Lily, patříš k nám!

Autorka: LindSAY

9.Pohřeb s rodinou

JASPER:

Chodil jsem po domě a přemýšlel nad tím, jak se mám dnes k Lily chovat. Teď jsem to byl já, kdo by potřeboval uklidnit. Jenže nikdo takový tady nebyl. Jen moje milovaná Alice mě mohla aspoň utěšovat tím, že jsme udělali vše co bylo v našich silách, abychom získali Lily. I tak jsem se cítil nervózní.

Co když si Lily bude pamatovat ten sen, který vlastně ani snem nebyl, a bude se mě vyptávat? Co když se bude zlobit, že jsem jí neřekl pravdu? Co když bude mít strach být se mnou o samotě? Co když mě pošle pryč a nikdy se k nám nepřidá?

Na to jsem nechtěl ani pomyslet. Představil jsem si tváře všech členů mé rodiny. Zase by byli jen samé neštěstí. Alice by zase utíkala z domu. Bella by se mnou nepromluvila. Esme by mě proklínala. Carlisle by se zlobil. Emmett by mě nejspíš zabil. Edward by mě nenáviděl. A Rosalie? Té jediné by to možná bylo jedno.

Odpočítával jsem každou vteřinu, která uplynula od Carlisleova odjezdu do nemocnice, aby mi mohl předat popel paní Jacksonové. Doufal jsem, že tu bude včas. A hlavně, že mě podpoří.

Tohle se nedalo vydržet. Tak moc jsem se bál setkání s Lily! Ne proto, že bych se bál o svou sebekontrolu, ale proto, že jsem nevěděl, jak se k ní mám chovat. Po včerejší noci to byla opravdu dobrá otázka. Jak se k ní mám chovat? Co jí mám sakra říct?

Zpozorněl jsem. V dálce jsem uslyšel předení motoru Carlisleova Mercedesu. Ihned jsem vyběhl ven před dům. Nervózně jsem postával před dveřmi a očima jsem pátral po Carlisleovi. Kde jen může být? Nebyl přece tak daleko od domu, když jsem ho zaslechl. Nebo snad ano?

Slyšel jsem, jak se divoce protáčí kola automobilu. Carlisle je skoro tady. Přihnal se na naši příjezdovou cestu a smykem zastavil. Mihnul se mi před očima jako šmouha a už ke mně běžel s urnou v ruce. Spadl mi kámen ze srdce. První část mého úkolu je splněna. Mám její babičku.

„Jaspere, tady to je. Dávej na ni pozor. A hlavně na Lily. Nedovol jí, aby vyváděla nějaké hlouposti. Jasné?“ zeptal se mě Carlisle s pozvednutým obočím. Horoucně jsem přikývl. „Jsi na to připraven? Jsi připraven jí lhát, když to bude nutné?“ vyptával se. Pocit nejistoty ve mně jen sílil. Já to nedokážu. Nedokážu.

„Ale dokážeš.“ Prohlásil rozhodně Edward a uchopil mě kolem ramen. „Nezapomeň ji uklidnit, když to bude potřeba.“ Dodal tiše a nepatrně se pousmál.

„Jazzi, my s Bellou a Rose ti věříme.“ Alice mě políbila na tváře a já zůstal šokovaně stát. Rose? Tak ona taky? Skvělé. Takže když selžu, i Rosalie mě bude chtít zabít. Perfektní.

„Jaspere, netlač na ni. Jde pohřbít svou jedinou rodinu, kterou měla. Nespěchej na ni.“ Teď ke mně promlouvala Esme. „Musí se rozhodnout sama.“ Špitla a políbila mě do vlasů.

Tak teď jsem si připadal, jako dítě, které jde poprvé do školy a každý mu uděluje rady. Každý my říká, jak má co udělat, jak se má chovat. No, mohli by to třeba udělat místo mě. Třeba by byli lepší.

„Jaspere, to je skvělý nápad.“ Ozval se vedle mě Edward. No jistě, ten aby něco neslyšel! „Rodino, co by jste řekli tomu, kdybychom tam byli s Jasperem a Lily také?“ otočil se teď čelem na nás. Všichni jsme stáli jako opaření. Tohle bych čekal od Emmeta, ale od Edwarda? To je šílenost! Sebevražda!

