Live changes

Autorka: Deatonna

2. kapitola

Šli jsme za dům k lesu, do těch míst kam normálně moc nechodím, protože les je tam moc hustý a já bych se určitě ztratila. Ale oni vypadali, že vědí, kam jdou. Já je jenom slepě následovala. Šli jsme několik set metrů a dorazili na malou mýtinku. Tam se zastavili.

„Možná by sis měla sednout, ségra“ řekl Seth a kývnul na jeden spadlý strom.

Jo, možná bych měla.. Šla jsem nepřítomně k němu a sedla si. Neubránila jsem se dala si obličej do dlaní. Připadala jsem si jako když jdu na porážku. Chtěla jsem vysvětlení, ale bála jsem se, co mi řeknou.

„Kde jsou ostatní?“ zeptal se brácha Sama.

„Dorazí za chvíli, ale myslím, že bychom měli začít bez nich..vzhledem k tomu jak se objeví..“

„Ostatní?!“ vyjekla jsem a rychle zvedla hlavu z dlaní. Nejsem příšera jenom já? To by mě mělo uklidnit, myslím. Moc ne.

„Jo. Smečka je poměrně velká.“ Poznamenal brácha.

Smečka?! To je jako smečka psů nebo koček… takže teď jsem zvíře?!

„Měli bychom začít od začátku,“ řekl rychle Sam když viděl můj zděšený obličej, „pamatuješ si na nějaké staré legendy co ti vyprávěli dědové?“ zeptal se mě. Jak se mě teď může ptát na tohle?! Bylo to dávno a … vzpomněla jsem si. Na legendy o vlkodlacích a studených… Tázavě jsem vzhlídla s údivem a šokem v očích. 

„Jo, jsou pravdivý..“ řekl brácha.

„Takže jste…“ Nemohla jsem to slovo vyslovit.

„Jo. Vlkodlaci. .. A ty taky“ dodal

S šokem jsem vyskočila na nohy. „ Já? Jak to? To přeci…“ chtěla jsem říct nejde, ale po dnešním zážitku to nešlo. Začala jsem se příšerně klepat. Vzpomněla jsem si, že to vedlo k přeměně a zaskučela jsem. „Ne..“ Zaťala jsem ruce v pěst, strčila si je pod paží a snažila se uklidnit.

„Klídek, ségra..“ konejšil mě Seth. Klídek. Jasně. Chvíli jsem přešlapovala a pak vzhlídla na Sama.

„Naši dědečkové byli taky vlkodlaci a v nás zůstal ten gen..“ vysvětloval. Než ale stihnul říct něco dalšího ze stromů se vyřítily ty ´ostatní´ na které se předtím ptal Seth. Vykřikla jsem, když jsem je spatřila a stoupla o krok dozadu. Byly čtyři, různě zbarvení a obrovští. Vybavil se mi ten strašný zážitek u mě v pokoji a všimla jsem si, že nemají takovou šíleně dlouhou srst jako jsem měla já.. bože.. já taky.. Sam si všiml jak jsem na ně reagovala a řekl jim „Běžte se radši přeměnit…“ a oni se vytratily zpět do lesa. Zírala jsem za nimi jako idiot a vteřinku potom se z lesa vynořily čtyři kluci. Poznala jsem v nich kluky z okolí.. Jacoba, Quila, Embryho, Paula myslím.. Byli si hodně podobní. Jenom jsem dál zírala a nezmohla se na slovo. Oni vypadali taky zaskočeně. Jeden z nich prolomil ticho.

„Ona je taky..?“ myslím, že to byl Jacob.  Že by mu taky dělalo problém to slovo vyslovit? Pocítila jsem na chvilku trochu úlevu.

„Jo.“ Řekl jenom Sam.

„Jak to? Vždyť je to holka..“ poznamenal další z nich. Cože? No jo.. Oni byli všichni kluci..

To teď ale nebudu řešit. Ještě mi to nikdo pořádně nevysvětlil..

„Hej.“ Přerušila jsem je. „Vysvětlíte mi to někdo konečně?“ řekla jsem už trochu netrpělivě.

„Jasně. Takže v nás zůstal ten gen a zase se obnovil. Teď jsme tady a musíme chránit lidi..“ vysvětloval Sam.

„Cože? Chránit lidi? To nestačí že sem se proměnila v to šílený monstrum, tady jsou ještě povinnosti? Závazek?“ začala jsem. To snad ne..Dívali se na můj výbuch trochu chápavě. Nechápala jsem proč.

