Lost in thoughts

Autorka: Deatonna

1

Nastartovala jsem auto a čekala, až trochu rozmrzne a začne topit. Ne, že bych čekala, že to bude mít nějakej efekt, ale byl to už stereotyp. Neuběhly ani dvě minuty a Angela žuchla na sedadlo spolujezdce.

„Ahojka. Promiň, čekáš tu dlouho? Ještě jsem si opakovala na tu písemku z dějepisu. Pořád se mi pletou dva letopočty,“ zamračila se.  „Bylo to 1438 nebo 1437? Ne. 1439. Jistě.“

Usmála jsem se. „Určitě to zvládneš, tím jsem si jistá.“

Hm. Zato já ne. Sice jsem se to učila, ale když uslyším dalších dvacet spolužáků, kteří si to budou přeříkávat, zase to zvořu. No jo… už jsem si zvykla, jasně.

Je to uč asi půl roku, co jsem… najednou uměla číst myšlenky. Moc hezký zjištění to nebylo, vážně. Lidi vůbec nejsou takový, jaký se zdaj. Přetvařujou se, pomlouvaj…

Když slyším Jessičiny nebo Lauřiny myšlenkový pochody, chce se mi zvracet.

Angela… Angie je super. Je milá, upřímná a uklidňuje mě. S ní si připadám trochu normálně. Divný, já vim, ale je to tak.

„Jo, je to 1439.“ ozvala se Angela, zabořená hlavou v sešitě.

„Vždyť jsem říkala, že to umíš.“ řekla jsem se smíchem a vyjela ke škole.

Hledala jsem místo k zaparkování a u toho si zesilovala mp3ku. Vždycky jsem měla minimálně jedno sluchátko v uchu, rock totiž dokázal docela slušně zastínit všechno ostatní. Dneska jsem to extra potřebovala, protože všichni mysleli na pět novejch studentů, který měli dneska nastoupit. Prostě úžasný. Pro mě to znamenalo jen další otravný myšlenky navíc…

Mmm. Měla bych začít myslet pozitivně, je teprve ráno a já už mám náladu pod psa…

Šli jsme do třídy a skoro každýho, koho jsme potkali si myslel… wow. Hlavama jim lítali myšlenky, jak jsou ti Cullenovi krásný a jaká je ta blondýnka kočka a…

Bože. Nevěděla jsem, že přijeli z Hollywoodu?

„Angie? Odkaď vlastně ty noví studenti sou, nevíš?“

„Mm,“ řekla a přehrávala si v hlavě, co o nich ví.

„Z Aljašky, myslím.“

Předtím teda si žádný celebrity nebyli, no, tady asi budou, jak to tak vypadá…

Rozloučila jsem se s Ang a šla na biologii. Sedla jsem si na svý místo vzadu a vzala si obě dvě sluchátka. Pustila jsem si oblíbenou kapelu a pak už jsem dlouze držela ovládání hlasitosti. Jo, bylo tady riziko, že brzo ohluchnu, ale tak lepší bejt hluchá než šílená. Nebo ne?

Zavřela jsem oči a opřela si hlavu o ruce na lavici. Obvykej odmítavej-schovávací postoj.

Někdo se mnou začal třást. Narovnala jsem se a strhla si sluchátka. Učitel už byl ve třídě a všichni se na mě koukali. Co si mysleli, to je jasný. Říkat to nebudu, protože by to neprošlo cenzurou.

„To je výtečné, že jste se rozhodla dávat pozor, slečno Reidová,“ vyčetl mi učitel.

„Co si o nás ten nový student pomyslí? Vypadám jako slaboch, co nemá autoritu. zatracená Reidová, měl jsem jí už dávno-“

„Omlouvám se, pane Molino,“ řekla jsem rychle.

… Nový student? No jasně.. Vedle něj stál…

Už jsem pochopila, proč ostatní říkali jen wow.

„Edward Cullen,“ pokynul k němu rukou.“ Bude s vámi sedět.“ No tak tuhle větu neřek tak nadšeně, ale nikde jinde u nebylo místo.

Šel ladně a tiše, tak nějak jemně, ne jako někteří kluci co šoupaj nohama. Sednul si neslyšně vedle mě.

Až moc neslyšně. Bylo to divný a něco mi na tom hodně nesedělo.

A vzápětí jsem přišla na to, proč.

Neslyšela jsem totiž nic, ani jeho myšlenky.

Už jsem si na to tak zvykla, že teď mi přišlo, jako by byl neviditelnej a vůbec vedle mě neseděl.

Podívala jsem se na něj. Nevím, jak jsem se tvářila já, ale on vypadal zmateně. Po chvíli mi to zírání už přišlo trapný.

„Ehm. Ahoj,“ řekla jsem mu a radši si začla dopisovat poznámky.

Potichu mě pozdravil nazpátek, ale víc než jeho jsem slyšela myšlenky holek ze třídy, co na mě přímo řvaly.

