Live Changes

Autorka: Deatonna

27. kapitola

Zastavili jsme kousek za domem, kde jsem byla zvyklá nechávat si auto. Vedle stál ojetej fiat. Asi bráchův.

Viděla jsem dům a všechno kolem a najednou jsem dostala strach. Nechápala jsem proč, vždyť jsem byla doma!, ale něco ve mně se pořád svíralo.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Musim přestat blbnout. Okamžitě.

Chris mi pevně stisknul ruku. Otočila jsem se na něj. Ustaraně si mě prohlížel. Pohladil mě po tváři.

„Všechno bude v pohodě, Lee..“

„Já vim.. nechápu, co to se mnou je…“ zašeptala jsem.

Chystal se něco říct, ale umlčela jsem ho polibkem. Vnímala jsem ho každou buňkou svého těla a cítila jsem, jak ze mě všechen stres opadává. Po chvíli už jsem byla úplně klidná.

Usmála jsem se na něj. „S tebou zvládnu všechno.“

Jen co jsme vešli do dveří, mamka se mi vrhla kolem krku. Potěšilo mě, že mě ráda vidí a že jsem se rozhodla přijet. Vypadalo to, že jí to pomůže a mě třeba taky.

„Chyběla si mi.“ zašeptala mi do ucha.

„Ty mě taky, mami.“ řekla jsem jí a chtěla jí pevněji obejmout, když jsem si uvědomila, že by to nebyl nejlepší nápad. Radši jsem svůj stisk povolila pustila jí.

Chytla jsem Chrise jednou rukou kolem pasu a představila je…

 Blížilo se k večeru a já se konečně odhodlala a vydala se na hřbitov. Po dlouhém ujišťováni jsem Chrise přesvědčila, že to zvládnu a nechal mě jít samotnou. Věděla jsem, že vidí, jak jsem z toho všeho smutná a nervózní, a tak jsem byla ráda, když přišel Sam s klukama a vytáhli ho ven. Cítila jsem se provinile a mrzelo mě, že se kvůli mně trápí.

Klekla jsem si k taťkovu hrobu a položila na něj květiny, co jsem koupila. Moc jsem tenhle lidskej zvyk nechápala, protože jsem věděla, že i když někoho ztratíme, pořád nám zůstane v srdce, ale přesto jsem ten chladný mramor políbila a zapálila svíčku.

Slunce už dávno zapadlo, ale já pořád seděla na tom samém místě. Koukala jsem se na ten šedý studený mrtvý kámen, ale ve skutečnosti jsem ho neviděla. Nechala jsem svou mysl toulat se, vzpomínat, a bylo mi to jedno. Vítala jsem to.

Trochu jsem zaostřila a zjistila, že už se nedívám na ten samý mramor. Tenhle byl tmavší a byl v dálce, blíž k lesu. To mi ale nebránilo přečíst si, co bylo na náhrobku..

Přerývavě jsem se nadechla a pomalu k němu došla.

Annie Sandersová.

Milovaná dcera, sestra, vnučka, přítelkyně.

Jestli jsem si myslela, že už dnešek smutnější nebude, šeredně jsem se zmýlila…

Uslyšela jsem za sebou šustění listí v lese. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, kdo tam je, ale pak jsem ucítila ten známej odpornej štiplavej pach a věděla, že je to nějakej upír. Vzpomněla jsem si na Cullenovi, ale jejich pach jsem znala a tenhle to nebyl. Pomalu jsem se otočila a spatřila postavu na kraji lesa, pár metrů ode mě.

Byla mrtvolně bílá, nadpozemsky krásná a její medové oči mě probodávaly jako jehly.

Bylo to už přes rok, už dávno nebyla člověk, ale přesto jsem jí poznala. Nevěděla jsem, jestli mám halucinaci a už jsem kompletně zešílela, ale bylo mi to jedno. Pomalu jsem vstala a šla k ní. 

„Annie?“ zašeptala jsem nevěřícně.

Chvíli na mě koukala s mrtvolným výrazem, ale pak jako by si to uvědomila.

„Leah.“ řekla hlasem, který nebyl její.

Vykročila směrem ke mně, když v tom jsem uslyšela šum a vteřinku po tom se objevil Jasper, Emmett a Edward.

Postavili se před Annie a zuřivě se rozhlíželi kolem.

Vyjeveně jsem na ně koukala.

