Live Changes

Autorka: Deatonna

20. kapitola

Po několika set metrech jsme zastavili. Běžela jsem za Chrisem, teda chvílema spíš poskakovala. Ty vlasy mi fakt překážely.

Smysly jsem měla tím, že jsem byla přeměněná ještě ostřejší než normálně, a proto jsem to pořád cejtila, ale už to nebylo tak strašný.

Zhluboka jsem se nadechla. Ach… pomyslela jsem si s úlevou.

Chris se zasmál, teda tušim, že se chtěl zasmát. Ve vlkodlačí formě to znělo trochu jako chrochtání. Ale hezký chrochtání.

Zamračila jsem se. Copak tobě ten smrad nevadí?

Vadí, ale už sem na to zvyklej.. Je tady docela dost upírů co potřebujou zkrotit.

Aha.. Takže... tohle děláš? Docela uhozený povolání… zabíjet upíry.. Jo, jasně, sme vlkodlaci, ale přece..

Ne.. mám autodílnu tady kousek.. A ne že by mě to bavilo, zabíjet upíry.. Ale.. je to to, proč tady sme, ne? Nikdo jinej není dost silnej na to, aby pomoh lidem od těch pijavic..

Povzdechla jsem si. To asi ne.. Jen.. nikdy jsem si nemyslela, že zrovna takhle budu dělat dobrý skutky..  No to je jedno. Povíš mi něco o sobě? Když už jsem přeměněná.. usmála jsem se na něj.

Taky se usmál. Moc rád.

A pak začal vzpomínat…

Ukázal mi celý svůj život, až do toho okamžiku, kdy jsme se potkali.

Viděla jsem to jako scény z filmu. Jeden obraz střídal druhý a já jsem začala cítit, že ho znám. Přestávala jsem se toho tolik bát, protože jsem cítila, že Chris už pro mě není jen tak někdo cizí. Už jsem to tak cejtila dřív, od otisku, ale teprve teď jsem to začala přijímat.

Poznala jsem, že i když teď je klidnej a vyrovnanej, ze začátku to pro něj bylo taky těžký. Nejen, že se stal vlkodlakem, ale ještě vůdcem smečky.

Párkrát jsem zamrkala, abych se vrátila zpátky do přítomnosti.

Koukal se na mě těma krásnejma půlnočně modrejma očima a myslela na to, jestli bylo dobře nebo špatně, že mi to ukázal.

Asi jsem se tvářila zmateně.

Vycenila jsem na něj zuby ve snaze o úsměv.

Jsem ráda, že si mi to ukázal. Chtěla jsem tě poznat.. řekla jsem mu upřímně.

A chtěla bych, aby si mě poznal taky. dodala jsem rychle, abych si to ještě nestihla rozmyslet.

Nesnášela jsem svý vzpomínky a svou minulost, ale nechtěla jsem, abych pro Chrise byla ta tajemná smutná holka.

Sama jsem se divila, jak mi šlo lehce vzpomínat.  Vždycky jsem se totiž snažila všechny vzpomínky vytěsnat z hlavy.

Snažila jsem se mu ukázal hodně těch šťastnejch dní, kdy jsem byla sama sebou, šťastná, jako člověk.

Bylo fajn připomenout si tyhle vzpomínky, ale nevydržely nadlouho. Začlo to smrtí Harryho, mýho táty, a pak už na mě padala celá ta strašná minulost, se kterou sem se nedokázala vyrovnat.

Musela jsem přestat vzpomínat. Vytrhla jsem se z toho a snažila se zaostřit na les kolem mě.

Leah.. Je mi to moc líto.. muselas na to zase vzpomínat kvůli mně..

Ne. Chtěl jsem, abys mě poznal. Jen.. nerada vzpomínám.. Ale mám i šťastný vzpomínky. Snažila jsem se o úsměv, ale pořád jsem to viděla před očima nechtělo to jít pryč.

Potřebuju se přeměnit. pomyslela jsem si. 

Mám ti pomoct? zeptal se Chris.

