Live Changes

Autorka: Deatonna

15.

Plížila sem se kolem stromků a připadala si jako debil. Vzhledem k tomu, že jsem měla nějaký sousedy a byla jsem úplně nahá to bylo jaksi opodstatněný. Naštěstí jsem si nechávala klíč schovanej pod květináčem. Ne moc kreativní, ale teď se to hodilo. Vyhlídla jsem si správnej okamžik a vyběhla z křoví. Ježiši. Jako v parodii na bondovku..  Rychle jsem si odemkla a zapadla do baráku.

Uf. Radostí jsem málem skákala do vzduchu. Teda až do tý doby, než jsem se viděla v zrcadle. Byla jsem celá od hlíny a vlasy.. vlasy jsem měla rozcuchaný, jako bych tejden v kuse spala a nečesala si je. Koukla jsem se na hodiny a zjistila, že mám ještě hoďku, než budu muset do práce. Aspoň že tak. Snad mi to bude na zkulturnění stačit…

Musela jsem si na hlavu vylejt půlku kondicionéru, ale nakonec jsem to rozčesala. Hurá.

 Vydala jsem se do práce. Trochu pozdě, ale přece jen. Potřebovala jsem jít po tom dnešku mezi lidi..  navíc můj šéf byl netolerantní kretén, takže mi ani nic jinýho nezbylo.

Vešla jsem do baru a Amber už mě vyhlížela .

„Uf. Sem se lekla, že nepřídeš.“

„A nechat tě tady v tom? Né.“ usmála jsem se. Amber byla fajn. Dobře jsme si vždycky pokecali. Hlavně o normálních věcech. Byla možná trošku drbna, ale tak co.

Dneska bylo dost narváno, za což sem byla docela vděčná, protože jsem aspoň nemusela myslet.. na dnešek..

Teda spíš už včerejšek. Už bylo po jedný a lidí už taky ubylo. Seděla jsem za barem a leštila skleničky. Skoro jsem u toho usínala, což by nebylo ani tak divný, i když jsem nepotřebovala spát tolik, jako dřív, ale divný bylo, že jsem byla unavená. Unavená fyzicky. To se mi dlouho nestalo. Hm. Vypadá to, že ta dnešní přeměna mě dala víc zabrat, než jsem si myslela. Taky to Samovi trvalo snad půl hodiny, než mě z toho konečně dostal. A to použil všechnu sílu jakožto vůdce smečky.. hmm…

Z přemýšlení mě vytrhly otevírající se dveře. Ne že by na nich bylo něco zajímavýho. Na těch dveřích ne. Na tom, kdo přišel.

Vysokej, svalnatej, docela opálenej kluk. Teda spíš chlap. Měl černý nakrátko ostříhaný vlasy, který mu trochu trčely. Ostře řezaný rysy a ty oči.. Věděla jsem, že je to on, ještě než jsem mu pohlídla do očí, neptejte se jakto, prostě jsem to nějak cejtila. Ale když jsem viděla ty jeho oči, nedokázala bych to už ani zapřít.

Co tady dělá?? Sakra..

Nevšimla jsem si, že jsem začala nějak urputnějc čistit skleničku, až když jsem jí ucítila. Samozřejmě že jsem jí rozbila a ještě k tomu jsem se o ty střepy pořezala.

„Au.“ řekla jsem, i když jsem se spíš lekla. Amber šla zrovna kolem a vyvalila oči.

„Ježiši. Počkej, přinesu ti na to něco.“ a běžela dozadu.

„To nic není.. nechoď..“ ale už mě neslyšela.

Koukla jsem se na to. No, docela mě z toho tekla krev, protože se mi jeden střep zasekl do ruky.

„Sakra.“ zamumlala jsem.

Dala jsem si ruku pod kohoutek a koukala, jak se voda barví do červena. Bohužel jsem to i cejtila, takže se mi z toho trochu zvedal žaludek.

„Ukaž mi to.“ řekl někdo. Kdo asi? Chris se nakláněl přes pult a sahal po mojí ruce.

„Ne.“ řekla jsem a vytáhla si ten střep. Bohužel jsem nepotlačila syknutí. Přeci jenom to trochu bolelo. Dneska už snad bylo tý bolesti dost, ne?

Ale jak jsem to vyndala, začala se ta rána zatahovat. Jenže Amber už si to ke mně šinula s lékárničkou. Začala jsem panikařit. Viděla ten střep a teď už tam budu mít jen malou jizvu! Rychle jsem popadla utěrku, co ležela vedle a přikryla si jí ruku.

