Lost in thoughts

Autorka: Deatonna

10

S trhnutím jsem se probudila a snažila se rukou odehnat neviditelné. Chvíli mi dalo, než jsem si uvědomila, že to nepomůže.

Posadila jsem se a snažila se rozkoukat a uklidnit. Ani jedno se mi nedařilo.

Ťukla jsem do budíku, který se poosvětlil a nabídl mi údaj 2:39.

Spala jsem sotva tři hodiny, ale připadalo mi, že jsem ty noční můry prožívala přinejmenším desetiletí.

Cítila jsem se strašně vyčerpaná a unavená. Zády jsem se opřela o čelo postele a pevně se schoulila do klubíčka. Mrkala jsem, ale nepomáhalo to. Oči se mi samy zavíraly, ale s tím se objevovaly i útržky mých nočních můr.

Ne. Nechci spát. Už to nechci vidět. Nemůžu.

Nemám klid ve dne ani v noci. Kdy ho tedy mít budu? Až zemřu?

Vyštrachala jsem se z peřin a šla poslepu k oknu. Otevřela jsem ho a prudce mě ovál ledový vítr. V noci byly teploty ještě dost nízký.

Ale tím líp. Trochu mě to probralo. Měla jsem ale na sobě jenom tílko a tenký kalhoty na spaní. Sundala jsem ze židle pletenej svetr, co nosím na doma a sedla si do okna. Jednu bosou nohu jsem měla na venkovním parapetu, který strašně studěl. Roztřásla jsem se zimou, ale nehodlala jsem jít dovnitř a spát.

Zaklonila jsem hlavu a prohlížela si nebe. Bylo skoro celé zakryté mraky, ale v občasných tmavých flecích se třpytily hvězdy.

Za chvíli mě začal bolet krk, tak jsem jen tupě zírala někam do lesů.

Jako by se v nich něco mihlo.

A najednou se tam objevil. Stál tam na kraji lesa a díval se na mě.

To se mi asi jen zdálo. Možná už mám z toho všeho halušky.

Nebo taky ne. Za chvíli přišel ke mně. Vyšplhal po stromě a zůstal sedět na větvi, jejíž úroveň hraničila s mým oknem.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se mdle. Už jsem neměla sílu divit se nebo se lekat.

Moc jsem mu neviděla do obličeje, tak jsem nepoznala, jak se tvářil. Možná to tak bylo lepší.

„Přišel jsem za tebou. Není trochu pozdě a zima na to tady sedět?“

Pokrčila jsem rameny a nepřítomně zírala před sebe. Tělo se mi klepalo zimou, ale já už ten chlad ani necítila. Byla jsem nepříjemně otupělá.

Nevím, jak se tam dostal, ale najednou byl u mě. Jeho obličej byl jen několik centimetrů od mého. Tváři se starostlivě. „Lilien, prosím. Běž dovnitř.“

Říkal to, jako bych snad chtěla z toho okna skočit.

Vylezla jsem zpátky do pokoje a sedla si na zem. Opřela jsem se zády o stěnu a objala se kolem kolen.

Slyšela jsem, jak přivřel okno a vzápětí seděl vedle mě.

„Lilien, co je ti?“ jeho hlas byl naléhavý.

Co mi je? Cítila jsem se příšerně.

Prázdná. Sama. Osamělá. Zničená. Špinavá. Podupaná. Pohřbená zaživa.

Nejhorší bylo, že jsem se tak necítila jen teď, ale většinu času.

Byla jsem zoufalá.

Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se na něj.

„Můžeš mě obejmout, prosím?“ zašeptala jsem.

Nic neřekl, jen se ke mně pomalu naklonil a jemně mě sevřel v náručí. Tak lehce, jako by svíral motýla.

Ruku s ortézou jsem si nechala v klíně, ale druhou jsem se ho chytla kolem zad. Položila jsem si hlavu na jeho hruď.

Potřebovala jsem někoho cítit vedle sebe. Že tu nejsem tak sama.

Jeho náruč byla studená, ale ne tak ledová jako vítr venku.

Sevřel mě nepatrně pevněji.

Něco jsem si uvědomila.

„Nevadí ti… že jsem tak blízko?“ zeptala jsem se ho a chtěla se alespoň trochu odtáhnout.

Myslela jsem jenom na sebe a nedošlo mi, že mu to musí být nepříjemné.

