Live Changes

Autorka: Deatonna

16.

„Leah! Jak dlouho o nich víš? Proč si nám nic neřekla?“ Sam, samozřejmě.

Vzdychla jsem. „Klídek. Nevěděla jsem o nich. Teprve dneska jsem na ně narazila. Máte bejt rádi, ne? Máte kamarády na pokec o upírech, ne?“ řekla jsem sarkasticky.

Přimhouřil oči a tvářil se nasupeně.

Vzdychla jsem, zavřela oči a protřela si je. „Promiň. Já jen.. bylo toho na mě dneska moc..“ řekla jsem a šla si sednout do kuchyně. Kapitulovala jsem a dala si ruce na stůl a na ně hlavu. Nechtěla jsem se na ně dívat.

A mimochodem, nechci ani vědět, co si pomyslej sousedi, jestli uviděj, že mám doma bandu kluků. Bylo tady trochu těsno.

„No, ráda bys měla bejt spíš ty.“ řekl Seth a už z jeho hlasu je poznala, že se tlemí.

„Jistě. Já se tady snažim jako kretén o normální život a potkám vlkodlaka! do kterýho se ..“ už jsem ty slova tak drtila, že jsem je ani nedořekla. „Fakt vtipný.“ vyštěkla jsem na něj.

Jo, asi sem nebyla fér, ale pořád mi to nějak nedocházelo. Teď už se toho fakt nezbavim..

„Já jsem ti-“ začal Sam.

„Neřikej mi, že si mi to říkal! Prosim tě! Co chcete slyšet! Jo, sem blbá! Tupá, když sem si myslela, že budu moct žít normálně! Nejde to! Jak vždycky se všechno posere, protože sem to já, že jo!“ křičela jsem na ně. Už někdy v polovině proslovu jsem vyskočila na nohy a teď jsem pochodovala po pokoji.

„Leah, uklidni se.“ řekl potichu Sam.

Prudce jsem oddechovala a všimla si, že se mi klepou ruce. Zasténala jsem. Svezla jsem se na zem a začla vzlykat. „Tohle není fér!“

„Vždyť ho ani neznáš, třeba je fajn..“ nadhodil Seth.

„Ale tady nejde o to, jestli je nebo není fajn. Tady de o to, že nikdy nebudu moct bejt člověk. Nedokázala jsem zadupat tu svou vlkodlačí část do země.“

Jo, tak teď sem brečela. Nechtěla jsem, ale nešlo to jinak.

„To je jasný, že si nemohla. To by si ztratila i část sebe.“ povzdechl si Sam. „Nenapadlo tě, že by bylo lepší, kdyby si to přijmula, než proti tomu bojovala?“ zeptal se mě vážně.

Jen jsem zakroutila hlavou. O tomhle se s nima bavit nebudu.

„Běžtě, běžtě pryč. Já… chci bejt sama.“ řekla jsem, s hlavou pořád v dlaních.

„Ale ségra-“

Zvedla jsem hlavu a přerušila ho. „Neříkej to mamce, prosím. Řekni jí… že se mám fajn a že jí zavolám, jo?“

Nerozhodně na mě koukal.

„Bude to tak lepší.“ řekla jsem mu.

Kývl. „Jak chceš, ale až se to.. zklidní, tak jí to řekni.“

„Dobře.“

Sebrali se a odešli. Zaklaply na nimi dveře a já byla sama. 

Rozbrečela jsem se.

Dřív sem trpěla na depky jen občas, ale ten minulej rok se to zhoršilo. Když to na mě padlo, nemohla jsem se z toho vyhrabat.

A teď.. teď se na mě všechno nahrnulo a spadlo to na mě jako pytel knížek. Seděla jsem tam a brečela, brečela, brečela.. Když už jsem neměla slzy, jen jsem zírala do prázdna.

Když se objevili první paprsky slunce, zvedla jsem se a dolezla do postele. Zatáhla jsem závěsy a svalila se do postele.

Jestli jsem si myslela, že usnu, byla jsem hodně naivní. Ležela jsem tam a koukala na strop. V hlavě mi to všechno výřilo a přehrávala se mi jedna katastrofa mýho života za druhou. Zase jsem začala brečet. Došla jsem si pro svý plyšáky a celá se jima obalila. Bylo to strašný takhle se tomu poddat, ale já na nic jinýho neměla sílu.

Zjistila jsem, že bych chtěla, aby mě někdo objal. S Annie jsme se vždycky navzájem utěšovaly, když jsme to potřebovaly. Pak odešla a já zůstala.. sama.

