obvykle tam běžím. Na lidskou vzdálenost je to poměrně daleko, řekl bych. Takže… pokud by ti nevadilo se mnou běžet, budeme tam hned.“

„Ehm. Dobře?“ řekla jsem nejistě. Moc jsem ho nechápala. „To znamená?“ Věděla jsem, že můžou hodně rychle běžet, ale nějak jsem nechápala, jak do toho chce zapasovat mě.

„Že tě ponesu na zádech.“

Ou. Teď jsem tomu porozuměla.

„Nebo nemusíme, jestli nechceš - “

„Ne, ne, v pohodě,“ řekla jsem rychle, protože mě mrzelo, jaký měl výraz. Tuhle jsem ho objímala, sakra, tak co blbnu?

Popošla jsem k němu a nevěděla, co dál.

„Ehm, jak…“

Otočil se zády ke mně. „Chytni se mě kolem krku.“

Byl vyšší než já, stoupla jsem si na špičky a objala ho kolem krku.

A najednou už jsem nestála, ale byla jsem na něj přitisknutá a Edward držel moje nohy.

Z počátečního šoku jsem se vzpamatovala docela rychle.

„Edwarde?“ řekla jsem potichu, protože jsem mluvila těsně vedle jeho ucha.

„Ano?“ otočil hlavu a jeho obličej byl jen pár milimetrů od mého.

Na chvíli jsem zapomněla, co jsem chtěla říct a ztratila se v jeho očích barvy zlata.

„Lili?“ zašeptal.

„Ehm… Běháš asi rychleji, než Alice řídí, viď?“

Usmál se. „Zavři oči,“ zašeptal.

Poslechla jsem ho a opřela si čelo o jeho rameno.

Ucítila jsem kolem sebe vítr a objala ho těsněji kolem krku. Ještě, že ho nemůžu udusit…

Nezdálo se mi, že běžíme. Spíš jako bychom pluli po vodě. Ale než jsem se stihla začít bát nebo padat, vítr byl pryč.

„Jsme tady.“

Otevřela jsem oči a vykoukla za jeho zády. Povolila jsem svoje sevření a on mě pomalu pustil na zem.

Stáli jsme na kraji lesa, ve stínu, a před námi se rozprostírala prosvětlená louka s prvními rozkvetlými fialkami.

„Edwarde… to je nádhera,“ vykoktala jsem a vykročila z lesa.

Rozhlížela jsem se všude kolem a kochala se. Pak jsem si uvědomila, že není vedle mě.

Otočila jsem se a viděla, jak stojí pořád na tom samém místě v tmavém lese.

„Co se děje?“

„Slunce…“ měl rozpolcený výraz.

Došlo mi proč. „Já už jsem to přece viděla, Edwarde.“

„Nechci, aby ses mě bála,“ řekl s bolestným výrazem, který se odrážel i v jeho očích.

„Nebudu, slibuju,“ řekla jsem jemně.

Tvářil se pořád stejně zmučeně.

Nechápala jsem, proč mu na tom vlastně tolik záleží. To se tvářim pořád tak bojácně a nepřístupně?

Šla jsem zpátky a zastavila se jen pár centimetrů od něj. Stál nehybně a sledoval mě.

Natáhla jsem ruku a prsty mu zlehka přejela po předloktí, kde měl vyhrnutou košili, a pak jsem ho chytla za ruku. Srdce se mi rozbušilo rychleji, ale ne zcela ze strachu.

Jeho výraz roztál. Něžně se na mě díval a nespouštěl ze mě oči. Slabě mi tiskl ruku.

„Pojď,“ zašeptala jsem a doufala, že jsem mu tím alespoň trochu dokázala, že se to tolik nebojím.

A sobě taky.

Dívala jsem se na jeho ruku, která v té mé překročila hranici stínu a světla. Ve stejné vteřině, co na ní dopadly první paprsky slunce, se jeho pokožka proměnila v oslňující diamantový třpyt.

Užasle jsem vzhlídla a podívala se do jeho obličeje, který zářil snad ještě překrásněji.