Sevřel mě pevněji a nedovolil mi to. „Vůbec ne,“ řekl něžným sametovým hlasem.

Přišlo mi to trochu zvláštní, ale nechala jsem to být. Nevím, jak to udělal, ale cítila jsem se líp.

Pohladil mě po vlasech a já se nepatrně zachvěla zimou.

„Měla by sis jít lehnout,“ řekl a začal mě pouštět.

„Ne, prosím. Já nechci,“ přitiskla jsem se k němu.

Znovu mě objal, ale nejdřív stáhnul z postele deku a přikryl mě.

Nenamítala jsem, byla mi vážně zima. Ale cítila jsem se… určitým způsobem bezpečně.

On byl upír, což vůbec bezpečný nebylo, ale vytvářel u mě takovou představu… že nejsem tak úplně sama, že mi někdo rozumí, dokáže mě utěšit.

Nechtěla jsem přemýšlet, jestli je to všechno dobře nebo špatně. Nic v mým životě nebylo dobře, ale díky Edwardovi jsem se cítila líp, což mi dávalo… ne nepatrnou naději, tu už jsem dávno ztratila. Ale něco podobného.

Možná jednu z těch miliónů hvězd prosvětlující nebe.

Než jsem si uvědomila, že usínám, spánek už mě pohltil úplně.

Do podvědomí se mi vlámal známý otravný zvuk.

Poslepu jsem našla budík a vypla ho. Otevřela jsem oči a snažila se probrat.

Zdál se mi sen. Ne, zdála se mi noční můra. A potom, potom se mi zdál další sen.

Šla jsem k oknu a zjistila, že není dovřené. Takže to nebyl sen.

Bože. Chudák Edward. Proč musí být vždycky svědkem mý deprese?

Toť otázka… Povzdechla jsem si a vyrazila do koupelny.

Přijela jsem ke škole, jako vždycky na poslední chvíli, a hledala místo k zaparkování.

„Promiň, Ang. Vím, že máš první hodinu tu písemku…“

„To nic. Paní Bolanová chodí většinou pozdě, to stihnu.“

Konečně jsem našla volnej flek.

Angie běžela na hodinu a já si házela do tašky věci, co se mi na zadním sedadle vysypaly. Za slabýho poprchávání jsem se vydala ke škole, když jsem si všimla bledé osoby opřené o naleštěné Volvo.

Edward mě sledoval mírně úzkostnýma očima.

Nečekala jsem, že tam bude, jako obvykle, a zkameněla jsem na místě. Chvíli jsem ho zmateně sledovala a nebyla si jistá, co dál.

Možná se mi to na tu dálku zdálo, ale tvářil se ustaraně. Pak se otočil a odcházel ke škole.

Chvilku jsem zaváhala, ale pak se odhodlala.

„Počkej, Edwarde,“ řekla jsem potichu.

Zastavil se na místě, otočil se a šel mě pomalu naproti.

Z jeho výrazu tváře jsem tentokrát nevyčetla nic. Jako by své emoce pečlivě ukryl pod nějakou masku.

„Ahoj,“ řekla jsem potichu.

Pozdravil mě nazpět a pozorně mě sledoval.

Znervózňovalo mě to. Sklopila jsem oči k zemi a pomalu šla ke škole.

„Já jsem…“ snažila jsem se přijít na to, co mu vlastně říct. Ale něco jsem musela. Objímat cizího… upíra a potom mu usnout v náručí nebylo to nejchytřejší.

„Promiň za ten dnešek. Neměla jsem…“

„Ne, neomlouvej se. Nemáš za co,“ řekl zmateně.

„Co se stalo?“ zeptal se opatrně.

Zavrtěla jsem hlavou a dívala se do země.

„Jen… špatnej sen.“

„Míváš je často?“

Mlčela jsem.

„To mě moc mrzí.“

Bolestný tón jeho hlasu mě přiměl podívat se na něj.

„Nemusí. Ty za to nemůžeš.“

„Ale přesto. Ničí tě to. Nerad tě vidím tak… prázdnou. Chtěl bych ti nějak pomoct.“

„V noci jsi mi ale pomohl,“ usmála jsem se na něj jemně.

Něžným pohledem se na mě díval a přitom se usmíval.

„Kdykoli budeš chtít.“

Moc jsem si nebyla jistá, proč to vlastně dělá. Nejspíš proto, že si tím taky prošel a rozumí mi. Proč  jinak?