Lily, patříš k nám!

Autorka: LindSAY

8.Krásný sen

LILY:

Jasperova návštěva mě poněkud vyvedla z míry. Nečekala jsem takovou pomoc, obzvláště ne od něj. Přece jenom, znali jsme se teprve dva dny.

K Jasperovi jsem cítila velmi zvláštní sympatie. Měla jsem ráda jeho široký a upřímný úsměv. Fascinovaly mě jeho divoce kudrnaté vlasy, které mi připomínaly lví hřívu. Jeho vůně byla tak podobná jejich vůni! Skutečně jsem začínala zvažovat i tu možnost, že je Jasper jedním z nich. Mohl by být součástí Cullenovy rodiny? Nepochybně ano. Jeho pleť, vůně, oči, krása to vše nasvědčovalo tomu, že Jasper je Cullen. Ale kdyby opravdu patřil k nim, řekl by mi to? Nebo by se snažil mi to zatajit?

V hlavě se mi rojily myšlenky, za které bych se nejraději zfackovala. Zakázala jsem si myslet na Cullenovy. A na koho jsem teď myslela už víc než tři hodiny? Samozřejmě na Cullenovy. Poplácala jsem se po tvářích, abych zahnala jejich krásné bledé obličeje ze své mysli.

Pomohlo to jen na chvíli. Zase se mi jejich tváře zjevovaly před očima. Usmívali se na mě. Volali na mě jménem. Dívali se na mě, jako na jejich dceru, sestru. Och! Ano, ta představa byla nepochybně nádherná, ale je to konec konců jen moje hloupá představa. A tohle musí přestat.

Ale co když… ? Co když je prostě mým osudem, patřit k nim, tak jak mi to řekla Alice? Vypadali tak smutně, když jsem na ně křičela, že je nenávidím. Jejich smutné, temné obličeje. Krása z nich všech tím okamžikem zcela vyprchala. Alice, která mě držela kolem ramen a nechtěla mě nechat odejít. Carlisle, tak smutný a plný beznaděje. Vypadali, že o mě skutečně stojí. Že mě chtějí mít u sebe.

Dost! Tohle je pro mě zakázané téma.

Donutila jsem se sníst sendvič s tuňákem. Nevnímala jsem, jak chutná. Monotónně jsem žvýkala sousto po soustu. Sledovala jsem přitom dešťové kapky, jak bubnují do oken. Ten zvuk mě uklidňoval. Myslela jsem jen na to, jak přežít zítřek. Dokážu být s Jasperem o samotě a neříct mu, jak moc mi je připomíná?

Prudce jsem vstala ze židle, až se mi zatočila hlava. Tohle nebylo nejlepší řešení. Musela jsem se několik vteřin přidržovat desky stolu, abych neupadla. Před očima se mi zatmělo. Myslela jsem, že se asi pozvracím. Naštěstí pro mě jsem t vydržela.

Pomalu jsem se doplazila ke schodům, stále se přidržujíc nábytku, který byl kolem mě, jako nějaký slepec. Každý krok jsem řádně zvažovala.

Hlavně neupadni! Připomínala jsem si pořád.

Sprcha pro mě byla vysvobozením. Střídala jsem horkou a ledovou vodu, abych se pořádně vzpamatovala. Bylo to poněkud drastické, ale pomohlo mi to, pročistit si hlavu. Kapičky vody dopadaly na mou pokožku, jako kdyby mi po těle pobíhali mravenci. Bylo to příjemné.

Když jsem po deseti minutách vyšla ze sprchy, přeběhl mi mráz po zádech. Spěchala jsem zavřít okno, kterým sem foukal chladný vítr. Rychle jsem se zabalila do osušky a jak nejrychleji jsem to dovedla, jsem si vyčistila zuby a převlékla se do pyžama. Ještě že se mnou nikdo v noci není, nejspíš by se mému pyžamu smál. Zepředu byl obrázek krávy, která žvýká trávu a zezadu byla zadní část jejího těla, která kmitala oháňkou. Dárek od babičky.

Postel byla neskutečně studená. Moje saténové povlečení se tady do studeného Forks nehodilo. Satén by vás měl chladit v létě, ne v takovém chladnu, jako je tady. Zachumlala jsem se do peřiny a hlavu zabořila hluboko do polštáře. Během pár minut jsem upadla do nevědomí.

