Lost in thoughts

Autorka: Deatonna

11

„Co budeš dělat dneska odpoledne?“ ptala se mě Alice v myšlenkách při hodině angličtiny.

„Ty to snad nevíš, že se musíš ptát?“ zašeptala jsem pobaveně.

„A ty zase víš, na co se tě chci zeptat.“

Povzdychla jsem si. To měla pravdu. Chtěla jet nakupovat, jak jinak.

Ani jsem se nemusela ptát, proč dneska, když je zejtra pátek. Už měli totiž jiný plány a to lov. Na tohle téma jsem fakt nechtěla zabrousit, takže jsem radši kývla.

Alice se na mě zářivě usmívala. „Správná volba. Uvidíš, že si to užijeme. Bude to super. A Esme už se taky moc těší.“

„Klídek, Alice,“ řekla jsem nervózně, když se po nás začalo pár lidí otáčet.

„Promiň, promiň. Když já jsem tak nadšená.“

„Jo, to vidim…“

„Ale ty nejsi…“ zatvářila se smutně. Vybavila si tu vizi nás dvou a přemýšlela, co dělá špatně.

„Ne, Alice. To není tvoje vina. Já jsem prostě… varovala jsem tě, že nejsem zrovna ta nejlepší kamarádka…“ na mě se těžko může někdo spolehnout, když nemůžu ani já sama na sebe.

„Nesmysl. Jsi skvělá. Rozhodně budeš,“ usmála se.

„Jedno Latté se dvěma cukry, prosím,“ řekla jsem znuděně se tvářícímu mladíkovi za pultem.

Alice mě na chvíli propustila z nakupovacího víru, a tak jsem si zašla na kafe. Ale ne, nebylo to tak strašný, jak by se třeba zdálo. Alice měla nákupy možná až nezdravě ráda, ale byla spíš sranda jí pozorovat. Vzhledem k jejím nejžádanějším kreditkám a neuvěřitelným přesvědčovacím schopnostem, které hraničili až s oddaností se kolem ní točili všichni prodavači, jen když zvedla prst.

Nedivila jsem se. Přeci jenom, upíři byli predátoři. Lidé jimi byli naprosto okouzlení a fascinovaní. K tomu ještě Aliciny a Esminy osobní vlastnosti a byli jsme středem pozornosti.

Ano, i já. Mě sice hodnotili převážně jako ošklivé kuřátko mezi čerstvě vylíhnutými kuřátky, ale nevadilo mi to.

Nebýt toho šílenýho množství myšlenek, víc bych se už bavit nemohla. Občas jsem Alici upozornila, když jí prodavači chtěli něco prodat, jen aby se toho zbavili a zírala jsem s pobavením, jak koktali a byli celý rozpačití, když jim to Alice vytýkala.

„Tady to máte.“

„Děkuju,“ řekla jsem a dala mu peníze.

Sedla jsem si na lavičku, co byli tady v nákupním centru všude kolem, a zavřela oči.

Snažila jsem se ty hlasy nevnímat, pak se mi stávalo, že jsem byla protivná, zamlklá, smutná. Nechtěla jsem to Alici a Esme a vlastně ani sobě kazit. Myslím, že mi to docela šlo, ale pořád jsem je slyšela.

Jakoby se překřikovali jeden přes druhého a dalšího a dalšího… ne…

Otevřela jsem oči a zamrkala. Když jsem se soustředila na Alici a Esme, bylo to podstatně lepší.

Hm… soustředění…

Rozhlídla jsem se kolem a hledala… a našla.

Vstala jsem a vydala se do obchodu s elektronikou.

Nebudu přece čekat, než se mi to laskavě rozhodnou opravit.

Prohlížela jsem si všechny možná druhy a designy v prosklených skříních a jako obvykle se nemohla rozhodnout.

„… tady je nějaký stánek s kávou, ale Lilien nikde není. Edward mi říkal, ať na ní dám pozor. Kde jen může být?“

Cože?

Vykoukla jsem z obchodu a spatřila Esme na promenádě, bezradně se rozhlížející.

„Esme, tady jsem,“ řekla jsem potichu.

Otočila se za mým hlasem a usmála se, když mě spatřila. Vydala se za mnou.

„Omlouvám se. Asi jsem trochu zpanikařila. Je tu tolik lidí…“

„V pohodě. Dobře, že jste tu. Potřebuju poradit,“ usmála jsem se na ní a zavedla jí k jedné skříni.

Esme do ní zvědavě nakoukla.

„Oh. Elektronika? S tím ti, obávám se, moc neporadím. Za našich časů… vždyť víš…“

Usmála jsem se. Jo, za jejího mládí ještě fakt empétrojky nebyly. Teda Esme je mladá pořád, ale… hm. To je jedno.

„Já už mám vybráno, ale nemůžu se rozhodnout mezi dvěma. Hm, tamhle ta fialová nebo ta do červena, taková hranatější. Která se vám líbí víc?“

„To je milé, že chce znát můj názor…“ proběhlo jí hlavou, když se dívala do výlohy.