„Není to na šití?“ vyhrkla, jen co byla u mě.

„Nešil. Nic to není.“

Zamračila se. „Ukaž mi to.“

„Dej mi tu lékárničku, pudu si to zavázat. Šla bys prosím místo mě támhle k šestce? Chtěli zaplatit..“ řekla jsem rychle.

Kývla. „Jasně. Hlavně si to ošetři.“

Usmála jsem se. „Už letim.“ 

Uf. Měla bych bejt opatrnější. Jak bych jí to asi vysvětlila?

Šla jsem si sednout do jednoho boxu a otevřela lékárničku. Hledala jsem nějakej obvaz. Už jsem ho nepotřebovala na zranění, ale na skrytí identity. Bože, to je jak v detektivce.

Jednou rukou jsem se snažilo otevřít ten balíček, když mi ho vzal někdo z ruky. Vzhlídla jsem. Seděl naproti mně a tvářil se starostlivě.

„Bolí tě to?“

Zamračila jsem se nechápavě. Copak dneska neviděl dost názorně, že jsem vlkodlak?

Zakroutila jsem hlavou. „Jak by mohlo?“ řekla jsem potichu, aby to slyšel jen on.

Slabě se usmál a začal se zase natahovat po mojí ruce. Ucukla jsem.

„Prosím, nech mě zavázat ti to. Když si se pořezala kvůli mně..“

„Já jsem se ne-“ chtěla jsem začít protestovat, ale utnul mě rázným pohledem.

Vzdychla jsem a natáhla k němu ruku. Začal mě jí lehce obvazovat. Měl teplý ruce, což je samozřejmě jasný, když je vlkodlak, ale bylo na tom něco zvláštního.

Jen mě zavazoval ruku, ale bylo to, jako kdyby dělal něco strašně intimního. Měla jsem chuť zdrhnout. Bylo to divný. Byla jsem z toho nervózní. Naschvál jsem se na něj nedívala.

Konečně to dodělal a zalepil.

„Eh, díky. Já…už musim jít.“ řekla jsem, čapla lékárničku a vydala se za bar. Cestou jsem viděla pohled, který mi dala Amber. Bylo jasný, že se můžu těšit na parádní výslech. Jindy by mi to nevadilo, ale teď..  Teď v tom byla zamíchaná moje vlkodlačí minulost… a zdálo se, že i přítomnost a to mi vadilo.

Vzala jsem hadru a začala uklízet ten svinčík. Neubránila jsem se a musela se u toho šklebit. Ještě chvíli a fakt se z toho smradu pobliju. Co to dneska se mnou bylo?

Slyšela jsem uchechtnutí. Věděla jsem, komu patřilo, i to, že si sednul k baru a pravděpodobně mě pozoroval. Dělala jsem, že tam není.

Nevim proč, ale už sem toho měla po krk. Dneska jsem se musela po dlouhej době přeměnit na vlkodlaka, naše smečka ví, kde jsem, další smečka se oběvila ve městě, teda oni už tady asi byli. Jenom já jsem měla klapky na očích. Super. Fakt. Bezva. Najednou jsem z toho všeho byla strašně unavená a chtěla jsem se někde zavřít a už nevylízt.

Koukla jsem na hodiny. Uf. Ještě půl hodiny.

„Proč se tak mračíš?“

Na můj vkus byl až moc vlezlej.

„Není to náhodou moje věc?“ řekla jsem, ale znělo to hodně unaveně. Už mě nebavilo, jak mě do něčeho dneska pořád někdo kibicoval.

„Asi jsme začali trochu špatně.“

Uchechtla jsem se nevesele, když jsem si na to vzpomněla.

„Já jsem Chris.“ řekl a podal mi přes pult ruku.

„Leah.“ řekla jsem, ale nepotřásla si s ním.

Stáhnul jí a slabě se usmál.   

„Takže...Sam mi řekl, co je to otisknutí..“

Tak tohle jsem fakt nečekala. Docela mě to vykolejilo.

„Uh.. Eh, Aha.“ řekla jsem trhavě. „Je to.. celý je to blbost.“ řekla jsem si spíš pro sebe.

„Říkal že je to osud.“  Usmál se.

„No jasně. Jako by nestačilo, že sem..“ zarazila jsem se. Nejen, že jsem nechtěla říct vlkodlak, ale vůbec jsem se o tom s nim nechtěla bavit.

