Live changes

Autorka: Deatonna

11. kapitola

Otevřela jsem oči.

Usmíval se na mě Orlando Bloom.

Nebyl to sen, jen plakát. Byla jsem ve svým pokoji.

„Zlatíčko?“ slyšela jsem mamku.

Otočila jsem hlavu za jejím hlasem.

„Mami?“ zeptala jsem se nechápavě. Co tu dělá?

Ale pak mi to všechno došlo. Vzpomínky se mi vrátily a nahrnuly se na mě jako lavina.

Lekla jsem se a trhla sebou na posteli do sedu. Ostatní kluci tu byli taky, ale Annie ne.

„Kde je Annie?“ zeptala jsem se vyděšeně. Nikdo neodpovídal, jen se na sebe dívali.

Otočila jsem se na Sama.

„No tak! Co se stalo?“ vykřikla jsem.

„Když jsme tak dorazili, vyřídili jsme si to s nima.“ řekl

To mě nezajímalo. „Kde je Annie?“ zeptala jsem se znova a každý slovo jsem oddělila.

Seth se kouknul na zem a pak na mě. „On… jí kousnul.“ řekl

Cítila jsem, jak mi krev mizí z obličeje.

„Cože?“ řekla jsem stěží.

„A je v pořádku?“ vyhrkla jsem po chvíli.

Sam zkřivil obličej. „Když upír pokouše člověka, nakazí ho. Stane se jedním z nich.“

„Cože?“ řekla jsem tiše.

Ale pak mi to došlo.

„Ne!“ vykřikla jsem „to ne…to ne…“

„Leah..“ konejšila mě mamka.

Ale já jí skoro neslyšela. Vyletěla jsem z postele.

„Kde je?“ vyhrkla jsem.

Nikdo nic neříkal.

„Notak!“ zakřičela jsem.

„U Cullenů. Vzali si jí k sobě, po tom, co…“ řekl Sam.

Na nic jsem nečekala a vyběhla ze dveří.

Noha mě bolela, ale sotva jsem se toho všímala. Doběhla jsem na kraj lesa a sundala s oblečení. Tohle bych dobrovolně nikdy neudělala, ale chtěla jsem být u Annie co nejdřív.

Přeměnila jsem se a běžela lesem směrem k domu Cullenových.

Matně jsem si uvědomovala, jak v dálce nalevo vychází z lesa smradlavý kouř.

Doběhla jsem na kraj lesa, přeměnila se, oblíkla a došla k jejich domu.

Srdce mi zběsile pádilo, cítila jsem, jak mi bolestivě naráží do žeber. Měla jsem strašnej strach, ale vystoupila jsem ty tři schody k jejich dveřím.

Ty se najednou otevřely a v nich stála Alice. Měla smutnej výraz.

„Kde je Annie?“ zeptala jsem se jí s hrůzou v hlase. Nejen v hlase. Celá mě pohlcovala, až jsem se na ní skoro udusila.

„Pojď dál.“ řekla a otevřela doširoka dveře.

Vešla jsem. V místnosti byli všichni Cullenovi. Poznala jsem doktora Cullena, vedle kterého byla nejspíš jeho žena. Seděli vedle gauče, na kterém někdo ležel. Annie.

Srdce, před chvíli nepravidelně tlučící, se mi zastavilo.

Byl to strašnej pohled. Cukala s sebou, oči měla pevně zavřené a vypadalo to, jako by se snažila nekřičet. Obličej měla skřivený bolestí.

„Leah“ řekl někdo.

Trhla jsem s sebou a začala znova dýchat.

„Annie“ řekla jsem, ale na jejím jméně se mi zlomil hlas a cítila jsem slzy, které mi stékaly po tváři.

Přišla jsem ke gauči a klekla si vedle ní. Otevřela oči a snažila se na mě zaostřit.

„Lea-“ zašeptala, ale ještě než to dořekla, vykřikla bolestí. Chytla jsem jí za ruku, ale to vykřikla ještě bolestivěji.

Nadskočila jsem a pustila jí. Všechno se ve mně sevřelo.

„Nejde to… Nemůžete s tím něco udělat? Nejde tomu… zabránit?“ zeptala jsem se dr.