Malej hlásek vzadu v hlavě mi říkal, že po otisknutí už tu pro mě vždycky někdo bude, ale já mu nevěřila. Ještě strašně dlouho jsem zírala do stropu a pak, netušim jak se mi to povedlo, jsem usnula.

To nebyl spánek ale koma. Probudila jsem se a byla jsem šíleně rozlámaná. Pak jsem zjistila proč. Nějak jsem se převalila a spadla na zem, takže to nebylo moc pohodlný. Jen jsem nepochopila, proč jsem se tim neprobudila. Jindy mě vzbudilo každý šustnutí a teď… divný..

Pomalu jsem vstala a snažila se to nějak rozchodit. Když to moc nešlo, rozhodla jsem se, že si dám sprchu. Došla jsem do koupelny a viděla se v zrcadle. Strašidlo je slabý slovo. Nejen, že jsem měla oteklý a červený oči od toho, jak jsem brečela a o rozmatlaný řasence ani nemluvim, ale měla jsem otisklej vzorek koberce na jedný straně tváře. Nádhera.

Kdybych se necejtila tak blbě, tlemila bych se ještě tejden.

Sprcha mi pomohla, a když jsem hledala nějaký oblečení, našla jsem mobil. Amber mi volala. Docela hodněkrát. Co se děje? Počkat. Co je dneska? Sobota, ne?

Zavolala jsem jí.

„Haló?“

„Ahoj, Amber, co se děje?“ zeptala jsem se jí, ale měla jsem chraptivej hlas jako kdybych pařila celou noc. Zkusila jsem si odkašlat. Nic moc. „Dneska nemám službu, ne?“

„Ne, ne, tenhle tejden tady trčim já. Jen jsem chtěla pokecat.“

„Aha. No.. Víš Amber, já teď zrovna nemám čas, ale možná se za tebou zejtra stavim.“

„Jo? To by bylo super.“

„Uvidíme. Nic neslibuju.“

„Neva. Zatim papa.“

„Ahoj.“

„A Leah?“

„Jo?“

„Už je to líp?“

„Uh. To víš že jo.“ někdy se lhát musí.

„To sem ráda. Pap.“ a zavěsila.

Koukla jsem na mobil a zjistila, že je sedm večer. Ježiši. To sem spala nějak dlouho.. Fakt divný.

Oblíkla jsem se a šla něco splašit do kuchyně.

Žvejkala jsem sendvič a u toho přemejšela. Což není moc dobrý, ale… Teď bych potřebovala na něco přijít. Na nějaký super řešení jak z tady toho ven.

Čučela jsem do prázdna a samozřejmě mě nic nenapadlo. Místo toho jsem zjistila, že myslim na Chrise. Že jsem si přehrávala, jak jsme spolu včera mluvili a jak se krásně smál a jak…

Panebože. Co to se mnou je? Co to vyvádim?

Hm. To je to celý pošahaný vlkodlačí otisknutí. Panebože, vždyť ho ani neznám!

Samozřejmě, protože jsem mu včera nedala šanci ani něco říct.

No jasně.   

Hmmm….

Z přemýšlení mě vytrhl telefon.

„Amber? Říkala jsem ti, že-“

„Hádej, kdo tady teď byl!!!“ vybafla na mě.

„Uh. Nevim?“ zeptala jsem se opatrně, i když jsem to tušila, protože nikoho jinýho jsem ve městě neznala.

„Ten tvůj fešák ze včerejška!! A ptal se po tobě. Když jsem mu řekla, že dneska nemáš směnu, šel pryč.“

„Není to žádnej můj fešák..“ protestovala jsem.

„Echm echm. To si povíme za nějakej čas..“

Nelíbilo se mi jak to řekla. A hlavně proto, že jsem se bála, že má pravdu..

„No nic, já už musim letět. Pap.“

„Čau.“ řekla jsem tútajícímu telefonu.

Co to mělo znamenat? Byl tam a sháněl mě? Chtěl se na něco zeptat? Nebo.. jsem mu chyběla? Tak jako on chyběl mě?

Jo. Musela jsem si to přiznat. Nechápala jsem jak to, vždyť ho vůbec neznám!, ale cejtila jsem, že ho nějakym způsobem postrádám.

Jo, super. Jako bych neměla už tak dost starostí. Teď budu ještě pořád na někoho myslet. Na vlkodlaka. Bože! Proč nemůžu mít normální život??

Vzteky jsem zavrčela.

Tohle je tak-  ale vytrhl mě zvonek.

A zase jsem nějakym záhadnym způsobem věděla, kdo stojí za dveřma.