Lily, patříš k nám!

Autorka: LindSAY

Předmluva

Neměla jsem v úmyslu začít chodit do školy hned první den po příjezdu, ale babička na tom trvala. Prý, abych si začínala zvykat na nové lidi co nejrychleji. Neprotestovala jsem.

Poslušně jsem nasedla do svého Volkswagenu Broučka a vydala jsem se směrem k Forkské střední. Nejeden člověk se na mě podíval. Když jsem projížděla kolem skupinky kluků, závistivě se na moje auto dívali.

Moje třída vypadala hrozně ponuře. Učebna španělštiny. Jediný předmět, na který jsem se těšila. A tahle třída mi to znechutila. Možná by mohli vymalovat…

„Slečna Lily Jacksonová?“ ptal se mě postarší muž, který mě bude učit španělštinu. Ani jsem si nepřečetla jak se jmenuje. Přikývla jsem a podívala jsem se po třídě. Každý na mě zíral. Asi nikdy neviděli hnědovlasou holku, která měřila metr sedmdesát devět.

Oběd pro mě byl úděsný. Každý na mě zíral, jako bych byla nová hračka na trhu, kterou jen tak někdo nevlastní. Fuj! Už ať je tenhle den za mnou.

„To je Lily.“ Zašeptal někdo za mými zády. Myslel si ten někdo, že jsem snad hluchá? Otočila jsem se, abych viděla, kdo to vyslovil moje jméno.

A pak jsem ji uviděla. Krásná dívka, byla menší než já o dobrých deset centimetrů. Její černé vlasy, které mi připomněly elfa, jí spadaly po ramena. Měla neuvěřitelně bílý obličej. Krásná jako anděl.

Když jsem se chystala na cestu domů, nemohla jsem se vzpamatovat z oběda. Její bledý obličej mě pronásledoval na každém kroku.

Nikdy bych nevěřila, jak tohle malé město může změnit můj život. Nikdy bych neřekla, že budu posedlá jimi. Byli pro mě jako droga. Bojovala jsem proti nim, ale marně.

A pak začaly divné sny…

Věděla jsem, že je pozdě bojovat. Nemůžu proti nim bojovat. Nechci…