Live changes

Autorka: Deatonna

6. kapitola

Ráno jsem se vzbudila a koukla na budík. V tuhle hodinu bych se normálně ani nepřevalila, natož probudila. Zdálo se, že už moc spánku nepotřebuju… Hm..  Co teď? Co dneska? Co kdybych.. no jasně, proč bych nemohla jít do školy? Včera jsem běhala po lesích jako zvíře, já prostě potřebuju dělat něco normálního!

Včera jsem zjistila, že Sam je alfa a rozhoduje o dost věcech. Je to takový divný. Jak na vojně či co. Ale nevzpomínám si, že by mi zakázal jít do školy.. no co.. do teď jsem se nikomu nezpovídala, tak proč bych měla začít teď?

Využila jsem toho, že jsem tak brzo vstala a snažila se dát do pořádku. Stejně to bude děsný až na mě všichni budou zírat kvůli těm vlasům…

Vypadla jsem z baráku trochu dřív než obvykle, nějakým zázrakem se vyhla Sethovi a naskočila do auta. Ostatní chodili do quiletský školy, ale já před pár lety přestoupila na střední do Forks, kvůli jedný učitelce, kterou jsem fakt nemohla snýst. Proto jsem to měla dál a vlastnila sice starý, ale aspoň nějaký auto.

Když jsem se dokodrcala na parkoviště, bylo už dost plný. Bezva. Včera jsem se domluvila s Annie, která mi slíbila, že tu bude dřív a podpoří mě. Nevěděla o co ve skutečnosti de, jen jsem jí řekla, že jsme měli nějaký rodinný problémy a že mám jinej účes.

Asi jí to navnadilo, protože jsem jí viděla, jak se ke mně žene, ještě než jsem vystoupila z auta. Vzala jsem svou oblíbenou kšiltovku, sice jí budu muset ve škole sundat, ale tak pro lepší pocit…

Nevypadalo to, že by to pomohlo. Po tom, co se na mě Annie vrhla a objala mě na mě civěla s pusou dokořán

„Páni…já…nemám slov…holka!“

Udělala jsem obličej. „Je to hodně zlí?“

„Ne..je to… docela hustě cool!“

Musela jsem se usmát. Aspoň něco.

Šli jsme ke škole a já začala bejt nervózní. Co to sakra vyvádim? Může mi bejt ukradený co si ostatní myslej, ne? Snažila jsem se to zahnat a všimla si, že se mi ruce slabě klepou. Bože! To ne! Jo, sto pro se musim uklidnit. Rychle jsem začala poslouchat Annie, která mi vyprávěla všechny nový drby. Naštěstí jsme spolu měli všechny hodiny a seděli jsme pořád spolu, tak to snad zvládnu, ne? Jaký snad? Musim!

Den utekl celkem rychle. Dneska jsme měli jen krátký vyučování, takže když jsem šla s Annie po dvanáctý na oběd, cejtila jsem se docela fajn. Nikdy bych nevěřila, že budu tak ráda ve škole, jako dneska.

Ovšem to bych nebyla já, kdyby se něco neposralo.

Už když jsme se blížili k jídelně, tak jsem to ucítila. Příšerně nasládlá vůně, která mi leptala sliznici. Co to? Už jsem zjistila, že teď mám mnohem ostřejší čich, ale tohle?! To přece nemůže bejt jídlo z jídleny? To nás chtěj otrávit?!

Když v tom jsem vešla do jídleny. Ten pach byl ještě silnější, pronikavější a mě se z něj začalo dělat zle. Ovšem už mi nedělalo problém ho identifikovat. Bylo to pět studentů, kteří seděli v rohu místnosti, úplně vzadu. Byli naprosto nehybní, bílí, jako vytesaní. Cullenovi. Upíři. Dohajzlu. Vlasy na zátylku se mi zježily a ruce začaly klepat. Tohle není dobrý. Tohle fakt není dobrý. Zjistila jsem, že už si mě všimli taky a dívaly se na mě, ne, propalovali mě s naprosto děsivejma pohledama. A dohajzlu. No jo. Co to říkal Sam? To bude problém. Jo, tak teď jsem to pochopila. Ale jako vždycky až moc pozdě.

