Live Changes

Autorka: Deatonna

14.

Vzhledem k tomu, že mi už vlasy dost dorostly, tak to nebyl moc dobrej běh. Dost jsem zakopávala a byl to děs. Připadala jsem si jako kompletní idiot.

Měla by ses ostříhat.. to byl Chris.. no super. tak on nedá pokoj.

Neraď zavrčela jsem, ale zrovna jsem znova zakopla, takže to nebylo moc efektivní. Slyšela jsem, jak potlačil smích.

Bože. Proč ho vlastně poslouchám? Můžu to dojít přece v pohodě pěšky..

Zastavila jsem se a chtěla se přeměnit, ale nic.

Trochu jsem znervózněla. Zavřela jsem oči a snažila se soustředit. No tak.. no tak.. pobízela jsem se v duchu. Ale nic. Ani jsem se nezačala klepat.

Co se děje? Proč se nemůžeš přeměnit? slyšela jsem Chrise. Zněl starostlivě, nebo se mi to jen zdálo?

Nic. Nech mě. Odbyla jsem ho. Potřebovala jsem se soustředit. Představila jsem si své lidské tělo, do každé částečky jsem se snažila vžít. Začala jsem se trošku klepat. Ne, to se mi jen zdálo.

Zakňučela jsem a lehla si na zem.

To snad ne. To budu v týhle podobě trčet napořád? Za co mě kdo trestá?

Přikryla jsem si oči tlapama. Kéž bych se mohla schovat před celým světem…

Někdo mě dloubnul čumákem. Lekla jsem se a vyskočila.

Byla jsem tak zahrabaná v sebelítosti, že jsem ho neslyšela přijít.

Neřikala jsem ti, že tam máš počkat? zeptala jsem se ho, tentokrát už ne ani tak naštvaně, jako unaveně.

Asi jo.. řekl a zase mi zíral do očí. Začala jsem se v nich topit. Je to snad hypnotizér, či co?? Sakra…

Uhnula jsem pohledem a vydala se pryč.

Kam deš? pomyslel si a jeho tón jasně vřel nesouhlasem.

Domů. Kam jinam?

Vždyť se nemůžeš přeměnit..

Já… nějak to ze sebe setřesu…

Začal se smát. Teda znělo to jak štěkání, ale stejně to bylo pěkný.

Zamračila jsem se. Na co to sakra myslim?

Co je tady k smíchu? pomyslela jsem si, už zase naštvaně. To, že tady musim trčet, s tebou, a ještě k tomu jako obrovskej chlupatej neandrtálec??

I přes to, že byl přeměněnej, jsem viděla, že se zamračil. Co to povídáš?

Vzhledem k tomu, že jsem byla taky v jeho hlavě, jsem pochopila, jak to myslí. Že nechápe, proč mi vadí bejt proměněná a no.. vlastně že nechápe nic, co udělám nebo řeknu.

Ne že bych se mu divila.

Nech to bejt. To je jedno.

Už s mu začala tvořit další myšlenka, když se zase přeměnil Sam. Cukla jsem sebou. Nebyl to příjemnej pocit. Na tolik věcí jsem ráda zapomněla… a teď.. potlačila jsem vzdychnutí.

Už vyrážíme. Budem u vás do hodiny. 

Hm. Zamumlala jsem v hlavě. Tohohle sněmu jsem se stejně nehodlala účastnit. Navíc jsem musela do práce, což byla skvělá omluva.

Hej, Same, já… nemůžu se přeměnit..

Se divíš? Kdy naposled si se proměnila? Skoro před dvouma rokama?

Hmm. Zamručela jsem neochotně a ignorovala Chrisův nechápavý a zvědavý pohled. Snažila jsem se všechny vzpomínky v hlavě zacpat a utlumit a zatim se mi to dařilo.

Sam nic neříkal.

Dohajzlu. Nechceš doufám říct, že už mi to zůstane??? Fajn, teď sem byla fakt vyděšená.

Uchechtnul se. Klídek. To ne. Pomůžu ti. Jako poprvý, co?

A začal na to vzpomínat. Ale já jsem nechtěla. Nechtěla jsem to vidět a už vůbec jsem nechtěla, aby to viděl Chris.

Nech toho. Já si to pamatuju. Bohužel.

Fajn, fajn. Tak se hned nečerti. Zastavil se v běhu. Takže.. můžem?

Už jsem chtěla říct jo, když jsem si uvědomila, že ne. Vzhledem k tomu, že se mi přeměnou roztrhalo oblečení na cucky, nebylo by zrovna nejlepší přeměnit se před Chrisem..

Otočila jsem se na něj. Eh…nemohl bys…?  Fajn, cejtila sem se trochu trapně.

Zřejmě to pochopil nebo mě spíš slyšel, jak na to myslim, protože se dal na ústup.

Ještě se uvidíme… pomyslel s pohledem na mě, když šel pozadu pryč.

Dívali jsme se chvíli navzájem do očí, pak jsem uhnula pohledem a on se otočil a běžel pryč.

Co to se mnou sakra je??

Otiskla ses.. pomyslel si Sam.

Dík za připomenutí. řekla jsem mu v duchu kysele. Chtěla jsem bejt už co nejdřív proměněná, protože Chris se začal ptát ostatních a nechtěla jsem bejt u toho, až mu budou vykládat nějaký šílenosti o mě a až… až mu řeknou, co je to otisknutí…

Kdybych se dneska nešla projít….

Stejně byste se jednou potkali. To je daný. Osud.  

Mlč a dělej.  Okřikla jsem ho naštvaně. Už mě fakt vytáčelo mít pořád někoho v hlavě.

No jo..  však ty to poznáš…  Neodpustil si ještě.