Live Changes

Autorka: Deatonna

13.

Všechno se změnilo.

Když jsem se vrátila domů, promyslela jsem si pár věcí a řekla to klukům.

Řekla jsem jim pravdu.

Že to nezvládnu, že nechci. Že nechci bejt vlkodlak, nechci s nima bránit území ani nic podobnýho. Sam na mě koukal jako na blázna a řekl, ať na to zapomenu, ale začal to chápat, když jsem se jim naprosto vyhejbala a nechodila s nima ven.

Bála jsem se jít do školy. Nechtěla jsem vidět Cullenovi a ostatní. Nevím jakto, ale všechno kolem mě mi připomínalo Annie a můj zpackanej život.

Asi po tejdnu jsem se to ale dozvěděla. Carlisle dal v práci výpověď a odjíždějí. Nevěděla jsem, jestli se mám radovat nebo bejt smutná. Ale jo, bylo to dobře. Protože… protože Annie prohlásili za nezvěstnou. Její rodiče byli šíleně smutní a bylo to strašný. Všude visely plakáty s jejíma fotkama…

Ve škole na mě všichni soucitně koukali a já myslela, že se z toho zbláznim. Skoro taky jo. Ale měla jsem plán.

Musela jsem počkat ještě rok. Rok jsem trpěla a trčela v La Push. Ale pak mi bylo osmnáct a já už byla dávno rozhodnutá.

Zbalila jsem se a vypadla. Jo, nechtěla jsem opouštět mamku, ale ona to pochopila. Slíbila jsem jí, že až se dám trochu do kupy, tak se uvidíme a třeba se i vrátim. Moc jsem tomu nevěřila, ale ona to ráda slyšela. Smečka na mě byla naštvaná ještě víc, ale na to už jsem si zvykla, takže to mi vrásky nedělalo. A to mi na začátku všichni řikali, že od toho utéct nemůžu. Že musim přijmout, co jsem. Zdálo se, že přeci jen neměli tak úplně pravdu…

Naštěstí jsem měla našetřený nějaký peníze, takže aspoň o to jsem se nemusela starat.

Rozhodla jsem se, že pojedu do městečka poblíž Calgary. Vybrala jsem si Kanadu, i když jsem od toho faktu, že jsem vlkodlak chtěla utýct, některý věci se přehlížet nedaly. Třeba jako že mi nebyla zima a měla jsem teplou kůži, jako kdybych měla věčně teplotu. Nemluvě o to, že jsem měla tak trochu víc síly, takže jsem si musela občas připomínat, abych byla opatrnější a nerozbíjela věci.

Mamce jsem neřekla, kam přesně se schystám, protože jsem nechtěla, aby to věděla smečka.

Našla jsem si malej byteček a práci jako servírka v jednom baru. Vzhledem k tomu, že jsem tak tak odmaturovala mi to stačilo. Navíc jsem se tak nějak neunavovala, když už jsem neběhala po lesích, takže mi ta práce vyhovovala. Další servírka byla mladá fajn holka, Amber, se kterou se dalo pokecat, takže se mi zdálo, že to možná přeci jen půjde…

Už jsem tam byla asi dva měsíce. Zrovna jsem měla před noční, ale nemohla jsem, jako obvykle,  spát, tak jsem si řekla, že se půjdu projít. Nebylo to tady tak zelený jako ve Forks, ale stejně jsem měla za baráčkem les.

Byl zrovna podzim, takže tam bylo krásně. Začalo slabě svítat a to dodalo těm zbarvenejm listům odlesky. Šla jsem hloubějc a hloubějc do lesa a pozorovala tu nádheru. 

Ale najednou jsem se zarazila. Něco jsem totiž slyšela.

Ne. To nemůže bejt možný. Musela jsem se splíst. Už to bylo dávno, co jsem běhala ve vlkodlačí podobě. Ale ten zvuk…

Už jsem chtěla jít dál a zaklepat si na hlavu, když jsem to uslyšela znova. Teď už jsem si byla ale jistý. Smečka vlkodlaků. Teď už jsem je i cejtila. A běželi… ke mně.. To snad ne…proboha…

Ale to nebyla Samova smečka. teda naše smečka..

Nestihla jsem nad tím přemejšlet, protože už byli jen kousek ode mě.

A najednou se vynořili. Bylo jich pět. Jeden byl trochu víc vepředu a ostatní jako rojnice za ním. Asi vůdce?

Ale nemohla jsem ani víc hádat, protože jsem se na něj podívala a v tu chvíli se to stalo.

Jako by do mě uhodil blesk. Narazil do mě a rozdělil mě na malé částečky. Hodil na mě lano, přivázal ho ke mně a to samé udělal s tím vlkodlakem. Pak vzal oba dva konce a spojil je. Svázal je. Zapečetil je. Dohromady. Aby se nikdy nerozdělily.

Vzpomněla jsem si dost na to, abych pochopila. Jim už se to stalo. Spoutání s nějakou osobou. Navěky.

Otisknutí.

Naprosto mě to rozhodilo. Nikdy jsem si nemyslela.. netušila jsem, že… já a otisknout?? To nejde, já nechci, tohle…tohle je.. to nejde!!

Pocity se ve mně míchaly. Byla jsem zmatená, ale najednou rozzuřená. Došlo mi to. Teď už se toho nikdy nezbavím. Nikdy už před tím nebudu moct utýct, protože.. protože už to nejde.. Další strašnej, snad ten nejhorší znak vlkodlaků mě dostihl. Otiskla jsem se. Do úplně neznámýho vlkodlaka..

Najednou jsem si všimla, jak se klepu vztekem a lekla jsem se. Ne. Nechci se přeměnit. Už to bylo kolik.. rok a půl co jsem to neudělala? Neproměnila jsem se v obrovskou chlupatou kouli. Ale možná právě proto už se to nedalo zastavit. Prostě to nešlo. Najednou jsem vybouchla a nestačila jsem ani zavrčet.

Protože už jsem to dlouho neudělala, dost mě to bolelo a byla jsem tak naštvaná a smyslu zbavená, že jsem na ně začala vrčet. A pořádně.

Ale najednou.. jsem je slyšela.

Co se to děje?

Kdo to je?

Chrisi, co se to sakra stalo?

Doprdele. Pomyslela jsem si. Já je slyšim??

Zírali jsme nechápavě na sebe.

Jo. My tebe taky. Pomyslel si…objekt mého otisknutí… Chris..

Otisknutí? To bylo ono? Co to znamená?

Vy to nevíte??

Ne..

Uu. No. Možná.. To je dobře…ne? Třeba bych se z toho mohla ještě nějak vykroutit..

Hej. Řekni nám to. A kdo vlastně si?Jakto, že jsi vlkodlak??

Leah??

Doprdele podruhý. Naše smečka cejtila, jak jsem se proměnila a vyzvídaj. Skvělý. Teď budou vědět, kde jsem a co se stalo. A že jsem se.. otiskla.. panebože.. Aspoň že jsou dvě stě kilometrů daleko.

Fíha. Ségra, ty ses teda činila..

Sklapni Sethe.

Co se to tady děje?? neznámej ve druhý smečce.

A pak se začali dohadovat jeden přes druhýho. Chrisova a Samova smečka. Měla jsem v hlavě přes deset hádajících se kluků. Jupí.

DRŽTE HUBY!!!! pomyslela jsem si hlasitě a zavrčela u toho.

Uf. Bylo ticho. Chcete, aby mě praskla hlava??          

Sorry. Pomyslel si někdo ironicky.

Same a ostatní, přeměňte se.

Uchechtnul se. Ty mě dáváš rozkazy?

Potřebuju to tady vyřešit. Prosím.

To je tvoje věc stejně jako naše. Nevěděli jsme, že existuje ještě další smečka.

Chris přikývnul. My taky ne. Měly bysme se sejít.

Souhlas. Tak my přiběhnem.

Zavrčela jsem. To by mi ještě scházelo.

Ne.

Tady nemáš co rozhodovat, Leah.. Sam, náš milovaný vůdce, samozřejmě. Vždy respektuje poddané.

Fajn. Užijte si meeting. Já padám.

Ne.. Leah..

Zapomeň.  Řekla jsem, v mžiku se otočila a padala pryč. Ať si to Sam vyřeší, když je tak chytrej.

Ohlídla jsem se, protože jsem slyšela, jak běží za mnou.

Zavrčela jsem na  ně.

Zůstaňte tady.

Dlužíš mi odpovědi.. pomyslel si Chris a začal na mě zírat jeho neskutečně tmavýma očima. Sakra.

Zeptej se Sama. Řekla jsem mu a běžela rychle pryč.

Zdá se, že tohle nebude můj nejlepší den…