Prodavač nás mezitím zmerčil, byl to chlap středního věku, upravil si kravatu, přihladil vlasy a hrnul se k nám.

„Máte přání, slečny? Dnes nám přišla velmi zajímavá nabídky i podů, mohu vám jí ukázat,“ řekl s oplzlým pohledem na Esme.

Nelíbilo se jí, jak se na ní díval, což jsem se jí vůbec nedivila.

„Ne, děkujeme. Vezmu si tu fialovou empétrojku,“ ta se Esme líbila víc.

„Tu vzadu,“ řekla jsem, když nespouštěl oči z Esme.

Vrhl po mě pohled, ale šel mi jí zabalit.

„Děkuju…“

„To nic,“ usmála jsem se.

U kasy seděl naštěstí někdo jinej. Mladší kluk, byl tak začtenej do komiksu, že nás vnímal jen napůl. Zaplatila jsem kreditkou, sice ne takovou zlatou, jako tasila Alice, ale posloužila dobře a šli jsme z obchodu pryč.

„Máš hodně ráda hudbu?“ zkoumavě se na mě podívala Esme.

„Nejradši mám ráda ticho, ale hudbu hned potom,“ usmála jsem se.

„Úplně jako Edward… Perfektně by se k sobě - “

„To máte s Edwardem společné,“ vyhrkla a zaplašila tak svoji myšlenku.

„Asi jo,“ řekla jsem trochu nejistě a napila se kafe.

„Omlouvám se. Mám tendenci tohle dělat, jako jeho matka. Chtěla bych, aby byl šťastný.“

„On není?“ nechápala jsem.

„Není vyloženě nešťastný. On by to nepřiznal, ale vidím, že mu něco chybí.“

Nebyla jsem si jistá, co na to říct.

„Připomínáte mi mou mamku.“

„Vážně?“ usmála se.

„Jo, tady vždycky tyhle věci nějak dokázala vycítit.“

„A co já? Jsem jako tvoje sestry?“ objevila se u nás Alice, ověnčená taškama.

„Hm, a víš, že jo? Někdy jsi jako ony, ale to byly ještě hodně malý.“

Esme se smála a Alice na mě vyplázla jazyk.

„Přesně o tom mluvím,“ usmála jsem se na ní.

„Fajn, jsem si toho vědoma, ale mám na to nárok. Nemůžu z toho vyrůst,“ zubila se.

„A teď pojďte. Ta paní mi poradila další skvělej obchod s botama.“

„Alice… zase boty? Nebudeš je mít kam dát…“ snažila se Esme.

Alice se zamračila.

„A co takhle klobouky? Tamhle jsem viděla jeden obchůdek,“ navrhla jsem.

„To je skvělý nápad. Zrovna včera jsem viděla takový pěkný slamák v časopise pro zahrádkáře. Mohla bych si takový pořídit,“ řekla Esme nadšeně.

„Dobře, dobře, tak jdeme. Mimochodem, Esme, bude ti vážně slušet.“

„Opravdu?“

„Moc. Ale můj bude hezčí. Promiň,“ smála se Alice a vedla nás do obchodu.

Podesátý jsem se převalila z levýho boku na pravej a vzdala to. Prostě neusnu. Nechápu, proč se vůbec pokoušim. Odpoledne v nákupním centru jsem si užila a s Esme a Alicí byla sranda, ale mý hlavě se to moc nelíbilo. I Když jsem už nic neslyšela, ani táta nebyl doma, takže tu byl úplnej klid, stejně to nepomohlo. Byla jsem ospalá a unavená, ale asi tak moc přehlcená či co, že jsem nemohla spát.

Otevřela jsem okno a podívala se na nebe, ale ani kousek temné modři ani jediná hvězdička nebyla vidět. Všechno bylo skryto v hustých bílých mracích připomínajících chuchvalce vaty.

Potichu jsem zaskučela a plácla sebou na postel.

Uslyšela jsem prasknutí větvičky a šelest listů.

Vstala jsem a opatrně vykoukla z okna.

Na stromě seděl Edward.

„Mám se ptát, co tu děláš?“ zeptala jsem se po chvíli s váhavým úsměvem, když jsem se uklidnila.

„Nemusíš,“ usmál se. „Ale… odpovíš ty mě?“

Chvilku jsem mlčela. Pravda, lež, pravda, lež, pravda.

„Nemůžu spát,“ zamumlala jsem.

Musí si o mně myslet, že jsem vadná, což taky jsem. Včera jsem spát nechtěla, dneska spát nemůžu. Bezva.

„Jakto? Vypadáš hodně unaveně,“ řekl a starostlivě se na mě díval.

Uhnula jsem očima a objala se rukama. Byla mi zima, zase jsem měla jen to tílko.

Něco si naštvaně mumlal a zaslechla jsem Alicino jméno. Dala jsem si jedna a jedna dohromady.