„Hele..My z toho taky nejsme kdovíjak nadšený. Ale musíš se s tím vyrovnat. Je to odkaz.“ Pokrčil rameny Jacob.

„Vyrovnat?“ hlesla jsem. Nebavilo mě, jak na mě všichni zírali. Otočila sem se a šla si sednout na ten strom. Dala jsem si dlaně pod bradu a zírala do stromů. Moc to nešlo, protože se mi pořád klepaly ruce. Obrátila jsem je dlaněmi vzhůru a zadívala se na ně. „To je součástí balíčku ´koukněte se na mě už nejsem člověk?´“ zeptala sem se a můj hlas zněj smutně. To mělo být vtipné.. Nikdo se ale nesmál. Někdo si vedle mě sednul. Sam. Vypadal rozzlobeně. „Pořád jsi člověk. Jen … odlišný.“

„Hmm“ co na to říct. „Takže…jak odlišný?“ Když to nemůžu ignorovat, musím vědět co je jinak. Jak sem se já změnila?

Sam byl zjevně potěšený že jsem to vzala na vědomí a zajímám se. Rychle začal vysvětlovat.

„Určitě sis všimla že vidíš a slyšíš mnohem lépe. Všechny smysly jsou ostřejší, jsi silnější. Teplotu máme kolem 40 stupňů..“

Přerušila sem ho s trochou paniky v hlase.. „to budu takhle teplá pořád?“ Toho si určitě někdo všimne..

„Jo, ale není to zas takový rozdíl..neboj..“ No jasně. „Ber to jako výhodu..Už ti nikdy nebude zima..“ snažil se o lehčí tón. Docela to pomohlo. .. Nikdy? Zase mi zažínal pracovat mozek. Všichni si sou podobní. I brácha. Jako by dospěly. Vyrostli a zmohutněli.

„A teď mi řekneš že nezestárnu?“ byl trochu překvapený.

„Skoro jo. Začneme stárnout až když se přestaneme přeměňovat a to dá hodně sebeovládání.“ Vždycky sem chtěla žít věčně, takže tohle zjištění mi nevadilo. Ale stejně to bylo všechno děsně ujetý.. vzpomněla sem si na ruce.

„Proč se pořád třesu?“ zeptala jsem se potichu.

„Všechno je to o sebeovládání. Musíš se naučit to ovládat, aby ses neproměnila v každém návalu emocí.“ Panebože. Nikdy mě moc nešlo se ovládat..

„Ale dneska si se proměnila nazpátek ještě než jsme přišli..to je obdivuhodný..jaks to dokázala..?“ zeptal se se zájmem. Nechtěla jsem na to vzpomínat..ale když se ptal..

„No… když sem se vyhrabala zpod toho nábytku, bohužel sem se zahlídla v zrcadle…a.. no… byla sem ze sebe tak zděšená, že sem se snažila vší silou tu obludu v zrcadle zapudit.. hm.. nějak to vyšlo.. já nevím….“

„Mm.. neboj… trochu cviku a nebudeš zrcadlo potřebovat..“

„Trochu cviku?“ vyjekla jsem vyděšeně. Takže teď mám jako s bandou kluků lítat po lese jako … velký zlý pes?! „To nejde…já..ne.. já nechci..nemůžu…“ začala sem a najednou to na mě všechno padlo. Ještě včera sem přece byla obyčejná holka co chodí na střední a teď se dozvím, že je ze mě zvíře a oni to ještě podporují? To přeci nejde, já musím.. co musím? Já sama nevím, co teď budu dělat, nejdřív to musím nějak zpracovat…jestli to vůbec půjde… vstala sem. „Tohle je blbost…to nejde.. sakra…“ mumlala sem si spíš pro sebe. Vzhlídla sem na ně.

„Já…nechte mě chvíli…musím…být sama..vzpamatovat se z toho…“ a začala jsem couvat pryč. Seth mně zastoupil cestu.

„No..to není asi nejlepší nálad.. měla bys tu být s námi a ..“ začal. Šokovaně jsem na něj koukla. Dělá si srandu. Teď chci být co nejdál od nich a od toho všeho šílenství…

„Ani nápad. Mizím.“ vyhrkla jsem a prosmýkla se kolem něj.
Sam něco zamumlal a už se mě nesnažili zastavit. S tichým mumláním.

„Třeba je to jenom sen. Noční můra. Probudím se doma v posteli a bude to o.k.“ jsem se prodírala lesem. Ne že bych tomu věřila..