Live changes

Autorka: Deatonna

Tahle povídka je o Leah Clearwaterové. Ale není to jako v knížce. Tahle Leah nic neměla se Samem a je to prostě jen ségra Setha. Chtěla jsem se vžít do této role a Leah se hodí jako jediná, chápete…

1.kapitola

Už to bylo pár dní, co jsem měla horečku. Necítila jsem se nemocně nebo slabá, jen mě hořelo čelo a celé tělo jako by bylo teplejší. Asi z toho všeho začínám šílet. Asi už mému tělu, nebo spíš psychice nestačí, když se občas pořežu, ještě musím být horká. Zůstala jsem doma, mamce jsem řekla, že mi není dobře a teď jsem ležela v posteli a přemýšlela. To jsem neměla dělat, protože to vždycky vede k tomu, že zase začnu myslet na ne zrovna příjemný věci. Začala jsem být víc a víc zasmušilejší, smutnější a padala jsem do deprese. Ale najednou se mi začali třást ruce, já se snažila uklidnit, ale to to ještě víc zhoršilo.

"Panebože, co se děje?" Pomyslela sem si. Asi sem se z toho stresu už dočista zbláznila. Ale moje ruce se třást nepřestávaly a začalo se mi třást i celé tělo. Co to sakra je?

"Možná jsem opravdu nemocná.." napadlo mě. Ale to už jsem se třásla příšerně a pochodovala po pokoji, abych to zastavila. Vůbec to nepomáhalo a celé moje tělo začalo příšerně vibrovat a jakoby se rozmazávat, ale než jsem z toho mohla stihnou vyděsit stalo se něco strašného. Cítila jsem, že jsem celá jakoby vybuchla a najednou jsem stála na čtyřech nohách a byla jsem přímo obrovská a celá chlupatá.

PANEBOŽE !!! Co  se to děje? Než jsem o tom stihla přemýšlet udělala jsem krok a škobrtla o ty strašně dlouhý chlupy a narazila do knihovny a skleněné vitríny, celou jsem ji roztříštila, spadla jsem na zem a nábytek na mě. Zasypaly mě knížky a tisíce střepů, ale moc mě to ani nebolelo, což byl další velmi zneklidňující fakt. Když jsem myslela, že už se mi nic horšího nemůže stát, v hlavě se mi ozval nějaký hlas.

„Klídek, uklidni se, všechno je v pohodě, jen zůstaň, kde jsi.“ Co to má sakra znamenat? Všechno je v pohodě? Ani se mi nezdá!! A kam bych asi teď šla??

„Vím, že musíš být hodně zmatená, ale…“

Co to sakra je?? Hodně zmatená??!! Dělá si srandu!!! Musela sem se už opravdu definitivně zbláznit, když vynechám, že sem se proměnila v nevím co, dokonce mám asi třetí já!!! Ignorovala jsem ten hlas a snažila je vysoukat v té hory nábytku co na mě spadla. To sem ale neměla dělat, protože moje oči zabloudili k zrcadlu, které nějakým zázrakem přežilo mou demolici, a to spatřila. Tím to myslím sebe. Teda jestli sem pod tím někde byla ještě já. V zrcadle se odráželo vysoké ohromné zvíře se světle hnědou srstí?! dlouhou asi 40 cm.

Co to proboha je??? Pomoc!!! Začala jsem panikařit a snažila se to ze sebe nějak shodit, ale zjevně to nešlo. Zkusila jsem to jinak. Snažila jsem uklidnit a vší silou myslet na svoje lidské tělo, které, doufám, ještě někdy spatřím. Otevřela jsem oči a úlevou jsem málem zešílela. V zrcadle jsem byla zase já, ale nahá?! Panebože. Zhroutila jsem se na podlahu a prudce oddychovala. Ruce se mi začaly zase třást. To ne!! Nemůžu se proměnit v tu obludu znova!!! Stáhla jsem z postele deku a zabalila se do ní. Nebyla mi zima, ale chtěla jsem něco obejmout. Zády jsem se opřela o postel, která byla taky celá nakřivo a dala si kolena k bradě. Ještě jsem se celá trochu třásla a tohle by mohlo pomoct.

Tak počkat. Co se to tady právě stalo?? Mám nad tím vůbec přemýšlet?? Bylo to strašný a děsivý a obrovský a podle všeho jsem to byla já!!! Z přemýšlení mě vytrhlo dupání po schodech a spěšné kroky. Někdo zaklepal na dveře. Při tom zvuku jsem nadskočila a vyděsila se. Teď ne, proboha, ať je to kdokoliv běžte pryč!!! Ozval se bráchův hlas.

„Ségra?? Můžu dál?“ trochu jsem si oddechla. Bráchu snad odeženu.

„Ee, běž pryč, teď .. nemám čas.“ Sakra. Můj hlas zněl strašně. Než sem to řekla několikrát sem se zadrhla a znělo to docela vyděšeně. Neposlechl a začal otevírat dveře.