„To nepřipadá v úvahu, brácho.“ Zamumlal Emmett smutně a položil Edwardovi ruku na rameno. „Jen si představ, jak by se tvářila, kdyby nás tam viděla všechny pohromadě?“

„Kdo řekl, že nás musí vidět?“ Edward se na Emmetta spiklenecky usmál a pak si plácli na znamení vítězství. Edward mě začínal děsit, stejně jako Emmett. Už i Edward byl ďábelský! Vidíš Lily, co s námi děláš?

„Lidi, sbalte si svých pět švestek! Jde se na pohřeb!“ zařval Emmett a pak se i s Edwardem začali smát. „Všichni do černého. A pohyb!“ dirigoval nás a přitom se skvěle bavil.

Neočekával jsem, že by někdo s tímhle bláznivým nápadem souhlasil, ale všichni Emmeta poslechli a odběhli se převléct do černých šatů. Užasle jsem pozoroval ten shon, který nastal. Moje sestry se česaly a oblékaly. Alice je všechny strojila do krásných šatů. A dnes se nikdo nebránil. Tohle bylo nanejvýš podivné. Je možné, aby upírům přeskočilo?

Podíval jsem se na hodinky. Za patnáct minut bude osm. V osm mám být u Lily před jejím domem. Bez zaváhání jsem vběhl do domu a na bloček jsem načmáral místo, kde vezmu Lily. Aby aspoň věděli, kde nás mají hledat. Využil jsem toho, že Carlisleovo auto nebylo zaparkované a tak jsem do něj rychle naskočil. Pořádně jsem šlápl na plyn a uháněl jsem do Forks.

Během necelých deseti minut jsem byl ve městě. Řítil jsem se jako uragán v jejímu domu a už z dálky jsem ji viděl. Ačkoli nebylo ani osm hodin, Lily seděla před domem a nedočkavě klepala nohou o zem v pravidelném rytmu.

LILY:

Z dálky jsem slyšela zvuk protáčejících se pneumatik. Celkem zmateně jsem pátrala po nějakém autu, ale ulice byla naprosto prázdná. Začínala jsem být nervózní. Jasper by tady měl být za tři minuty. Uklidňovala jsem se myšlenkou, že tři minuty, je dostatečně dlouhá doba.

Povzdechla jsem si a začala jsem nohou klepat o zem. Nevím proč, ale od doby, kdy jsem vstala, jsem si neustále pobrukovala melodii ze Simpsonových. A tak jsem vyťukávala tu melodii i o zem. Měla jsem pocit, že v noci se mi o té písničce zdálo.

Ne, pardon. Neměla jsem pocit, já jsem to věděla. Někdo mi ji totiž broukal. Jeden hrozně hluboký hlas, který se u toho pochechtával. Emmett? Ano, Emmett.

V zatáčce se objevil černý Mercedes s kouřovými skly. Tak tohle auto někam pospíchalo? Během jedné vteřiny mi došlo, že to auto jede ke mně. Tohle byl nepochybně Jasper. Nedočkavě jsem vyskočila na nohy a s úsměvem na rtech jsem mu zamávala.

Auto se skřípěním brzd zastavilo jen pár centimetrů ode mě. Dveře na straně spolujezdce se otevřely. „Lily, nastup.“ Slyšela jsem Jaspera, jak zašeptal. Proč šeptal? Znělo to, jako kdyby byl rozzlobený. Nechtěla jsem ho dráždit, a tak jsem sebou hodila na sedadlo spolujezdce. Sotva jsem se posadila, už startoval motor.

„Dobré ráno, Lily.“ Pozdravil mě, teď už o mnohem přátelštějším hlasem. Široce se na mě usmál, tak jako to dělal pokaždé, když jsme spolu mluvili.

