Live changes

Autorka: Deatonna

3. kapitola

Když jsem se vymotala z lesa a šla k domu už se trochu stmívalo. Panebože. Máma. Doufám, že ještě není doma. A co jestli je? Co když viděla můj pokoj?! To ne.. Opatrně jsem vklouzla domů zadními dveřmi a rozhlídla se. Nikde nikdo. Aspoň že tak. Zaposlouchala jsem se a všimla si, jak jsou moje smysly ostřejší. Přesně jak říkal Sam. Vyšla jsem schody a zavřela se a zamkla v pokoji. Už žádné nečekané návštěvy. Tentokrát by trefil šlak je. Vypadalo to děsivě. Nikdy jsem tady neměla moc uklizeno, ale tohle byl děs. Nechtělo se mi na to koukat ani to uklízet, takže jsem šla do koupelny, kterou jsem měla hned vedle. Naštěstí. Zavřela jsem dveře a svezla se po nich na zem. Fajn. Už jsem sama. Mám klid. Co teď? Dneska se mi změnil celý život. Jako lusknutím prstů se všechno obrátilo vzhůru nohama.

Co budu dělat? Budu moct aspoň trochu pokračovat v tom minulém životě? Chodit do školy, normálně se bavit s kámoškama a tak? Budu toho vůbec ještě schopná? Snad jo, proboha. Vždycky, když mě něco trápilo, tak mě pomohla kamarádka Annie. Ale teď? Tohle jí těžko můžu říct. Co by si pomyslela? Bála by se mě? Já se sama sebe bojím, takže by to bylo přirozený…

Myšlenky se mi vířily hlavou jako na tobogánu a padaly do velkého černého jezera, které nevracelo odpovědi. Měla jsem strach, byla jsem úplně mimo a nevěděla, co mám dělat. Šla jsem k zrcadlu a koukla na sebe. Vlasy jsem měla rozcuchané, oči rozmazané od pláče a celkově jsem vypadala podobně jako jsem se cítila. Bezva. Opláchla jsem si obličej a najednou uslyšela klepání na dveře. Tlumené. Trhla jsem sebou, ale vyšla z koupelny. Za dveřmi se ozval mamčin hlas.

„Zlatíčko, otevři.. to jsem já.“ Zněla úzkostně. Jak jí vysvětlím ten bordel?! To nejde.. pokračovala.

„Já vím, co se stalo. Nemusíš mít strach. Já ti pomůžu. Promluvme si. Otevři, prosím.“

Cože? Ona to ví?!

„Ty si mluvila s bráchou? Co ti řekl?“

Tiše vydechla úlevou. „Ne. Se Samem. Nemusíš mít strach. Já o vlkodlacích vím. Už dávno.“ Ona to ví? Aspoň jí to nemusím tajit. To byla docela úleva. Odemkla jsem a mamka se mi vrhla do náruče.

„Zlatíčko…mě je to tak líto…“

Začala jsem vzlykat.

„Ššš. To bude dobrý..“

 „Co mám teď dělat?“ zeptala jsem se jí.

„Měla bys být s klukama. Oni ti pomůžou. Poradí ti, jak to zvládnout..“

Vytřeštila jsem na ní oči. Tak ona taky?

„Já to nechápu. To mám jít a běhat s nimi po lesích? Já … nechci být..v tom zvířeti. Nemůžu to ignorovat?“ musela jsem se zeptat, i když jsem odpověď znala. 

„Ne, to nejde. Ale nebuď z toho vyděšená nebo nešťastná. Časem si na tom všem určitě najdeš části, se kterými budeš spokojená. Ať už to bude třeba jen banalita jako chodit v sukni v mrazu a nezmrznout…“ snažila se mě uchlácholit.. no jo.. možná…

„Ale než je najdeš, musíš je poznat…já…že se změnil Seth… s tím jsem jakš takš počítala, ale opravdu mě moc moc mrzí, že si tím musíš procházet i ty…“ smutně se na mě zadívala. „ale nesmíš se na to koukat jako na .. prokletí nebo něco špatného… jsi pořád moje holčička a ty sama, i když si se změnila fyzicky, jsi to pořád ty. A zůstaneš tak, když budeš chtít.“ usmála se. Musím přiznat, že se mi trochu ulevilo. A to co teď řekla.. no… něco na tom bylo…

„To víš že budu chtít“ slabě sem se usmála.