Jasper chytnul Annie pevně za paži a v očích mu plály divoké plamínky. „Tohle už víckrát prosimtě nedělej. Mohla si něco říct, šli bysme - “

Annie, která se dosud dívala do země, prudce zvedla hlavu. „se mnou. Já vim.“ řekla ostře. „Nikomu jsem neublížila.“ zamumlala potom.

Jasper jí pustil a povzdychnul si. „Dobře, promiň. Měla by ses ale držet dál od města.. a ostatních“ střelil po mě očima. 

„Jasně… jasně…“ řekla trochu otráveně.

Pak se koukla na Edwarda a chvíli se mu dívala do očí. Ten po chvíli kývl. „Jazzi, Em, pojďte. Ona to zvládne.“

Jasper se na něj nedůvěřivě kouknul.

Už jsem se trochu vzpamatovala a tušila, proč se dohadujou. Nevěděla jsem, jestli se dřív něco stalo, ale nelíbilo se mi, že Annie takhle nedůvěřujou.

„Ehm. Zapomněli ste kdo jsem? Umím se o sebe postarat.“ řekla jsem, ale v tom jsem si vzpomněla, jak jsem Annie nedokázala uchránit a sklopila jsem oči.

Uslyšela jsem, jak se rozběhli pryč a vzhlídla jsem.

Annie se trochu mračila a koukala se do dálky.  „Půjdeš se se mnou projít?“ řekla najednou rychle.

„Moc ráda.“ Ani jsem to nedořekla a Annie vystřelila do lesa. Zmatená jsem se za ní vydala.

Šla docela daleko, pak se zastavila a otočila se na mě.

„Ehm.. Víš, já se jim nedivim, že mě nechtěj pouštět samotnou.. nezazlívám jim to, jen.. mě to občas štve..“ řekla mi, když viděla mou zmatenost.

Ale už jsem to pochopila.

„Já.. je mi to strašně líto, Annie. Co se stalo.. tenkrát.. všecho je to kvůli mně.. já vim, že to nemůžu vrátit zpátky, ale chtěla jsem.. chtěla jsem abys věděla, jak moc je mi to líto…“ až slzy mě zastavily. Chtěla jsem jí říct, jak moc mě to mrzí, ale tak velkej žal se slovy vyjádřít nedal.

Když jsem jí viděla na vlastní oči, jen pár metrů ode mě, bílou, nehybnou, z kamene.. bylo to ještě horší.

„Já bych dala cokoliv.. cokoliv..“

Najednou se objevila jen centimetr ode mě. Cítila jsem, jak z ní sálá chlad, její pach mě uvnitř sžíral, ale nevšímala jsem si toho. Zvedla ruku a pomalu mi setřela jednu slzu, aniž by se mě dotkla. Stála jako socha, jako kámen, a na tu jednu slzu se dívala. Pak se podívala na mě a zakroutila hlavou.

„Vůbec si se nezměnila. Pamatuju si, že si si často vyčítala věci, za který si nemohla.“ lehce se usmála.

„Ne, Annie, tohle byla moje chyba.. měla jsem - “

„Ššš.“ řekla a zastavila se s ukazováčkem těsně před mými rty. Nedotkla se mě, ale asi chtěla. Tohle bylo gesto, který dřív dělala často. Pocítila jsem naději, že tam někde pod tím kamenem je možná trochu té mojí staré Annie.

„Víš, jak jsem dřív mluvila o osudu.. Já věřím, že tohle byl můj osud. Sát se upírem.. je to fajn, až na tu žízeň,“ zakřenila se.

Jen jsem na ní zírala a nebyla schopná nic říct. O kousek ustoupila a slabě se nadechla.

„Ale no tak. Od kdy si tak vážná?“

„Já.. já jsem. vždycky jsem tě chtěla ještě vidět, ale strašně jsem se bála, že mě budeš nenávidět..“ zašeptala jsem.

Vzdychla a zakroutila hlavou. „Ty si mě nekousla, Leah.. Mimochodem, jak to, že si vlkodlak? Musim ti říct, že si mě tenkrát dost vyděsila..“

„Uh. Jo, to je dlouhej příběh..“

„Já mám celou věčnost.“ mrkla na mě.

Usmála jsem se a sedla si pod jeden strom. Opřela jsem se o něj a začaly jsme si vyprávět.