Viděla jsem je tak jasně, jako kdyby tady seděli se mnou. Osm krásných bledých tváří se na mě široce usmívalo. Nikde nebylo ani stopy po smutku, který se jim zračil ve tvářích, když jsem je opouštěla. Když jsem křičela ta hrozná slova…

Esme mě pohladila po vlasech, a tiše něco zamumlala ostatním. Téměř nepohybovala rty, takže jsem ztěží poznala, že k nim promlouvá. Znovu mě někdo hladil ve vlasech, tentokrát jsem ucítila její krásnou vůni. Její studený dotek, který ve mně vyvolával pocit smutku. Smutku nad tím, že jsem jí tak hrozivě ublížila. Alice.

„Lily, vzbuď se.“ Zašeptala mi do tváře. Ovanul mě její sladký dech. Pomalinku jsem přikývla a váhavě jsem otevírala oči.

Co když je to jen sen? Co když otevřu oči, a oni tady nebudou? Já ale chci, aby tady byli.

ROSALIE:

Všichni seděli na její posteli, jako neprostupná stráž. Jako kdyby se snažili ji před něčím ochránit. Sledovali ji něžnými pohledy a tiše mezi sebou promlouvali. Esme ji pohladila po vlasech, Alice ji za několik málo okamžiků napodobila.

Já jsem stála opodál. Nevěděla jsem, jak mám reagovat. Co si o Lily mám myslet. Jak se k ní chovat. Jestli se na ni mám vázat nebo ne.

Pozorovala jsem přitom jejich tváře. Vypadali tak šťastní, jako jsem je ještě nikdy neviděla. Carlisle se na Lily široce usmíval. Cítila jsem tu lásku, kterou k ní choval už teď. Sálala z něj, jako oheň sálá z rozpálených kamen. Emmett seděl u jejího obličeje a dojatě si prohlížel její tvář. Nežárlila jsem, on ji prostě miloval jako všichni. Alice se jí dívala do očí, které teď Lily měla široce otevřené dokořán. Edward s Bellou se na ni láskyplně dívali. Jasper klečel u její hlavy a nemluvil.

„Rosalie, pojď sem za námi.“ Zašeptala tiše Esme a natahovala ke mně ruce. Nerozhodně jsem přešlapovala na místě. Tohle upíři obyčejně nedělají. Během vteřiny jsem přiskočila k její posteli. I já jsem ji pozorovala.

Pocítila jsem tak silnou potřebu ji chránit. Bylo to tak neočekávané. Ona mě okouzlila. Její bledá tvář, která teď byla nečitelná, bez výrazu. Dlouhé hnědé vlasy, které se jí neposlušně rozestřely kolem obličeje. Oči, ve kterých jí poskakovaly drobné jiskřičky. Ona je výjimečná. Potřebuje, aby ji někdo chránil. Abychom ji my chránili. Ona je teď to nejcennější, co máme. Ona je náš poklad.

„Je tak roztomilá.“ Povzdechla jsem si nahlas. Ani jsem si neuvědomila, že mi ta slova vyklouzla z úst. Emmett se na mě podíval.

„Ano, to je. Tohle je naše nová ségra. Myslíte, že se mnou bude chtít bojovat, až ji proměníme?“ přemítal nahlas. Pak se všechno událo hrozně rychle. Bella se ocitla vedle Emmetta a táhla ho od Lily pryč.

„Hej! Co blbneš?“ bránil se jí, ale Bella ho ignorovala.

„Ona o duši nepřijde! Rozumíš mi? Ona bude člověkem!“ zavrčela na něj nepřátelsky.

Ta slova mě od Belly překvapila. Ona tak dychtila po tom, aby mohla být jednou z nás. Měla to Edwardovi za zlé, že ji nechce připravit o duši. V tu dobu jí to bylo jedno. A teď bojuje za to, aby Lily zůstala člověkem.

„Jen klid, Lily je vzhůru.“ Zašeptala Alice tiše. Konejšivě se na Lily usmála. „Lily, jsme tady všichni. Všichni, kterým na tobě záleží.“ Pohladila ji po tváři a usmála se. Alice byla spokojená.

„Já to nechápu. Vy jste skutečně tady, nebo jste jen můj sen?“ zeptala se nechápavě Lily. Ano, byla roztomilá. Zmatek z ní jen křičel.

„Jsme skuteční. A můžeme být s tebou pořád, nejen v noci. Ale musíš to sama chtít.“ Bella se posadila vedle Alice.

„Nejdřív vás chci poznat.“ Zamumlala zahanbeně a zadívala se kamsi do dálky.

„To je v pořádku, zlatíčko.“ Utišovala ji Esme. „Koho chceš poznat? Mě už znáš, pamatuješ?“ zeptala se jí. Lily přikývla a na rtech se jí objevil krásný úsměv.