„Dobré ráno.“ Odpověděla jsem mu. V tu chvíli se na mě ale podíval, jako kdyby uviděl nějakou strašnou stvůru. Vykulil oči a čelist mu spadla. „C-co je?“ ptala jsem se ho zmateně a hmatala jsem si do vlasů. Nejsem třeba rozcuchaná? Nebo nějak špinavá?

„Lily, proboha! Co jsi dělala v noci?“ zeptal se mě zděšeně a ledovým prstem mi přejel po kůži pod očima. „Dívala ses na sebe do zrcadla?“

„Na to, abych viděla, jak jsem ošklivá, zrcadlo nepotřebuju.“ Opáčila jsem sarkasticky.

„Takhle jsem to nemyslel.“ Zavrtěl hlavou a v tu chvíli jsem si já uvědomila, že Jasper držel volant jen jednou rukou a ještě ke všemu nesledoval cestu.

„Jaspere! Dívej se před sebe!“ napomenula jsem ho. Snažila jsem se, aby to vyznělo jako vtip. Nechtěla jsem dělat dusno. Jasper se zase usmál a věnoval se teď jen řízení.

„Teď vážně Lily. Co jsi dělala v noci?“ zeptal se mě znovu a ustaraný výraz na jeho tváři byl zpátky. Měla jsem nutkání mu říct, že on ví nejspíš lépe než já, co se dělo v noci. Ale mlčela jsem.

„Měla jsem divné sny.“ Řekla jsem nakonec a pokrčila jsem přitom rameny. Ať si vybere, co se mu líbí.

„A o kom se ti zdálo?“ zeptal se mě s pozvednutým obočím a lhostejně pohodil rukama. Snažil se být nenápadný? Nebo jsem já měla skutečně jen sen a oni u mě dnes v ložnici nebyli? Možná jsem se zbláznila a vidím je všude.

„O krásných lidech, kteří jsou moc hodní a zvláštní.“ Pronesla jsem to takovým tónem, aby bylo jasné, že se o tom nehodlám dál bavit. Jasper mě pochopil a po zbytek cesty jsme mlčeli. Na jazyku mě pálila jediná otázka. Má Jasper popel mojí babičky?

Rozhodla jsem se, že tuhle otázku nechám na potom. Až dorazíme na místo, tak se Jaspera zeptám. Jenže, kam to vlastně jedeme? Jakoby Jasper slyšel, na co myslím.

„Jedeme nedaleko Port Angeles. Je tam jedno krásné místo, kousek od města.“ Vysvětlil. Stres ze mě začal pomalu opadávat. Cítila jsem se tak… klidná. Jako vždy, když jsem byla v Jasperově přítomnosti.

Zbytek cesty jsme strávili mlčky. Nevěděla jsem, na co se ho smím zeptat, a na co bych se radši ptát neměla. Pozorně jsem sledovala ručičku tachometru, která se nebezpečně přibližovala ke stosedmdesátce. Chtěla jsem něco namítnout, ale raději jsem se jen zabořila do sedadla a čekala, až budu moct vystoupit.

„Jsme tady.“ Jasper se mnou jemně třásl, nejspíš jsem po cestě usnula. Promnula jsem si oči a odepla pás. Cítila jsem se trapně, že jsem usnula, když jedu pohřbívat svou babičku. Omluvně jsem se na Jaspera usmála. „Potřebovala jsi trochu spánku. Po té dnešní noci…“

Nevnímala jsem jeho slova. Omámeně jsem se dívala okolo sebe. Bylo tady nádherně. Stáli jsme jen pár metrů od písčité pláže, kolem které rostly nádherné zelené stromy. Ve vzduchu jsem cítila kvetoucí rostliny. Otočila jsem se za tou vůní a spatřila jsem nádhernou louku, které se nic nemohlo vyrovnat. Motýli vesele poletovali z květu na květ a ptáci zpívali. Bylo dusno, nebe bylo zamračené, ale tahle louka byla jako z jiného světa. Jakoby sem nepatřila. Omámeně jsem se podívala na moře, voda byla azurově modrá. Přistoupila jsem blíž k břehu. Viděla jsem na dno, které bylo nádherně čisté.

