Linie Rodu

Autorka: Aniqay

Chapter seventeen – rozhovor

Bohužel jsem zapomněla, že jsou zamčené dveře. Stiskla jsem kliku v rakové rychlosti, že jsem je vyrazila z pantů.

„Thyo!!“ zaslechla jsem výkřik a dřív než jsem stihla identifikovat majitele hlasu, vysela mi Alice na krku. A řítil se na mě Emmett. Pokusila jsem se uhnout, ale nepodařilo se mi to.

„A dost!“ práskl domem Carlisleův hlas. Jeho výraz byl vážný, ale koutky úst mu cukaly.

„Málem jste mi udělali díru do zdi!! To bych pak neměl v pracovně žádný klid…“ podotkl už mírněji a také mě objal. Rose a Jasper na mě čekali v hale, Edward byl venku s Bellou. 

„Jak se cítíš?“ zeptal se Edward potom, co jsem se přivítala s jeho dívkou. Jeho pohled zalétl k Jasperovi a tváří mu proběhlo poznání. Moje odpověď už nebyla potřeba.

„Potřebuji jít na lov…“ podotkla jsem téměř neslyšně, protože jsem věděla, že mě uslyší. V tu chvíli se Emmettova tvář rozzářila ještě víc a já si všimla černoty v jeho očích.

„Smím ti dělat s Rose společnost?“ zeptal se aniž by jeho úsměv pohasl. Pohlédla jsem Rosalie do tváře, abych se ujistila, že její oči jsou stejně černé jako mé a Emmettovy. Pak jsem přikývla.

Běželi jsme lesem, volní a nespoutaní. Silný protivítr mi cuchal vlasy a šlehal mě do tváře. Ze severu ke mně zavál pach jeleního stáda. Ohlédla jsem se na své společníky, kteří zřejmě cítili totéž, pročež oba přikývli. Zrychlili jsme.

Než jsme stihli dorazit na místo, stádo se z nějakého důvodu dalo do běhu. Rozutíkalo se na všechny strany, někteří i směrem k nám. Tu chybu udělal i jeden mohutný samec, který vzápětí přijal rychlou smrt v podobě půvabné Rosalie. My s Emmettem jsme běželi dál.

Zavětřila jsem a zjistila tak původce toho zmatku v jelením stádě.

Byl to dospělý grizzly. Emmett ho zřejmě ještě nezaregistroval a tak jsem zrychlila a medvídka si zabrala pro sebe. Jakmile Emmett zjistil, že jsem ulovila grizzlyho, pohrdavě odfrkl a pustil se za jedním z jelenů.

Jelikož jsem byla moc hladová, grizzly mi nestačil, a tak jsem skolila ještě jednoho zatoulaného mladého jelínka a dva králíky. Teprve potom jsem se vydala hledat Emmetta a Rosalie. Šla jsem pomalu, neběžela jsem. Nasávala jsem okolní pachy, vůni dřeva a…touhu?

Na mýtince, která se přede mnou rozprostírala, jsem nachytala Emmetta a Rose v tom nejlepším. Viděla jsem, jak Rosalie láskyplně přejíždí rukama po Emmettových zádech, jak ho k sobě tiskne. Nemohla jsem se dívat na jejich těla, zaklíněná do sebe.

Rozeběhla jsem se směrem na východ a neuvědomovala si, kam mířím. Zastavila jsem až příliš blízko hranice. Zpomalila jsem a šla po jejím okraji směrem k Forks.

Zaslechla jsem zastavovat auto. Dvojí bouchnutí dveří.

„Zdravím, Edwarde…“

Jacobův hlas?? Edward?

„Jacobe!!“      

Bella?

„Vrátíš mi jí ve stejném stavu, v jakém ti jí předávám, rozumíš, pse?“

„Jasně!! Pijavice…?“ zaváhal Jacob.

„Ano?“

„Sam by s tebou chtěl mluvit. Máme problém…“ zašeptal Jacob. Mezi stromy to zašustilo a já slyšela tiché kroky obrovských tlap. Pak se Sam proměnil nejspíš do lidské podoby, jelikož vzápětí protnul ticho jeho hlas.

„Edwarde, to setkání Thyi se Sethem nám způsobuje bolest…“ pronesl s klidem.

„Jak by mo-Ne!!“ vykřikl najednou Edward.

„Ano. Seth se do Thyi v nové podobě otiskl. Je pro nás velmi těžké být od svých spřízněných duší odloučení, já bez Emily nepřižiju ani den. A Seth už by k vám dávno přiběhl, ale my ho držíme násilím. Nejsme si jistí, zda by ho někteří z vás nenapadli, kdyby překročil hranici…“

„Jak se cítí?“ zajímal se Edward.

„Od chvíle, kdy jsme ho uvěznili nejí, nepije, nemluví. Je ve vlčí podobě, takže kdykoliv se proměníme my, cítíme jeho bolest. On šíleně trpí, Edwarde…“ hlesl Sam.

Trpí. Seth trpí. Kvůli mně…trpí. To slovo se mi zabodlo do srdce jako kus ledu.

„Seth trpí…“ špitla jsem.

„Thyo?!“

Než jsem se stačila vzpamatovat, stál Edward přede mnou a pevně mi svíral rameno. O chvíli později se objevil i Sam. Došlo mi, že jsem špitla dostatečně nahlas na to, aby mě oba zřetelně slyšeli.

Mohou upíři omdlít?- napadlo mě a pak jsem ztratila pojem o světě…