„Proč ona? Proč ona?“

„Sakra, proč nesedím vzadu já?“

„Reidová? To snad ne! Chudáček Edík…“

„Musím s ním chodit, musím. Bude můj. Toho dostanu.“

„Bože, je tak nádhernej.“

„Ona mu něco řekla!“

„Ať se s nim nebaví! Co se má s nim co bavit! Tohle není fér! Proč to nikdy nejsem já?“

„Ještě uvidíme. Haha. Zejtra si vezmu minisukni, natočim si vlasy… - “

Kristepane. měla jsem chuť vyskočit z okna. To jsem bohužel nemohla, takže jsem si aspoň zase zepla mp3ku a vzala si jedno sluchátko, do opačnýho ucha, než seděl on.

Jenže to nešlo se ani trošku soustředit. Jak jsem měla vnímat dělení buněk, když si polovina holek z celej třídy představovala, co všechno budou dělat s klukem, co seděl vedle mě?

Bezmocně jsem kroutila hlavou a zesilovala si hudbu. Periferním viděním jsem si všimla, že se na mě nechápavě díval.

Hm, super. Je tady jen deset minut a už si o mě myslí, že sem divná.

Prostě další super den Lilien Reidové…

Když zazvonilo bleskurychle opustil třídu. Ne, že bych se mu divila… Zbytek dne už jsem ho naštěstí neviděla.

Čekala jsem chvíli na Angie a pak jsme spolu šli na oběd. Ještě než jsme tam došli, mnou začal prostupovat divnej pocit, ale pak jsem vešli a už jsem nemusela hádat.

Nějak ho způsobovalo pět studentů sedících v zadním rohu jídelny. Viděla jsem, že i Edward mě zaregistroval a zase se zatvářil zmateně. Otočila jsem se k nim zády a zapla si jinou písničku. Měla jsem dost problémů na to, abych si k nim ještě přidávala další. A navíc, on se jen tváří, že sem divná, z jeho hlavy to na mě nekřičí, takže bych vlastně měla bejt ráda.

Nandala jsem si jídlo na tác a šla si sednout s Ang k našemu obvyklýmu stolu. Poslední dobou jsme se sedaly jen sami, protože ona taky neměla ráda to pomlouvání holek ze třídy.

„Všichni se na mě koukali jako na bohyni krásy. Jsem tu ze všech nejhezčí, samozřejmě. Nikdo z nich mě nesahá ani po jehly mých lodiček od Armaniho.“

Zarazila jsem se. To nebyla Lauren ani podobný holky, byla to úplně odlišná mysl. Zvedla jsem hlavu a koukla na majitele těch myšlenek.

Blondýnka od Cullenů. Jo, tak ta si to asi jako jediná může právem myslet.

Ale když jsem se zaposlouchala, zjistila jsem, že myslí na spoustu věcí najednou. Zdálo se to nemožný, ale bylo to tak. A… vůbec jsem tomu nerozuměla.

„A tentokrát ho musim porazit, i přes tu jeho děsně nudnou kmošku, co zase zaručeně naladí. Budu myslet… Jen… No jasně! Na Rose a na včerejší noc… no to se ale zas nebudu vůbec soustředit, to abych…-“

„Zase tak moc lidí v tak malým těsným prostoru. Ne, dělám to pro Lis, mojí lásku. Srdíčko moje.“

Viděla jsem, jak blonďák – Jasper, vzal pod stolem za ruku drobnou brunetku s krátkými rozčepýřenými vlasy.

„Ah, aspoň že Jasper to snáší dobře. Zato Edward… Edwarde, co je ti? A neříkej mi, že nic. Pořád se mračíš. Neviděla jsem tě na poškole ani s žádnou-“

Seděli od nás dál a Alice byla zády ke mně, ale přišlo mi, že to neřekla nahlas, protože jsem její slova neslyšela v myšlenkách ostatních. Ale přece nad tím jen tak nepřemýšlela?

„… to snad ne, z tohohle úhlu to vypadalo jako vráska. Hm, uklidni se, Rose, upíři přece nemůžou mít vrásky. Budu krásná a mladá navěky.“

UPÍŘI? UPÍŘI? UPÍŘI? UPÍŘI? UPÍŘI?

Co to má znamenat? To přece nejde, není, upíři neexistujou!

„…jo. Budu myslet na lov. Já a medvěd. Boj dvou predátorů…-“

A v tom jsem to uviděla. On s ním fakticky bojoval!

Uslyšela jsem cinkot a všimla si, že mě vypadla vidlička z ruky.

„Lili?“

Chtěla jsem říct „v pohodě, Angie“, ale byla jsem úplně mimo a neschopná ničeho.

Místo toho mi vyklouzlo potiché „Upí-“

Tři páry smrtelných pohledů mě umlčely.

Šokem z jejich vražedných výrazů jsem se vzpamatovala a rychle se koukla zpět na Angelu.

„Co si říkala?“

„Upíšu. Že sem myslela, že mi upadne ruka při tej písemce z dějáku. Těch otázek bylo nějak moc, nezdálo se ti?“ začala jsem nesmyslně žblebtat.

Dvě minuty potom se zvedli a vydali se k východu, kterej byl kousek od nás.

Podepřela jsem si jednou rukou hlavu a hluboce se koukala do talíře.

Když odešli, očekávala jsem pocit úlevy, ale nedostavil se. Nechápala jsem, co se tady právě stalo. Slyšeli mě říct to a vědí tedy, že něco vím? A co vlastně vím? Že jsem se zbláznila?

Nebo… je to pravda?

Jestli jo, tak nejen, že mytický tvorové existujou, ale choděj na naši střední…