Zatvářil se smutně. „Bohužel. Proces je v tomhle stádiu nevyhnutelný.“

„Stádiu? Jak to funguje? Já to nechápu..“

„Když ji kousl, dostal se jí do krve jeho jed. Ten proudí tělem, zhruba tři dny. Pak.. je přeměna hotová.“ řekl

Annie znovu zakřičela.

Bezmocně a vyděšeně jsem se na ní dívala. „To je normální, že je to takhle bolestivý?“ zeptala jsem se, aniž bych odtrhla oči od Annie.

„Ano“ řekl jen.

Seděla jsem tam u ní a dívala se, jak trpí. Byl to strašnej pohled. Navíc to byla moje vina. Měla jsem jí ochránit. Měla jsem tomu zabránit. Měla jsem… něco.

Slzy mi začaly téct proudem.

Proč to takhle dopadlo, proč? Nestačí, že já jsem zrůda? Proč musí být ještě Annie? Proč jsem na ní musela tu smůlu přenést?? Proč?

„Není to tvoje chyba.“ přerušil mé myšlenky něčí hlas. Edwardův.

Aniž bych se na něj otočila, zavrtěla jsem hlavou.

„Je. Měla jsem… Měla jsem tomu zabránit. tohle se nemělo stát… Co teď bude? Co mám říct jejím rodičům? Co-“ nedořekla jsem to, protože mě přepadl hysterickej záchvat pláče.

„Leah“ řekla Alice a pohladila mě lehce po hlavě, jako hladíte psa.

Cukla jsem sebou, vlasy se mi zježily. Její ledový dotek mi připomněl Damiana, když mě držel a snažil se mi zlomit všechny kosti v těle.

„Prosím…nesahej na mě.“ zašeptala jsem.

Stáhla ruku a řekla: „Bude na ní, co bude chtít dělat. My jí samozřejmě pomůžeme, ale jestli bude chtít odejít, nemůžeme jí bránit.“

„Já chci zůstat s ní.“ řekla jsem slabě. Sama jsem o tom pochybovala. Za tohle mě bude Annie nenávidět. Ne nadosmrti, ale navěky.

„To asi nebude možné.“ řekl dr., jako by věděl, na co myslím. Ale dodal něco jiného. „Bude novorozená a bude se muset naučit ovládat svou žízeň. Nebylo by nejmoudřejší, kdyby si byla poblíž…“ 

Takže nejen, že z ní bude navěky chodící mrtvola, ale ještě k tomu se nebude ovládat. Mají pravdu. Měla bych zmizet. Zmizet z jejího života a už jí neotravovat. Už jsem jí způsobila dost problémů a bolesti.

Přemýšlela jsem a slzy mi zase tekly nepřetržitým proudem z očí. Ona byla moje všechno. Nejen kamarádka, měla jsem jí uloženou v srdci, hlavě, duši. Vstala jsem.

„Leah, ale takhle to není. Nesmíš si vyčítat něco, co není pravda..“ řekl Edward.

Pomalu jsem se na něj otočila. „Jak víš, co si myslím?“ zeptala jsem se, ale pak mě popadl vztek. „ A víš co? Mě je to jedno. A tobě by to taky mělo bejt jedno. Máte dalšího člena do rodiny, ne?“ ale to už vztek opadl a zase ho vystřídala beznaděj a začala jsem brečet.

Proč musim bejt pořád tak bezmocná?

Snažila jsem se rozkoukat přes slzy a obrátila jsem se na dr. Culena.

„Postaráte se o ní? Prosím. Ať na to není sama…“

„Samozřejmě. Můžeš se spolehnout.“ řekl pevným hlasem.

Šla jsem ke dveřím. Už jsem měla ruku na klice, když jsem se otočila a koukla na Annie.

„Řekněte jí prosím, že… je mi to líto… že byla vždy to nejlepší v mým životě… že jí budu mít vždycky ráda…“ Oči se mi zase zalily slzami a já už to nevydržela. Vyběhla jsem ven.

Nechtěla jsem, aby to smečka věděla, takže jsem se nepřeměnila a běžela lesem lidským tempem.

Chtěla jsem být daleko. Daleko od všech, utýct z týhle noční můry, mýho života.