Linie Rodu

Autorka: Aniqay

Chapter fourteen - první zkouška

Trvalo to několik týdnů. Srovnat se s faktem, že už nic nebude jako dřív, že já nejsem jako dřív, to bylo hodně těžké.

Tolik jsem toužila po bezpečí Sethovy náruče, po jeho teple, po jeho úsměvu. Smířit se se ztrátou jeho bylo to nejtěžší, co mě čekalo v novém životě. Ani ovládnout svou žízeň mi nečinilo takové potíže.

Žízeň mi působila fyzickou bolest, ztráta lásky mi ničila srdce i mysl.

Jasper se snažil moje nálady hodit do plusu, ale všichni jsme věděli, že ho to příliš vyčerpává. Už kvůli němu jsem se snažila držet mimo dům. Často jsem se potulovala lesy s Edwardem, nemluvili jsme, jen jsme chodili. Bezcílně jsme bloumali po okolí, ovšem vždy v bezpečné vzdálenosti od lidí.

Čím víc se Edward snažil být mi nablízku, protože on jediný chápal mé pocity, tím víc jsem si uvědomovala, že ho odtrhávám od Belly. Začala jsem si víc všímat jejích smutných pohledů, když se s ní Edward loučil slovy: půjdu se ještě projít s Thyou.

Jednou jsem ho prostě upozornila, že bych chtěla být skutečně sama. Se smutným výrazem přikývl a se sklopenou hlavou se vrátil zpět do domu, kde už na něj čekala Bella.

Běžela jsem dlouho. Každou chvíli jsem měnila směr a tak jsem brzy ztratila orientaci a běhala jsem si tak jak se mi zlíbilo. Svou lidskou část jsem nechala doma a to byla obrovská chyba.

Několik hodin jsem si užívala samotu, pocit svobody, nespoutanosti a větru ve vlasech, ale pak jsem ucítila tu vůni.

Sladká, vábivá, neodolatelná. Toužila jsem po krvi, i kdyby to ze mě udělalo zrůdu.

Rozeběhla jsem se k tomu místu. V tu chvíli bych byla rychlejší než Edward.     

Zastavila jsem se až pár metrů od svého trýznitele. Byl to chlapec, mohlo mu být tak dvanáct. Ležel na zemi a z posledních sil se snažil bránit vzteklému vlčákovi, který ho napadl. Chlapec měl potrhané obě paže a krvácející ránu měl i na hrdle.

Soucit.

Pohled na jeho zranění ve mně vyvolal soucit, ženskou potřebu chránit.

Vzteklého psa jsem nakopla jen jednou, zato pořádně. Odletěl o pár metrů dál a pak se skučením zmizel kdesi v křovinách.

Popadla jsem to dítě do náruče a rozeběhla jsem se směrem, kterým jsem tušila město. Bohužel to bylo proti větru a tak jsem vdechovala vůni chlapcovy krve tak dlouho, že jsem se nakonec neudržela.

Zastavila jsem se a položila ho do mechu. Sklonila jsem se nad jeho rukou a slízla z ní trochu krve. V té chvíli se mě zmocnila tak neskutečná euforie, že snad nebylo možné přestat. Zakousla jsem se do jeho předloktí a sytila jsem se tou sladkou tekutinou.

Ach Sethe, kdybys jen tušil jak je ten pocit božský…

Pouhá myšlenka na Setha mou euforii ukončila.

Odtrhla jsem se od chlapcovy ruky a rychle jsem zkontrolovala, jestli ještě žije. I kdyby byl dávno mrtvý, nevzdala bych boj o jeho život. Znovu jsem ho zvedla, lehkého jako pírko a rozeběhla jsem se.

Nemocnice Port Angeles, hlásal nápis nad branou do nemocničního areálu. Donesla jsem ho na ambulanci.

„Pane bože, co se mu stalo??!“ zhrozila se postarší sestřička, která nás zahlédla první.

„Pokousal ho pes, asi jsem přišla pozdě…“ zašeptala jsem, že to snad ani nemohla slyšet.

„Znáte ho? Jste jeho příbuzná?“ vyptávala se dál, zatímco ho s pomocí další sestry a doktora ukládala na operační lůžko.

„Ne, vidím ho poprvé v životě…“

„Dobrá, nevypadáte jako dospělá, takže pokud nemáte mobil, pojďte si zavolat rodičům ze sesterny. Počkáte tu na ně, dokud si pro vás nepřijedou. Ano?“

„Ano…“ špitla jsem a z kapsy džín jsem vytáhla svůj mobil.

Vytočila jsem číslo pevné linky. Pevně jsem doufala, že v domě někdo je a telefon zvedne. Nemýlila jsem se.

„Cullenovic rodinka, ta co nikdy nespinká!!“ ozval se ve sluchátku Emmettův hlas.

„Emmette…Prosím, je doma ještě někdo? Mám problém…“ sdělila jsem mu co nejnaléhavěji.

„Co se děje? Thyo? Co se děje?“Emmettův hlas okamžitě přeskočil do vážného tónu.

„Jsem v nemocnici v Port Angeles. Někdo pro mě musí přijet. Ale rychle prosím, je tu kolem spousta krve!!!“ poslední slovo jsem vykřikla.

Během vteřiny byl můj mobil hluchý. Snad se objeví brzy.

Půlhodina utrpení. Než jsem ucítila povědomou vůni, projely kolem mě dva pacienti, které přivezla sanitka. Oba byli zkrvavení až hrůza. Automaticky jsem přestala dýchat a pěsti jsem měla zatnuté tak silně, že mi musely popraskat klouby.

„Slečno?“ oslovila mě ta sestřička, která ode mě převzala pokousaného chlapce. Otočila jsem se k ní a přikývla, že poslouchám.

„Mohla byste prosím chvíli pohlídat tyhle drobečky? Měli nehodu, rodiče právě odvezli na operační sál a ti malí už jsou ošetření, jenže je teď nemá kdo pohlídat. Jestli máte chvíli pohlídat…“

Přikývla jsem a ona mi vrazila do náruče asi pětiletou blonďatou holčičku a dvouletého tmavovlasého chlapečka. Oba měli modré oči.

„Ale tam nemůžete, pane! Všude je tam zmatek!!“ rozčilovala se sestřička a snažila se kohosi vystrkat ven.

„Kdepak, vy to nechápete, mám tam sestru!! Měl jsem pro ní přijet, čeká na mě!!“ odporoval jí naštvaně známý hlas.

„Emmette!! Jsem tady!“ křikla jsem do chodby.

Během několika minut bylo vše zařízeno, pro děti si jela jejich babička a my s Emmettem jsme opustili nemocnici.

Venku na nás čekal nejen Emmettův džíp, který okupovala Rose s Jasperem, ale i Edwardovo volvo. Kromě Edwarda a Belly v něm seděla i Esme.

Vystoupila z vozu a rozeběhla se ke mě, ale pár metrů ode mě se zarazila.

„Thyo, tvé oči…“ zašeptala a Emmett se na mě pozorně podíval. Pochopila jsem, že mají rudou barvu a rychle jsem se k nim otočila zády.

Po několika vteřinách jsem ucítila na rameni ruku.

„To nic, holčičko, to nic. Chápu to, promiň…“ zašeptala Esme a já se rozvzlykala. Esme mě pohladila po vlasech a pak mě nechala, abych se schovala do Jasperovi objetí.

„To bude dobrý, Thyo, my to spolu zvládneme…“ řekl Jasper a kdybych byla člověk, nejspíš bych už měla všechny kosti v těle rozdrcené.