Live changes

Autorka: Deatonna

5. kapitola

Když jsme došli na kraj lesa, Seth si začal svlíkat tričko. Nechápavě jsem na něj koukla a on se zarazil.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se.

„Eh..no..sem zvyklej..obvykle tam doběhnu.“ řekl

Nechápavě jsem na něj zírala a pak mi to došlo.. chtěl tam běžet po čtyřech… Když viděl můj výraz, zase si to triko navlíknul.

„To nevadí, tak dem.“ a vběhnul do lesa. Rychlým krokem jsem ho následovala. Na louce už postávali kluci. Naštěstí v lidské formě, i když jen do půl těla oblečení.

„Čáu.“ kývnul Seth na ostatní. Taky jsem je pozdravila a všimla si, jak si mě Sam prohlíží. Možná koukal na ty ošmikaný vlasy. Taky mě ostatní nepoznávali? Koukla jsem do země a stísněně si sáhla za krk, kde jsem měla ještě včera svou dlouhou hřívu. Bylo divný nic tam necejtit. Radši jsem si založila ruce, pevně je sevřela a čekala co bude dál.

Sam začal. „Takže, uděláme jako obvykle okruh na východ a pak směrem na sever podél hranice.“ Cože? Tak jo. Buzolu fakt nemám a odkdy je tady nějaká hranice? Hm. Zřejmě mi včera něco uniklo. Nebo mi neřekli všechno? Zmateně jsem na ně koukla. „Hranice?“

Sam začal vysvětlovat. „Před osmdesáti lety uzavřeli naši dědové smlouvu s upíry. Normálně by sme se nesnesli, jenže tihle neloví lidi, takže jsme podepsali smlouvu. Pokud nekousnou člověka, nezaútočíme.“ cože??? to si dělá srandu! Upíři existujou?! Nejsou jenom mýtický?! Hm.. na druhou stranu, co je tady mýtický a co ne, že? Vlkodlaci, upíři..co ještě? Příde Spiderman a Batman?!

„Upíři?“ hlesla jsem. „Oni existujou? A byli tady?“

„Pořád sou. Cullenovi.“ řekl brácha.

„Cože?!!“ vykřikla jsem přidušeně. „Děláš si srandu! Cullenovi? To je blbost.. vždyť s jedním chodim do třídy?!“

Sam se zamračil. „Fakt? To bude problém..No..nějak to vyřešíme..“ zamumlal si pro sebe.

„Tak dem?“ řekl myslím že Paul netrpělivě.

Sam na něj vzhlídnul a kývl. Pak se otočil na mě.

Strašně jsem znejistěla. No, bála se je lepší slovo. Jak mám tohle proboha zvládnout??

Asi viděl, že jsem se necejtila nejlíp, protože se otočil na ostatní a řekl: „Běžte napřed, sejdeme se u severní hranice.“ Jen co to dořekl kluci se vypařili.

Třeba se cejtili taky blbě, jako já. No, těžko říct. Pochybuju, že se někdo kdy mohl cítil hůř než já. Chtěla jsem se někam schovat, zahrabat a už nevylízt. Cokoliv jinýho než bejt teď tady a teď. Takhle jsem řešila doposud všechny problémy. Prostě jsem od nich radši utekla. Jenže copak to teď šlo? Já už přece nemám na výběr. Stalo se ze mě něco a já tomu teď musim čelit. Bezva.

Vzdychla jsem a koukla se na Sama. „Takže…co mám dělat?“

„Vzpomeň si, jaký to bylo, když si se přeměnila. Vžij se do toho celým svým tělem a hlavně myslí. Nech, ať tě to naplní.“ řekl a já jsem jen vykulila oči.

Když to viděl, jak jsem zmatená, řekl: „Neboj, pomůžu ti.“

Sice jsem nechápala, jak by mi mohl pomoct, ale nechala jsem to být. Nebyla jsem si jistá, jestli by se mi jeho odpověď líbila.

Vzdychla jsem a zavřela oči. Tohle není možný. Místo, abych před tím utíkala tak nechám to zvíře obsadit mí tělo. Bezva. To se mi fakt nepodobá. Pamatuješ? připomněla jsem sama sobě. Ty už nemáš na výběr.

Zaplašila jsem ty myšlenky a snažila se soustředit. Jo, takže.. jak to bylo? Pocity. Musím do toho dát pocity. Před tím jsem měla depku, byla jsem zoufalá, vzteklá, naštvaná na sebe samu. Prostě další skvělej den..

Nechala jsem ty pocity, aby mě naplnily a cítila jsem, jak se začínám klepat. Jo, tak to asi funguje. Začla jsem z toho být docela vystrašená, ale strach zabíral asi taky, protože už se mi neklepaly jen ruce, ale i celé tělo. Ještě víc jsem se ponořila do těch pocitů a vybavila si, jak jsem se cítila v tom jiném těle, co mám někde uvnitř sebe a pak se to stalo. Cítila jsem, jak bych vybuchla. Jako sopka, ze které vytéká láva.