„Ne! Běž pryč!“ Zakřičela jsem na něj. Copak mě nikdy nemůže poslechnout?! Jenže to nebyl brácha kdo strčil hlavu do dveří. Počkat, není to.. Sam?! Ten kámoš bráchy. Teda nechápu proč se s bráchou baví, když je o tolik let starší...

„Same?! Co tady… neříkala sem ať jdete pryč?!“ Jo, tak teď už sem byla fakt zoufalá a děsně hysterická. Sethovi bych ten bordel nějak vysvětlila, ale Sam?! Co si o mě pomyslí?! Začala jsem vzlykat.

„Sakra..“ ulevila sem si nahlas. Na mě musel být pohled. Zhroucená na zemi, zabalená do deky a kolem roztřískaný nábytek.. Schovala jsem si obyčej do deky, abych se na ně nemusela dívat. Stačí když uslyším, jak mě budou nadávat do bláznů. Ale místo toho slyšela chlácholivý

„Klídek, ségra..“ a jak mě Seth stisknul paži. Páni.. Z toho jsem se ještě víc rozvzlykala a začala brečet.

„Musíme si promluvit,“ řekl Sam „ale bylo by lepší, kdybysme šli ven..“ dodal když se rozhlídnul kolem.

„Promluvit?!!“ zalapala jsem po dechu. Já mu rozhodně nic vykládat nebudu. „Není o čem.. jděte pryč, já…jen  tady trochu uklízím a zakopla jsem..“ Kdybych nebyla úplně na dně tak bych se tomu zasmála.

„My víme, co se stalo.. a pomůžeme ti.“ Řekl brácha.

Vyvalila jsem oči. „Cože?! Vy jste mě viděli?!“ No paráda. Teď poletím rovnou do blázince. Nebo možná na veterinu. Tam mě budou zkoumat a pitvat.

„Ne, ale slyšeli..“ řekl Sam a dotkl se čela. Ztuhla jsem a něco mi došlo. Ten hlas v hlavě… byl až moc podobný Samovu.

„Nechápu. To není možný…“ vypadlo ze mě. Ale co je a co není možný?! Může se proměnit v obrovskou chlupatou obludu a nemůžu slyšet hlas v hlavě? To radši ten hlas..

„Vlkodlačí záležitost“ řekl Seth trochu pobaveně ale Sam po něm střelil pohledem.

„Vlkodlačí …“ na víc už jsem neměla hlas. Vlkodlak. To by odpovídalo tomu monstru v zrcadle, ale jak to?! Jen tak se ze mě stal …. Ani sem na to slovo nechtěla pomyslet.

„Všechno ti vysvětlíme, ale radši venku.“ Řekl rychle Sam. Slabě jsem přikývla. Teď jsem opravdu potřebovala vzduch a kdybych se nemusela dívat na můj zdemolovaný pokoj, bylo by to taky lepší. Pomalu jsem vstala, ale zapomněla jsem že nemám oblečení. Rychle jsem chytla deku, která ze mě sklouzávala.

„Eh.. počkáme na chodbě..až se oblečeš..“ vykoktat Sam a spěchal se Sethem v patách ze dveří. Já jenom koukala přede mě do prázdna a snažila se na nic nemyslet. Jo. Takže.. Trhla jsem sebou, když se mi zase myšlenky začaly rozutíkávat a vykročila k šatníku. Mám se oblíknout. Takže se budu soustředit na to, co si oblíknu. Tupě jsem zírala do skříně  a nebyla schopná se pohnou. Bezva. Takhle se nikam nedostanu. Čapla jsem spodní prádlo a zahlídla na zemi džíny, co jsem měla nedávno na sobě. Popadla jsem je a soukala se do nich. Hm. Tričko. Zase jsem začala zírat do skříně, ale než jsem se stihla zase poddat zoufalství, popadla jsem mikinu co jsem měla zrovna před nosem a radši skříň zavřela.

Šla jsem ke dveřím a snažila se vyhnout kusům dřeva a skla, co zbyly po nábytku. Párkrát jsem zakopla, ale nakonec jsem dorazila ke dveřím. Zase sem chtěla začít přemýšlet proč to vlastně dělám a poslouchám úplně cizího kluka, ale pak jsem si vzpomněla na ten odraz v zrcadle a přestala myslet. Jako bych si teď mohla vybírat co budu dělat.. Vyšla jsem ze dveří. Brácha se Samem byli opřený o zábradlí a čekali. Když jsem vyšla, beze slova začali scházet po schodech a já je jako loutka následovala. Loutka proto, že mi připadalo, že sem divně dutá a otupělá a úplně mimo. Taky jsem byla vystrašená. Samozřejmě. Co mi řeknou. Co se dozvím.. o nich… o sobě… Došli jsme do verandy a já si obula boty. Ruce se mi zase klepaly, i když nejspíš se ještě klepat nepřestaly, takže zavázat tkaničky mi připadalo jako nadlidský úkol. Nadlidský. Takže bych to měla zvládnout, ne? Už asi totiž nejsem člověk… Sakra!! Neříkala jsem že na to teď nebudu myslet?! Vzdychla jsem, ale znělo to spíš jako zaskučení. Oba se na mě podívali, ale já  jen řekla „Jdeme?“ a následovala ze dveří.