Myslíš, že to bude fungovat? zeptala jsem se ho, ale doufala jsem, že jo. Chris nebyl můj vůdce smečky, ale kde bych teď sehnala Sama, to jsem fakt netušila.

Můžem to zkusit.

Dobře. řekla jsem, zavřela oči a chtěla se soustředit. Jenže toho bylo dneska fakt moc a já byla naprosto rozhozená a buď jsem měla před očima mí blízký, který jsem ztratila nebo toho kreténa Damiana.

Prudce jsem otevřela oči a slabě zakňučela.

Chris přišel ke mně.

Leah. Podívej se na mě.

Vzhlídla jsem a ponořila se do těch jeho krásnejch očí.

Chris mi pomáhal myslet jenom na mě, v lidský formě a za chvíli jsem se začala třást.

Najednou se přeměnil a já taky. Bolelo to, jako vždycky, ale tím, že to bylo rychle to nebylo tak strašný.

Chtěla jsem si oddechnout, když jsem zjistila, že ležím nahá v lese na spadanym listí.

U-u..

„Ehm.. Pojď za mnou.. Kousek odtud bydlím. Najdu ti něco na sebe.“ řekl Chris, když už šel  dál do lesa. 

Vstala jsem a trochu rozpačitě šla za ním. Rozpačitě protože jemu taky porupalo oblečení, takže jsem měla výhled na jeho nahý pozadí. Připadala jsem si děsně trapně a radši hypnotizovala jeho vlasy.

Za chvíli jsme došli na kraj lesa a vyšli z něj. Začlo slabě svítat, takže jsem doufala, že takhle brzo ráno nikoho nepotkáme.

Kolem bylo pár menších domečků. Chris zamířil k jednomu z nich. Vzpomněla jsem si, jak mi říkal, že má autodílnu. Bylo to vidět. Na příjezdovej cestě a u garáže bylo pár rozbitejch aut. Ale vypadalo to tam pěkně. Obešel dům zezadu a odemkl si klíčem, kterej vytáhl z pod cihly. To mi něco připomíná..

Vešel dovnitř a pořád nic neříkal. Asi mu bylo stejně trapně jako mě. Bože, už abych měla něco na sobě. Když lidi řeknou, že si připadal jak nahý, nikdy to pořádně nepocejtěj, dokaď fakt nejsou..

Prošli jsme obývákem a Chris zamířil do dalšího pokoje.

Už jsem za ním nešla a sedla si na sedačku. Bylo to fakt divný. Vzala jsem polštář a objala ho. Uu. Ani jsem nechtěla vidět, jak jsem musela bejt rudá…

Radši jsem na to nemyslela a rozhlídla se kolem. Měl to tam hezký. Takový.. útulný. Trochu nepořádek, to jo, ale dobrý.

Prohrábla jsem si vlasy a snažila se je trochu uhladit. Moc se mi to nevedlo, tak jsem z nich aspoň vyndala listí a větvičky. Bože, já ale musim vypadat…

Slyšela jsem Chrise štrachat ve skříni a přehazovat oblečení sem a tam. Musela jsem se pousmát. Určitě nevěděl, co mi přinýst. No, já beru cokoliv…

Nakonec přeci jen přišel. Měl na sobě tmavě modrý tričko, který krásně zvýrazňovalo jeho oči a třičtvrťáky.

Podal mi nějaký oblečení. „Nic menšího jsem nenašel..“ řekl a omluvně se usmál.

„To je fuk. Díky.“ řekla jsem mu a taky se usmála. Jo, bylo to švihlý, seděla jsem v jeho obýváků úplně nahá, ale nějak jsem zjistila, že mi to až tak divný nepřijde. Že se mi zdá, že Chrise znám, že k sobě prostě patříme, že je to přirozený. Nejdivnější na tom bylo, že se mi připadalo, že za tohle otisknutí nemůže. Že to prostě tak cejtim. Já sama.