„Lily, jsi připravená?“ zeptal se mě Jasper. Jemně mi položil dlaň na vlasy. „Mám tady urnu s popelem tvé babičky.“ Dodal šeptem. Otočila jsem se na něj.

„Děkuju.“ Zamumlala jsem a z očí se mi vykutálely dvě tiché slzy. „Pomůžeš mi? Nevím, jestli to sama zvládnu.“ Pláč na sebe nenechal dlouho čekat. Vzlykala jsem a slzy se mi kutálely po tvářích dolů.

„Jistě, že ti pomůžu. Tak pojď, postav se.“ Zvedl mě na nohy a podpíral mě. Došli jsme k autu, ze kterého vytáhl tmavě šedou nádobu. Tohle bylo všechno, co zůstalo z mé milované babičky. Jen tahle malá krabička.

Jasper mi urnu položil do náručí a otočil mě zpátky k moři. Vlekla jsem se jako slimák, ale Jasper byl trpělivý a nespěchal na mě. Neustále mě přidržoval a konejšil mě.

„Jak to chceš udělat?“ zeptal se, když jsem stála tak blízko moře, že mi voda olizovala špičky bot. Věděla jsem, jak to provést. Opatrně jsem se vykroutila z Jasperova sevření a položila jsem urnu na zem. Zula jsem si boty a ponožky. Vykasala jsem si kalhoty a s urnou v náručí jsem vstoupila do vody.

Byla teplá, tak příjemně teplá. Nechala jsem jemné vlnky, aby mi omývaly nohy do půli lýtek. „Lily…“ ozvalo se za mnou tiché povzdechnutí.

„Ne, Jaspere, zůstaň tam. Hned jsem zpátky.“ Řekla jsem přiškrceným hlasem a udělala jsem další dva kroky vpřed. Opatrně jsem otevřela víko urny a naklonila ji nad vodu. Babiččin popel se k hladině snášel velmi pomalu, jakoby se mu tam ani nechtělo. Převrátila jsem urnu dnem vzhůru. V okamžiku, kdy se všechen obsah urny ponořil do vody, se ozvalo burácivé zahřmění hromu. Blesk na krátký okamžik rozesvítil nebe do odstínu růžové. Moře mou babičku přijalo.

Už jsem dál nemohla potlačovat pláč. Hlasitě jsem plakala, slzy se mi z očí draly tak rychle, že jsem nic neviděla. Měla jsem pocit, jako kdybych padala a čekala jsem na chvíli, kdy se můj obličej zmáčený slzami dotkne chladné vodná hladiny. Jenže nic takového se nestalo.

Jasperovy ledové ruce mě zachytily. Cítila jsem jeho sladkou vůni, viděla jsem jeho tmavě hnědé oči. Jeho ustaraný výraz. Nesl mě zpátky na břeh. Nečinilo mu žádnou námahu, jít se mnou proti vodě, která se teď vzdouvala do stále větších vln.

Cítila jsem, jak jsme oba dosedli na pevnou zem. Pořád jsem byla v jeho ochranném objetí a vzlykala jsem. Slyšela jsem, jak mě uklidňuje. Hladil mě ve vlasech a kolébal se mnou jako s malým dítětem.

V lese jsem spatřila tři temné postavy. Poznala bych je, i kdybych byla mrtvá. Alice, Bella, Esme. Byly tady se mnou. A pokud tady jsou ony, je tady i zbytek. Moje rodina. V tu chvíli jsem se rozhodla. Věděla jsem, že je pozdě bojovat. Nemůžu proti nim bojovat. Nechci…

EMMETT:

Stáli jsme jako opaření jen pár metrů od té plačící dívky, která se choulila Jasperovi v náručí. Ona si nás všimla, ale nezačala křičet. Nešla za námi. A to bylo dobře. Možná si myslí, že má halucinace.

„Nemyslí si, že má halucinace.“ Pousmál se jemně Edward. „Právě se rozhodla. Bude jednou z nás.“ Nebyl už tak smutný, jako předtím, ale pořád se neusmíval tak jako vždycky, chyběla tady ta jeho divná jiskra v očích. Jiskra, kterou v očích měl jenom tehdy, když se díval na svou Bellu.