„Ježiši..co si tu vyváděla?“ optala se šokovaně když se rozhlídla po pokoji.

„No…to bylo strašný..víš…když jsem se… proměnila, tak jsem měla strašně dlouhou srst, já nevím proč a celá sem se zamotala a pak to na mě všechno popadalo…“ otřásla jsem se při té vzpomínce.

„Neboj, dáme to do pořádku…A .. ta srst, to proto, že máš dlouhé vlasy..to ti kluci neřekli? To proto jsou všichni nakrátko..“ vysvětlovala mamka.

„To si musím ještě ke všemu ostříhat vlasy?! To ne!!“ zděsila jsem se a šáhla si na své do půl zad dlouhé vlasy. „Vždyť ty vlasy jsou na mě to jediný hezký!“ zaskučela jsem.

„Co to plácáš. To není pravda. Správný člověk kouká do duše a ne na vzhled…ale chápu tě..to pro tebe bude těžké..ale ty to zvládneš, já ti věřím! A pak si na to zvykneš…“chlácholila mě.

„Myslíš?“ zeptala jsem se nejistě a na pochybách. Neuměla jsem si sebe představit krátkovlasou. To prostě nešlo. A co teprve až to uvidí lidi ve škole! To mi něco připomnělo.

„A co řeknu Annie? Ona pozná že se něco děje.. Nechci jí lhát, ale pravdu jí říct nemůžu!“

„Neboj, to se vyřeší. Prostě jí řekneš že máš teď těžké období a chtěla jsi změnu… určitě to pochopí…“  mrkla na mě.

„Jo..asi máš pravdu..“

S mamkou jsem dali můj pokoj zase docela do pořádku. Mamka mě pořád uklidňovala a snažila se mě přivést na jiný myšlenky. Docela to pomáhalo. Když jsem to dodělali, nechtěla jsem být zase sama a přemýšlet, takže jsme se šli dívat na film. Jenže pak film skončil a já zase začala přemýšlet…

„Takže.. co mám dělat zítra? Mám jít do školy?“ ptala jsem se mamky.

„To nemusíš, myslím, že..bys měla jít za klukama..a zvyknout si na to..ve škole.. musíš se to naučit ovládat..“

„Myslíš jako že bych na někoho zaútočila? Někoho napadla?“ zeptala jsem se zděšeně.

„To ne, zlatíčko, jen se musíš naučit ovládat své emoce..“

„Abych se neproměnila jen tak…“ došlo mi.

„Neboj, určitě to nebude zas tak zlé..a za pár dní to budeš zvládat..“

„Hm…“ doufám… Normálně se mi do školy nechce, ale teď bych tam šla hned.. Normální obyčejný život na střední… teď mi to přijde jako sen..

„Běž spát… vypadáš unaveně..“ poznamenala mamka.

„Jo..asi jo.. dobrou..a díky mami.“

„Nemáš za co, zlatíčko“ pousmála se.

Šla jsem po schodech nahoru a přemýšlela, takže jsem si nevšimla Setha, který už se vrátil a čekal na chodbě. Lekla jsem se a ztuhla, když jsem ho viděla.

„Čau ségra..“ řekl

„Eh, čau..“

„Takže.. koukal jsem, že máš uklizeno.“ Kývnul směrem k mému pokoji.

„Jo, mamka mi pomohla…“

„Hm… Co budeš zítra dělat?“ zeptal se opatrně.

„No.. mamka říkala, že bych měla jít za vámi..“ řekla jsem potichu.

„Jo jo, to bude nejlepší.“ rychle souhlasil. Asi jsem vypadala víc nejistě než jsem chtěla.

„Mm, takže zítra.“ zamumlala jsem a proklouzla do pokoje. Na zítřek nechci ani pomyslet.. Vlastně na nich nechci myslet.. Nejvíc na to, co teď musím udělat…