Šel zase k sobě a já si navlíkla jeho věci. Kraťasy byly naštěstí na gumu, takže mi držely a tričko mi bylo sice volný, ale mě to nevadilo. Z jeho oblečení a celkově kolem jsem cítila jeho vůni, nemyslím kolínskou nebo tak, ale tu osobní vůni co maj všichni. Vlkodlaci jí mají ještě silnější a ta jeho byla prostě dokonalá.

Vstala jsem a šla za ním do pokoje. Opřela jsem se o rám dveří a rozhlížela se.

„Máš to tady hezký.“ řekla jsem mu.

Usmál se. „Díky. Až na ten bordel si nestěžuju.“

Zasmála jsem se. „Když nepřiznáš, že je to bordel, ale systematickej pořádek, je to ok. .. Já.. ještě jsem ti nepoděkovala, že si mi pomoh s přeměnou..“

„Ani nemusíš. Byl jsem překvapenej, že to fungovalo, když nejsem tvoje alfa.“ usmál se.

No.. jenže v jinym slova smyslu asi byl..

Vstal a šel pomalu ke mně. „Možná.. v tom bylo to otisknutí.“

Moc jsem se nemohla soustředit, když jsem mu koukala do těch nádhernejch očí, ale snažila jsem se.

„Jo.. taky si myslim.“ vydechla jsem.

Už byl jen kousek ode mě a já pocítila strašnou touhu se ho dotknout. Jako by se ty neviditelný provazy, kterýma jsme byli spoutaní smršťovaly. Nebo to možná nebyly ty provazy, ale prostě moje touha.

Natáhl ke mně ruku a já k němu. Dotkli jsme se a propletli si vzájemně prsty. Ztrácela jsem se v těch jeho temně modrech očích.

Druhou rukou mi přejel po tváři. Přitiskla jsem se k němu blíž. Chtěla jsem bejt s ním a už nikdy ho nepustit.

Pořád jsem se k sobě přibližovali, až se naše rty setkaly. Chvilku jsme se jemně líbali a pak jsme se dívali vzájemně do očí. Nevím, co viděl v těch mejch, ale já viděla v těch jeho lásku a něhu a touhu. Bylo to tak krásný..

Políbil mě a tentokrát v tom byla všechna ta vášeň. Jeho a moje, vzájemně se spojili a vytvořili vodopád. Obmotala jsem mu ruce kolem krku a on mě držel za pas a pevně mě k sobě tisknul. 

V tu chvíli jsem pochopila, co to otisk opravdu je. Ne, že si k jednomu člověku připoutaná násilím, ale že s ním chceš být a potřebuješ s ním být. Že teprve společně tvoříte jednu bytost.

Slunce začalo pomalu prosvětlovat pokoj. Osvítilo i jeho obličej a já si všimla jeho kruhů pod očima, který nebyli ve tmě vidět.

Zamračila jsem se na něj. A to mi říkal, ať si odpočinu…

„Kdy si naposledy spal?“ zeptala jsem se ho a přejela mu rukou po obličeji.

Vypadalo to, že přemýšlí a pak řekl. „Nepotřebujeme tolik spát.“

„To ne, ale ty teď potřebuješ.“

„Nechci, abys odešla.“

„To jsem ani neplánovala.“ řekla jsem jemně. Nedovedla jsem si představit, že bych teď odešla, když jsem si konečně připustila, co cítím.

Chytla jsem ho za ruku a táhla ho k posteli. Sedla jsem si na ní.

„Můžu tu zůstat s tebou, jestli chceš.“

Sklonil se ke mně a dal mi pusu na čelo. „Děkuju.“ řekl.

Usmála jsem se. „Neděkuj. Nevím, jestli bych tě poslechla, kdybys řekl ne.“

„Tobě by nikdo neřekl ne.“ řekl něžně.

Lehli jsme si vedle sebe a dívali se na sebe.

„Spi už.“ řekla jsem mu po chvíli se smíchem.

Taky se usmál a přitáhl si mě k sobě. „Cokoliv chceš.“ zamumlal mi do kůže.

Chvilku potom usnul. Přitulila jsem se blíž k němu a po víc než roce jsem usínala s krásným pocitem štěstí a spokojenosti.