„Možná bychom za ní měli jít.“ Navrhla tiše Esme. Věděl jsem, jak moc měla Lily ráda. Taky bych za ní nejradši hned teď vyběhl tady z toho pitomého lesa, kde jsme se schovávali jako prašiví psi. Jenže, mohl jsem něco takového udělat?

„Jen jděte.“ Pobídl nás Edward. Všichni jsme se na sebe podívali, jako bychom se dohodovali, kdo půjde jako první. Nemusel jsem tápat dlouho. Alice s Bellou a Rosalie vyběhly z lesa jako střely a už klečely u Jaspera, který seděl v promočených šatech na zemi. V náručí se mu třásla ta nebohá dívka.

Proboha! Ty idiote! Vždyť už je to tvoje sestra! Pomyslel jsem si a stejně jako mé sestry a Rosalie jsem se rozběhl k ní. Už nevzlykala Jasperovi na hrudníku, ale mrkala na nás přes všechny ty slzy, které ji stékaly po tvářích.

Ucítil jsem za sebou další kroky. Carlisle a Edward. Připojili se k nám jako poslední. Všichni jsme se na ni dívali. Konečně je naše. Je jenom naše. A my ji milujeme. I já.

Rose mě zabije! Co když budu muset spát na zemi, nebo na gauči? Ježíš! Jak mě můžou napadat takové věci, když moje budoucí sestra se utápí v žalu?

„Lily, miláčku, pojď sem.“ Nikdy jsem neslyšel Alici takhle něžně k někomu promlouvat. Dokonce ani Esme tak něžná nebyla. I když by nepochybně mohla být. Ale já jsem teď tu malou protivnou Alici chápal. Ona jí jen chtěla být nablízku. Chtěla ji utěšit.

„Ach Lily.“ Povzdechla si ve stejnou chvíli Bella a Esme. Jasně, holky se nám snad rozpláčou. Nejradši bych vyfackal sám sebe, kdyby to jen šlo. Já jsem vážně takový idiot?!

„Lily, máme tě rády.“ Zašeptala Rose. Moje Rose! Ona ji má taky ráda, stejně jako my. Tak tohle je skvělé! Takže přeci jen dnes budu spát s ní, ve své posteli. No vlastně, my spát nebudeme. A dost ty jeden blbče!

Zahnal jsem všechny veselé nebo vtipné myšlenky a pozoroval jsem tu hromádku neštěstí. Musím se přiznat, že kdybych mohl, tak bych teď taky nejspíš brečel, jako malé dítě. No jen si to představte! Já a brečet! Ještě že nemůžu.

Ale ten výjev přede mnou byl tak srdceryvný. Alice, Bella, Rose a Esme seděly kolem Lily v těsném kroužku a utěšovaly ji. Lily měla tvář přitisknutou na Alicině hrudníku a vzlykala. Rose ji držela za ruku a palcem jí dělala na hřbetě dlaně malé kroužky. Esme ji pevně svírala za druhou ruku a Bella ji hladila ve vlasech. Nikdy jsem je takhle neviděl. Myslím, Alici, Bellu, Rose a Esme. Tohle pro mě bylo nové.

„Miluju tě.“ Zašeptala Alice a podívala se Lily do uslzených očí.

„Já taky.“ Přidala se Esme.

„Taky tě miluju, Lily.“ Zamumlala Rose a pevněji stiskla její dlaň.

„Stejně jako já.“ Dodala Bella.

Tak teď to řekly všechny. Fajn, donutily mě. „Lily, já tě taky miluju! Já jsem tvůj brácha, nikdo ti neublíží!“ zaječel jsem, aby mě všichni slyšeli. Reakce byla taková, jak jsem očekával. Každý se na mě díval, jako na největšího vola.

Pak jsem ucítil na svých ramenech něčí ruce. Carlisle. K nám se přidal Jasper a během vteřiny i Edward. Stáli jsme tam jako zeď, která má chránit ty dívky  vzlykající před námi. Trpěli jsme s nimi. Hlavně s Lily. Jak lidské mi tohle přišlo.