Ale ze mě žádná láva netekla. Cítila jsem, že už nestojím na dvou, ale na čtyřech a najednou jsem se bála otevřít oči. Bála jsem se podívat se na sebe samu. Bála jsem se toho zvířete, do kterého jsem se proměnila. Bála jsem se sebe sama.

Uslyšela jsem v hlavě hlas. Samův. Leah?Zvládla jsi to.

Pomalu jsem otevřela oči.

Nepotřebovala jsem zrcadlo, abych viděla, jak vypadám. Stačilo, že jsem se koukla dolů a když jsem uviděla ty tlapy a čumák mezi očima, něco uvnitř ve mně se bolestivě sevřelo. Ať mi neříkaj že jsem pořád člověk…

Srst jsem opravdu měla kratší a poprvé jsem byla ráda, že jsem se ostříhala.

Vzhlídla jsem a uviděla Sama. Byl obrovský. Měl černou krátkou srst a jeho tmavé oči se na mě dívaly.

Jeho hlas se mi zase ozval v hlavě. Musí to pro tebe být hodně těžký, já to chápu, ale my nejsme takový zrůdy, jak si myslíš..“

Ignorovala jsem jeho snahu zlepšit mi náladu a zeptala jsem se ho na něco jiného. Teda chtěla jsem se zeptat, ale pak mi došlo, že to asi nepůjde. Pomyslela jsem na to. Třeba to bude fungovat.

Jak to, že tě slyším v hlavě?

Když jsme v naší vlkodlačí formě, takhle se dorozumíváme.

Slyšíš, na co myslím?

Jo.

No to je bezva. Takže nejen, že jsem to zvíře, ale mám partu kluků ve svý hlavě. Co víc si můžu přát..

Hustý, co, ségra? Ozvalo se mi v hlavě až jsem nadskočila. Seth?

Jasný. Funguje to na dost velkou vzdálenost. Nejvíc jsme  zkoušeli asi 400 mil.“

No to je úžasný.

Ale když se proměním zpátky, tak už to nebude fungovat, že ne? Pomyslela jsem a zoufale se koukla na Sama.

Ne, neboj. Když jsme v naší lidské formě, ucítíme, když se někdo z nás promění, ale jeho myšlenky neslyšíme.

Aspoň něco..

Můžem? zeptal se mě Sam a kývl směrem k lesu.

Já to tu neznám, takže běž první..

Vydal ze sebe štěkavý zvuk, co měl být asi smích.

Teď už se neztratíš.. řekl mi.

Ignorovala jsem to. To mi to musí ještě připomínat? Nestačí, že tady stojim na čtyřech? Proboha..

Sam se jen otočil a vyrazil do lesa. Začal běžet. Ale byl to běh, který jsem v životě neviděla. Za chvilku už z něj byla jen šmouha v dáli. Páni. Můžu bejt taky tak rychlá?

Pomalu jsem to zkusila. Nejdřív jsem udělala pár kroků, docela nemotorných. Jako bych svoje tělo ani moc neuměla ovládat. Ale pak jsem se rozeběhla. Dlouhé tlapy pracovaly v souladu, šlachy se mi napínaly. Běžela jsem dál a dál. Les kolem mě pádil, stromy byli rozmazané a já neběžela. Letěla jsem. Vzduch kolem mě proudil a srst mi vála ve větru.

Navzdory vší hrůze, co jsem zažila, strachu a neznáma, teď jsem se cítila báječně. Uvolněná. Volná. Mohla bych běžel několik set mil a neunavit se. Cítila jsem to. Jako bych spala strašně dlouho a byla celá ztuhlá. Mé tělo to vítalo a já běžela dál a dál.

Uviděla jsem v dálce Sama a ostatní. Doběhla jsem k nim a zastavila se u nich.

Teda…hádám, že už se mi nebude příčit chodit na tělák.. řekla jsem jim v duchu.

Jo, je to hustý, co? zakřenil se Seth.

Musim uznat, že jsem ohromená.. připustila jsem.

Paul se přidal. Tak na co čekáme? Padáme.

Co takhle malej závod? navrhl Embry.

Quil na to Vsadíme se?

Jasně! zavýskl Embry.

Bylo to těžký, to jo..ale byla jsem ráda, že jsem tentokrát neutekla a neschovala se. Bylo lepší bejt s klukama, čelit tomu. Co jsem měla dělat? Rozhodla jsem se, že se tím nenechám pohltit. Stejskalo se mi po Annie a chtěla jsem jít zase do školy, dělat zase něco normálního, takže jsem se to nejdřív musela naučit ovládat…