„Není to děsivé, ale překrásné, Edwarde.“

Viditelně se uvolnil a usmál se. „Vážně si to myslíš?“

„Jinak bych to přece neřekla.“

Usmál se a vedl mě doprostřed louky.

Lehla jsem si na zem vedle něho a slastně zavřela oči. Sluneční paprsky mě hřály na obličeji a na tváři lechtala tráva. Byla to nádhera.

Edward byl tak potichu, že se mi zdálo, že tu ani není. Otevřela jsem oči a zjistila, že se na mě dívá.

„Tentokrát neusnu, slibuju.“

Usmál se. „Klidně můžeš, nevadilo by mi to.“

„Ne, nejsem ospalá. Dopovíš mi to o tom Michiganu?“

„A odkud mám začít?“

„Hm. 1953?“

Zasmál se. „Dobře.“

Potom jsme si povídaly. Edwardovi hodně vadilo, že mi nemůže číst myšlenky, tak se mě ptal na spoustu věcí, co ho zrovna napadly.

Zvláštní, ale nevadilo mi to. Ale co bylo zvláštní a co ne? Postupně jsem si totiž začínala uvědomovat jednu věc. Začínala jsem Edwarda vnímat jinak a mátlo mě to. 

Občas jsem se ho zeptala i já a odpoledne se nám rozplynulo pod rukama. Poslední paprsky zmizely za stromy a pak se ztratil i poslední oranžový opar.

Přesměrovala jsem svůj pohled z nebe na Edwarda. „Děkuju. Nepamatuju si, kdy naposledy jsem zažila tak krásnej den.“

„Já si to pamatuju. Tenhle je nejhezčí. Nemáš mi za co děkovat, to já děkuju tobě, Lili.“

Obdařil mě tím zvláštně pěkným výrazem, který jsem nedokázala identifikovat.

Rozpačitě jsem se usmála.

Vstal a nabídl mi ruku. Zvedla jsem se do sedu a nechala ho pomoct mi vstát.

 Držel mou nezraněnou ruku stále v té své a druhou mi pomalu odhrnul pramínek vlasů z obličeje. Přitom se dotkl konečky prstů své ledové ruky mé tváře. Neucukla jsem. Jeho dotek byl jemný jako motýlí křídlo.

Srdce se mi rozeběhlo rychleji. Ale ne ze strachu. Tentokrát už jsem to věděla jistě.

Jeho výraz byl zvláštně rozpolcený.

„Co se děje?“ zašeptala jsem.

„Jsi tak křehká a hřejivá… Jsme naprosto odlišní. Já jsem jen kus ledu, nezasloužím si tě,“ zašeptal tak potichu, že jsem ho skoro neslyšela.

Jeho trpitelský výraz mě bolel.

Vykroutila jsem svou ruku z té jeho a položila mu jí na tvář. Byla sice trochu studená, ale jemná a hebká.

„Cítíš to?“ zašeptala jsem.

Díval se na mě jako na poslední nejvzácnější diamant na planetě.

„Ano,“ zašeptal a překryl mou ruku tou svou.

Usmála jsem se. „Tak vidíš. Nejsi kus ledu.“

„Máš pravdu. Vždycky jsem si myslel, že mám ledové necitelné srdce, ale když jsem s tebou, jako by bylo schopné znovu se rozbušit. Nikdy jsem nic takového necítil. Je to krásný pocit, milovat tě.“

Ztrácela jsem se v jeho medových očích a nebyla schopna slova.

Pochopila jsem to. Ten jeho zvláštní výraz, jak se na mě vždycky díval… Díval se na mě s láskou. Edward mě miloval.

A uvědomila jsem si konečně svoje pocity. Tohle byla první věc, kterou jsem po dlouhé době věděla jistě a nebyla zmatená. 

„Vím, jaký je to pocit. Zachránil si mě, Edwarde,“ zašeptala jsem.

Políbil mě na hřbet ruky a pak se mi díval do očí. S láskou. „To ty jsi zachránila mě, Lilien.“