Linie Rodu

Autorka: Aniqay

Chapter fifteen - setkání

Po půl roce jsem mohla nastoupit do školy.

Ve škole mou nepřítomnost omluvili mým zdravotním stavem. Přesto se na mě spolužačky hned sesypaly, abych jim vše vyprávěla.

„Nic extra!!“ vykřikla jsem, protože mi po půl hodině štěbetání a dotěrných otázek už ruply nervy.

„Thyo, klid, jen jsou zvědavé. Ono je to za chvíli přejde…“ snažila se mě rozveselit Alice. Moc se jí to ale nepovedlo.

„Edwarde, on jede sem, on a další dva! Neměli bychom jí někam uklidit?“

Zastavila jsem se v půlce kroku a naslouchala naléhavému tónu Alicina hlasu, jímž ty informace říkala Edwardovi.

„Nemůžeme jí někam uklidit, je jako Jasper. Tvrdohlavá. Přišla by na to a pak by nás nenáviděla. To bys chtěla?“ opověděl jí kdesi za rohem Edward.

„Ne…“ špitla Alice, „ale nebude to pro ní příliš bolestivé? Zase ho vidět?“

„Třeba se ani neuvidí…“ podotkl s nadějí v hlase Edward.

O kom to mluvili? Proč se mě najednou zmocnil ten nepříjemný pocit?

Po chvíli jsem na to zapomněla.

Jako všichni ostatní jsem i já chodila oficiálně na obědy. Když na mě konečně přišla řada, naložila jsem si na tác dva kousky pizzy a vzala jsem si jednu sprite. Když jsem opouštěla výdejová okénka, najednou mi došlo, že nevím kam se mám posadit. Asi bych měla držet se svými a jít si sednout ke stolu Cullenů, ale z druhé strany místnosti na mě mávaly moje spolužačky. Šílené dilema.

„Sedni si kam chceš, ale připrav se na dotěrné otázky proč nejíš…“ ozval se za mnou Jasperův hlas. Trochu jsem sebou trhla, lekla jsem se, ale pak jsem uznala, že má nejspíš pravdu. A převezla jsem ho.

Sedla jsem si vedle Kate a při táhlém hovoru a hlasitém smíchu jsem spořádala celý jeden kousek a část druhého.

Hned po obědě jsem zamířila na toalety. A všechno jídlo jsem po chvilce snažení vyklopila do záchodové mísy.

„Bože, je ze mě bulimička…“ zanadávala jsem, když jsem si řádně opláchla obličej a podívala se na sebe do zrcadla.

Vytáhla jsem z batohu hřeben a pročísla si své kadeře, načež jsem je do poloviny zapletla do volného copánku. Pomocí řasenky jsem trochu přibarvila řasy. Pak už jen lesk na rty a hotovo.

Na parkovišti mě čekalo překvapení v podobě nervózních tváří zbytku rodiny.

„Co se děje?“ zeptala jsem se s nejistotou v hlase. Všimla jsem si, jak Bella ustoupila a Alice sevřela Jasperovi ruku o něco pevněji.

„No bože, tak budeme mít jiný učebnice než doteď, ono se to nepodělá…“ zaslechla jsem za sebou povědomý hlas.

Než jsem stihla zavzpomínat, odkud ho znám, stál po mém boku Emmett a držel mě kolem ramen.

„Myslím, že by nebylo moc dobré, kdyby ses otáčela…“ podotkl jemně.

Otočila jsem se. Chtěla jsem k tomu hlasu připojit i tvář, vzpomenout si. I na truc ostatním. A tak jsem se Emmettovi vysmekla a prostě jsem se otočila.

Pohled do očí mého dávného přítele mě zasáhl na nečekaném místě. Stála jsem tváří v tvář Jacobovi a Samovi. Vlkodlaci. Jako bych ani nevnímala přítomnost ostatních. Byly jsme tam jen my tři. Já a mí dva známí.

„Thyo!“ vykřikl Jasper mé jméno. Nereagovala jsem, ohromená sílou pocitů, které mě zaplavily.

Kluci drželi stohy učebnic, podle nápisů na hřbetech šlo o knihy na biologii a atlasy. 

A pak se za Samem a Jacobem objevila třetí postava…