„Edward, co dokáže on?“ zeptala se a ukázala na mého bratra. Kolik toho o nás věděla?

„Lily, já čtu lidem myšlenky. Už chápeš proč jsem na té chodbě tak vykřikl, že ano?“ tázavě pozvedl obočí.

„Když jsi mě vedl do nemocnice. Chápu… a Jaspere, co umíš ty?“ tázavě na něj pohlédla. Vypadala trošku rozzlobeně, ale pořád byla tak roztomilá. Miluju ji. I já ji miluji.

CARLISLE:

Ztuhl jsem na místě. Co když teď Lily zjistí, že Jasper patří k nám? Bude ho nenávidět, stejně jako nás ostatní? Jak se zachová? Nezačne křičet, abychom ji nechali na pokoji?

Jasper klečel u její postele. Náhle zpozorněl a napřímil se. Vyplašenýma očima nás všechny přejel pohledem. Lily si toho všimla. Tázavě se na nás dívala. Jednoho po druhém nás pozorovala.

„Já vím, že k nim patříš taky.“ Hlesla nakonec, když se Jasper neměl k odpovědi. Všichni jsme se na ni užasle dívali. Jak to jen mohla vědět?

„Co o mě víš, Lily?“ zeptal se jí Jasper a pohladil ji dlaní po tváři. Lily se pod jeho studeným dotykem otřásla, ale dělala, jakoby nic.

„Jsi krásný jako oni. Voníš jako oni. Jsi studený jako oni a bledý jako oni. Ty prostě musíš být jeden z nich.“ Pokrčila rameny nad svou teorií a začervenala se. „Já vím, je to naprosto neopodstatněná teorie, ale já jí věřím.“

Sledoval jsem tu dívku, která byla v obklopení osmi upírů, kteří jí byli tak blízko. Ona na sobě však nic nedávala znát. Věděla, kdo jsme? A až to zjistí, bude nás stále nenávidět? Bude po nás křičet, že jsme jí lhali a ublížili jí?

Ne! Tentokrát to nedovolím. Nedovolím, aby mé děti a má žena, chodily po domě jako těla bez duše. Nesmáli se a nevtipkovali. Tohle jsme nebyli my. Bez Lily jsme to nebyli my. Ona nás změnila. Kompletně.

„Ano, jsem jeden z nich.“ Přikývl Jasper. Cítil jsem, jak se každý napjal a čekal na její reakci. I já jsem očekával, až na nás zase začne křičet. Ona se však jen usmála a pak se otočila na Emmetta, který se opíral o její skříň. „Emmette, tu noc, kdy jsi tady byl se mnou, zdálo se mi o tobě.“

„Vážně? A co se ti zdálo, Lily?“ zeptal se se zájmem a přišel k ní blíž. „Byl jsem v tom snu legrační?“ vyžadoval se odpovědi.

„Nevím, jestli legrační je vhodné slovo. Mlátil jsi do skály, která se pod tvými dlaněmi drolila na písek. Pak jsi seděl vedle mě, a zpíval jsi mi.“ Řekla dojatě. Všechny pohledy se teď soustředily na Emmetta.

„No, zpíval… chápejte, já jsem jen chtěl, aby se jí hezky spalo.“ Protočil oči v sloup, aby nám naznačil, že je to přece naprosto přirozené.

„Zpíval jsi o tom, jak se na mě těšíš, až budu jednou z vás. Říkal jsi, že spolu budeme chodit na lov a že se budeme prát. Že už nebudeš potřebovat Edwarda ani Jaspera. A pak jsi řekl, že jsi zvědavý na mou schopnost po přeměně.“ Vychrlila ze sebe ta slova tak rychle, že i na to, že jsem upír, jsem jí téměř nerozuměl.

„No jo. To já jen tak ze srandy.“ Prohrábl si vlasy a nevinně se usmál.

Nebudeme jí přece zase lhát, to bych nesnesl. Ona musí vědět pravdu, zaslouží si ji. Rozhodl jsem se zasáhnout. „Lily, chceš vědět, kdo opravdu jsme?“ zeptal jsem se jí. Rozvážně přikývla. Zhluboka se nadechla a zaryla ruce do peřiny. Jako kdyby potřebovala oporu. „Jsme upíři. My všichni. Ale jsme hodní upíři, kteří loví jen zvířata.“

Atmosféra v pokoji teď byla na bodě mrazu. Každý ji sledoval s výrazem plným očekávání. Alice ji nepřestávala hladit ve vlasech. