Live changes

Autorka: Deatonna

12. kapitola

Nevím, jak dlouho jsem tam byla. Dlouho jsem běžela lesem, ale přes slzy jsem neviděla a padala. Nakonec jsem to vzdala, zhroutila se vedl jednoho stromu a poddala se tomu.

Nechápala jsem to. Jak e mohlo tolik špatného stát v tak krátkým čase? Nebylo to snad ani měsíc, co byla můj život normální. Stejný a obyčejný jako mají všichni teenageři.

 A co pak? Jakoby spadl meteorit. Udělal velkou díru a všude kolem nepořádek. Ta díra byla v mém srdci a ta pohroma kolem ještě horší.

Ztratila jsem všechno. Před půl rokem otce. Před měsícem svoji lidskost. Před pár hodinami svoji nejlepší přítelkyni.

Mohlo to být ještě horší?

Panebože, za co jsem si to  zasloužila?

Kopala jsem bezmocně do stromu.

Nesnášela jsem to slovo.

Proč.

Proč se to muselo stát?

Proč mě?

Proč Annie?

Proč nám?

Nesnášela jsem ho a tak moc ho používala…

Seděla jsem tam, opřená o kmen vyvráceného stromu a cítila studené kapky narážející na mou tvář.

Nebyla mi zima, což nebylo normální a štvalo mě to ještě víc.

Koukla jsem se vzhůru, hledala nebe, ale nebylo tam. Jen vysoké husté koruny stromů zahalující všechno.

Nevím, Jak dlouho jsem tam byla a zírala nikam. Cejtila jsem se neskutečně prázdně. Jako by mě někdo vydlabal a nechal jen tenkou slupku. Skořápku.

Zamrkala jsem a zjistila, že se setmělo. Vzhledem k tomu, že jsem i ve tmě viděla pořád ostře, jsem neodhadla, kolik můžu být.

Začala jsem vzpomínat a dolehl na mě první nával mýho nezodpovědného chování.

Mamka bude mít určitě strach…

Zvedla jsem se, ale jakoby na mě padl kámen. Nechtěla jsem se tam vrátit…

Zase jsem neurčitě zírala a nevěděla co dál. Najednou jsem uslyšela šustění, víření trávy. Ten zvuk jsem znala.

Ozýval se vždycky, když jsem běhala ve vlkodlačí formě. Nemýlila jsem se. Mezi stromy se objevil velký černý vlkodlak a hned za ním další.

Sam na mě zavrčel.

Vzdychla jsem a zvedla ruce dlaněmi vzhůru v odevzdaném gestu.

„Já vim, já vim. Neměla jsem… promiňte, že sem takhle zdrhla… Chtěla jsem bejt sama.“ řekla jsem a koukala se při tom na zem.

Bolelo to jen na to pomyslet. A věděla jsem, že mě to bude bolet pořád, protože obraz Annie svíjející se bolestí mě bude honit pořád.

Seth na mě zavrčel. Jo, mamka má určitě starost.

„Jo, vždyť už du.“ zamručela jsem.

Všichni se otočili a běželi zpět do hloubi lesů. Rozběhla jsem se za nima, ale nepřeměnila jsem se. Věděla jsem, že jakmile bych to udělala, viděli by přesně to, co jsem viděla já, cítili moje zoufalství a beznaděj a já věděla, že podruhé bych to prožít nemohla. A už vůbec jsem nestála o jejich názory na to, jak jsem blbá a podobně.

Byli samozřejmě rychlejší a hned se mi ztratili z očí. Po chvíli se Sam vrátil a měl tázavý pohled.

Povzdychla jsem si. „Já.. nechci se přeměnit. Nenuť mě. Prosím.“

Chvíli se na mě díval, potom kývnul a ztratil se v lese.

Neochotně, s vědomím, že to musím zvládnout, jsem se vydala za ním.