Uvědomila jsem si, že na mě Annie mluví a rychle jí řekla: „Ježíší, teď jsem si vzpomněla, ještě musim někam skočit. Já…dneska nepůjdu na oběd, uvidíme se zítra,jo?“ to už jsem ale říkala během toho, co jsem couvala pozadu z jídelny, protože jsem koutkem oka viděla, jak se ta zatracená pětice upírů zvedá. Sakra sakra sakra. Ještě jsem zakřičela na Annie „Ahoj“ a pelášila z jídelny. Já jsem tušila, že se musí něco podělat. Jenže to ještě nebylo všechno. Nejen, že se mi teď ruce klepaly jako blázen, byla jsem úplně rozhozená, což mej chabej sebekontrole fakt nepomáhalo, ale jen co jsem vypadla z jídelny, tak mě zastavila učitelka a mlela něco o nějaký eseji. Rychle jsem jí odbyla že jí to zejtra přinesu a snažila se co nejdřív zmizet, viděla jsem totiž, jak se dveře od jídelny otvírají a mohla jsem hádat, kdo z nich vyjde. Jenže úča že prej mě k tomu musí dát podklady a mám jít teď hned s ní do kabinetu. Bezva. Co jsem měla dělat? Strčila jsem si ruce do kapes, zaťala je v pěst a šla poslušně za ní. Za tu půl hodinu, co se úča vykecávala jsem se více méně uklidnila, takže když jsem konečně šla na parkoviště, říkala jsem si, že už to mám za sebou. Haha. Opět chyba. Když jsem zabočila k tomu odlehlejšímu místu parkoviště, kde parkuju svůj bourák, zasekla jsem se na místě. U mýho auta stálo pět osob. To snad ne! To si ze mě dělaj srandu! Co sakra chtěj?

Hm. To je super. Vypadá to, že jestli chci jet domů autem, musim přijít blíž k nim. Jen při pomyšlení na to se mi zase zježily vlasy na zátylku. Odpor je víc účinnější než gel.

Rozhlídla jsem se kolem a pomalu se vydala k nim. Ruce jsem zaťala v pěst, protože se mi začaly třást. Ještě toho trochu…

Zastavila jsem se asi sedum metrů od nich. Naštěstí kolem nikdo nebyl. Aspoň něco. Nevim, jak by tenhle náš meeting vypadal z pohledu cizího oka.

„Co chcete?“ vypálila jsem na ně.

Emmet s Jasperem si vyměnili pohled, něco mezi udivením a pobavením.

Edward se odlepil od auta. Jestli chtěl udělat krok ke mně nebo ne, to nevim, ale já ustoupila o krok dozadu a radši řekla: „Hej..tahle vzdálenost mi vyhovuje“ rozhodně mým třesoucím se rukám jo.

Zase se opřel o auto a řekl: „Chtěli jsme prodiskutovat nastalou situaci.“  „V klidu.“ dodal když pohledem zavadil o mý ruce.

„Situaci?“ zeptala jsem se.

Alice si odfrkla: „Ale notak. Je přece jasný, že takhle to nejde.“

Tušila jsem, kam tím míří. „Já nikam nejdu. Technicky vzato jsem tu byla dřív, takže jestli chcete, můžete přestoupit do quiletský školy.“ ušklíbla jsem se nad tou absurditou.

Rosalie vypadala, že vzteky vybuchne a mě to taky přestávalo bavit.

„Běžte než si nás někdo všimne. Fakt nestojim o společnost.“ řekla jsem trochu nervózně a rozhlídla se kolem. Když jsem se ale otočila zpátky k nim, byli v poloviční vzdálenosti přede mnou. Lekla jsem se a celým mým tělem proběhl třas.

„Dohajzlu. Jděte zpátky.“ řekla jsem skrz zuby, ruce zaťaté v pěst jsem si složila na žebra a snažila se uklidnit. Na chvilku jsem zavřela oči a proklínala se, vzpomínala, proč jsem sem dneska vlastně lezla. Jo, už vim. Abych unikla od svý úžasný zvířecí osobnosti. Při tý vzpomínce se mi obličej skřivil bolestí, tou vnitřní. Rychle jsem otevřela oči a snažila se dát do kupy.

Vzhlídla jsem a zjistila, jak jinak, že na mě zíraj. Edward tak nějak zvláštně. S pochopením? Ne, to se mi muselo zdát.

Alice řekla: „Právě kvůli tomuhle“ a pak se koukla na Jaspera.

Najednou se přese mě převalila vlna klidu, což už jsem nechápala vůbec, ale stihla jsem si aspoň srovnat myšlenky.

„Já..zeptám se Sama…vyřešíme to pozdějc..“ řekla jsem a čekala až se odlepjej od mýho auta. Nic se nedělo, nevim, jestli váhali nebo nechtěli jít, tak jsem řekla „No tak..“ a řekla jsem to možná až moc zoufale. Ale fungovalo to, protože Edward řekl: „Dobře“ a konečně odešli.

Počkala jsem, než byli v bezpečný vzdálenosti a zapadla do auta.

Tak tohle bylo hustý. A asi se to nebude líbit Samovi. Asi určitě…