Live changes

Autorka: Deatonna

8. kapitola

Byla jsem ještě tejden doma, procvičovala jsem sebeovládání a běhala s naší smečkou po lesích jako pes.

Od tý hádky jsem se snažila bejt hodná a poslouchat ho, ale nevěřila jsem jim. Když říkal, že se s tím musím smířit… To prostě nešlo, pořád jsem to odmítala a byla jsem ze sebe zhnusená. Nevěděla jsem, co bude dál, jak bude vypadal moje budoucnost, jestli ještě nějakou mám, alespoň trochu normální… Hlavně jsem se teď chtěla vrátit do školy, za Annie a normálním světem bez příšer. No, ne tak docela…

Jednou jsme se s Cullenovýma potkali v lese a domluvili se, že se budem pokud možno co nejvíc ve škole ignorovat a nebudem se vzájemně provokovat. Nechápu, co tim mysleli, já budu rozhodně ráda, když mě nechaj napokoji. Navíc jsou v přesile, ne? Měli by bejt rádi…

Když jsem jela v pondělí do školy, měla jsem silnej pocit deja vu, ale snažila jsem se ho setřást. Doufala jsem totiž, že tenhle den bude lepší, aspoň o tu část hádání se s upírama. Jenže jen co jsem přijela do školy, zjistila jsem, že sem se pěkně sekla. Annie totiž nebyla ve škole a první hodinu jsme měli mou milovanou chemii. Jen co úča přišla do třídy, zamračila jsem se ještě víc, páč měla v ruce štos papírů.

Písemka? To snad ne..

Když nám je rozdala, řekla jsem jí, že jsem tu 14 dní nebyla, jestli by mě nemohla omluvit. Ona mě strašně zbožňuje, takže mi řekla, že je to můj problém, minulý pondělí že jsem tu prej byla a měla si to dopsat.

Tak jsem jí poděkovala a zírala na ty bláboly v písemce, co mě připadaly známý asi jako čínština.

Když jsem po tej krávě hodila nevěřícnej pohled, jen se na mě usmála. Hlavně že se někdo baví, že?

Celou hodinu jsem se v duchu přesvědčovala, že se přece nedám tak snadno vytočit a málem jsem vyjekla radostí, když se na konci hodiny ve dveřích objevila Annie.

Zaplula ke mně do lavice a úča se k ní už hnala s písemkou, když v tom začlo zvonit. Annie po ní hodila smutnej pohled a úča nasupeně odkráčela.

Mohli jsme se potrhat smíchy.

S Annie bylo vždycky všechno super a když jsem byla s ní, nevnímala jsem lidi okolo. Jenže teď, díky mýmu novýmu sluchu jsem tomu neunikla.

Když jsme stáli ve frontě na oběd, vyslechla jsem si jaká jsem kráva, že mám strašnej účes, že vypadám jako idiot a jak jsem excelovala na dnešních hodinách.

Nestačila jsem se divit. To nemaj lidi nic lepšího na práci, než pomlouvat ostatní?

Annie si všimla, jak se mračim a neodpovídám jí, tak se mě zeptala: „Co je?“

„Zdá se mi to, nebo na mě všichni koukaj a pomlouvaj mě?“

Annie protočila oči. „Prosimtě. Jako bys je neznala, pokrytce jedny. Nemaj co dělat, v takový prdeli jako je Forks.“ zakřenila se.  Annie si vždycky dělala srandu, že žijem až na kraji světa.

Zasmála jsem se s ní. Co mi je po ostatních, že jo?

Vybrala jsem stůl co nejdál od Cullenů, ale stejně to bylo strašný. Krk se mi stahoval z toho štiplavě nasládlýho smradu, že jsem měla problémy ten oběd sníst.

´Chtělas tu zůstat, tak si trp´ říkala jsem si v duchu. ´To máš za to, že si zvíře.. Ostatní nevypadaj, že každou chvíli vrhnou. Samozřejmě, oni jsou totiž lidi.´ připomněla jsem si v duchu.

Koukla jsem se na upíry. Taky nevypadali nejpohodlnějc.

´Vlastně.. jsou to upíři, jakto, že choděj do školy? Neměli by spíš lidi zabíjet a ne s nima žít pokupě?´ přemítala jsem v duchu.

Edward se na mě kouknul se zamračeným pohledem, jako by věděl, že na ně myslim. Radši jsem se koukla jinam. Co je mi do nich, že jo. Mám svejch problémů dost..