Zamračil se. „Mluvíš o tom všem jako o nějakym prokletí.“

Koukla jsem se jinam. Tohle se mi přestávalo líbit. Nevěděla jsem, jestli chci spíš křičet nebo brečet. Asi obojí. Ale ani jedno jsem nemohla udělat tady.

„Přece si nemyslíš, že-“ začal, ale já ho přerušila.

„Hele, to je jedno. Já.. nechci se o tom bavit.“

„Leah, je mi líto, jestli-“

Zavřela jsem oči. „Prosím tě. Nech toho. Sem unavená a vlastně vůbec nechápu, proč se tady o tom s tebou bavim.“ otevřela jsem oči a šla pryč. Ani jednu jsem se na něj nepodívala.

Tu zbylou půlhodinu jsem strávila ve skladu přešupováním věcí sem a tam. Vůbec se mi tam už nechtělo vrátit. Doufala jsem, že už šel pryč.

Konečně se mi něco plnilo. Fakt tam nebyl. Teda on už tam nebyl nikdo, protože jsme zavíraly.

„Tak se měj,“ řekla jsem Amber.

„Ty taky. A pořádně se vyspi. Nevypadáš dobře.“ řekla a starostlivě na mě koukla.

Bezva. Takže to bylo dokonce i vidět.

„Uch. Jo, snad jo. Díky.“

Amber si šla pro auto a já se vydala domů. Chodila jsem pěšky, protože obvykle mi to nevadilo a úchyláků jsem se bát nemusela.

Dneska jsem se na to moc necejtila, ale zas tak daleko to nebylo.

Jenže jsem ušla sotva pár kroků a zjistila jsem, že přeci jenom nepůjdu sama.

Otočila jsem se. „Zapomněl si mi něco říct?“ zeptala jsem se pomalu a s povzdechem. Na tohle už jsem fakt neměla náladu.

Tvářil se starostlivě. Možná trochu smutně. Nechápala jsem proč, ale nechtěla jsem, aby byl smutnej.

„Jen… jsem tě chtěl doprovodit.. Říkala si, že si unavená..“

To mě dostalo. Čekala jsem otázky a tak, ale tohle bylo… milý.

Slabě jsem se usmála. „Dobře.“

Taky se usmál a ukázal mi tak krásný rovný bílý zuby. Takovej úsměv mě na chvíli vykolejil a jen jsem tupě zírala.

Úsměv mu povadl a zase se na mě díval starostlivě. „Jsi v pořádku?“ zeptal se a šel blíž ke mně.

„Asi ne.“ řekla jsem popravdě. „Dem.“ dodala jsem.

Obezřetně se na mě díval, jako kdybych se měla každou chvíli skácet, ale šel vedle mě.

Dlouho jsme jenom šli a mlčeli, pak jsem se na něj podívala. Díval se na mě a tvářil se pořád stejně starostlivě.

Uchechtla jsem se. „Vypadám fakt tak strašně?“

„Jo. Chci říct ne. Jako ne strašně, ale hodně vyždímaně.“

Vzdychla jsem. „To bude tim, jak jsem se dlouho neproměnila… Dost to bolelo..“ Zamračila jsem se při tý vzpomínce. Nechápala jsem, proč mu to řikám. Ale působil na mě.. já nevim, tak…v tejhle chvíli jsem aspoň cejtila, že o mě někdo má starost. Možná až přehnanou, ale to posoudim až narazim na zrcadlo.

„Budeš v pořádku?“

„Copak my můžem onemocnět?“ zakroutila jsem hlavou. Já byla nemocná jedině na duši.

Už jsme byli skoro u mě, když jsem je uslyšela.

„Ježiši..“ zasténala jsem.

„Co se děje?“ ptal se rychle a díval se na mě.

„Ale nic.. Jen si teď budu muset něco vyslechnout…“ řekla jsem a kývla k domu. Slyšela jsem tam totiž Sama, Setha a další kluky ze smečky, jak se hádaj v mý kuchyni.

„Chceš s nima pomoct?“

Usmála jsem se. „Ne, díky. Tohle musim vyřídit sama.“

Kývnul. „Odpočiň si.“

„Jo jo. Tak.. ahoj.“

„Dobrou.“

Otočila jsem se a šla k domu. Kluci už mě taky zmerčili a přestali se hádat.

Samozřejmě, nebylo zamčeno. Vešla jsem a když jsem zavírala, viděla jsem, že tam pořád stojí a dívá se na mě. Usmála jsem se a zavřela dveře.