Zamračila jsem se. „Alice za nic nemůže. To odpoledne bylo fajn,“ usmála jsem se mírně.

„Máš ráda nakupování?“

„Jak se to vezme. Ale Alice byla vážně zábavná a Esme moc milá.“

Díval se na mě zvláštním pohledem a usmíval se u toho.

„Ehm, řekla jsem něco…?“

„Ne,“ usmál se, „jsem rád, že si se bavila.“

„Čekal jsi něco jinýho?“

„A ty?“ zkoumavě se na mě díval.

Usmála jsem se. „Možná.“

Pevněji jsem se objala, abych se nerozklepala zimou.

„Měla bys jít dovnitř.“

Neřiká to poslední dobou nějak často?

„Stejně neusnu. … Co děláš, když nespíš?“ řekla jsem dřív, než jsem se stihla zarazit.

„Ehm, nemusíš mi to říkat, jestli je to něco…“ upírskýho? „soukromýho,“ vykoktala jsem.

Usmál se takovým tím úsměvem, že věděl, co jsem chtěla říct.

„Nic neobvyklého. Poslouchám hudbu, čtu si, ale většinou někam zmizím ven, abych ostatním nechal trochu soukromí… Noci jsem strašně dlouhé a nudné, když je trávím sám.“

Zachmuřila jsem se. Měl naprostou pravdu. A něco mi došlo.

„Proto… chodíš za mnou?“ zeptala jsem se tichým hlasem.

Přikývl. „Vadí ti to?“

Zatřásla jsem hlavou. „Pěkně se mi s tebou povídá,“ přiznala jsem se. Neslyšet něčí hlas zdvojeně, něčí myšlenky ještě předtím, než je vysloví nahlas, byla nádhera. Ale bylo v tom možná i něco víc. Edward byl, nevím, chápavý, rozuměl mi. Což jsem brala za zázrak.

Usmál se. „Ani nevíš, jak moc jsem s tebou rád,“ řekla a zase se na mě tak zvláštně díval.

Usmála jsme se a vzápětí se roztřásla zimou.

„Ale nechci, abys prochladla.“

„No jo…“ vzdálila jsem se od okna.

„Co teď budeš dělat ty?“

„Těžko říct. Asi se mi nepodaří usnout.“

Zasmála jsem se a on se usmíval a díval se na mě.

„A… nechceš si povídat?“ Nevím proč, ale nechtělo se mi s ním loučit. Byla jsem unavená a naštvaná, že nemůžu spát, ale jeho přítomnost tu mou náladu nějak zlepšovala.

„Bude mi potěšením,“ řekl jako ve starých filmech.

„Ale jenom jestli ti to nevadí.“

„Proč by mi to mělo vadit?“ zmateně se na mě díval.

„Vím, že … jedete zítra na lov, nechci ti to dělat nějak těžký…“ bylo stupidní to říct, když jsem ho ještě včera objímala, ale dneska na obědě jsem byla trochu vyděšená. Jasper sice myslel v jídelně na jídlo, což je normální, ale není obvyklí si místo řízku představovat na talíři svý spolužáky.

Po tváři mu přejel stín bolesti. „Promiň, za to s Jasperem. Mrzí mě, že jsi to slyšela. Musíš být vystrašená … a máš na to právo, samozřejmě,“ mluvil podivným smutným hlasem.

„Ne, já chápu, že jo to pro něj hodně těžký. Je to… tak těžký i pro tebe?“ Edwardovi myšlenky pro mě byli skryty a tím i možnost t zjistit. Ostatním jsem se mohla vyhnout a ulehčit jim to, když jsem věděla, že by jim to pomohlo, ale Edwardovi ne.

„Není. Jasper… není moc přizpůsobivý. Já se ovládám podstatně lépe.“

Byla docela úlevy to slyšet, ale na druhou stranu, kdyby se ovládat neuměl, zjistila bych to už včera.

„Dobře… půjdeš tedy dál?“ odstoupila jsem od okna.

„Jsi si jistá?“

Z jeho hlasu se ještě nesmazala ta stopa po smutku. Byla jsem kráva, že jsem o tom vůbec začínala mluvit.

„Jsem. Já ti věřím, Edwarde,“ když jsem to vyslovila nahlas, uvědomila jsem si, že je to pravda.

Jasně jsem viděla, že ho to potěšilo.

Usmála jsme se na něj a šla si vlízt do postele. Zachumlala jsem se do deky a snažila se zahřát.

Edward si sedl do křesla v rohu místnosti a pozoroval mě.

Opřela jsem si hlavu o ruku, abych na něj viděla, a pak jsme si povídali.

Teda spíš mluvil on. Poprosila jsem ho, jestli by mi nevyprávěl o místech, co navštívil. Vždycky jsem chtěla cestovat a Cullenovi byly, jak se zdálo, snad všude.

Nevím kdy, ale jeho jemný melodický hlas mě ukolébal ke spánku.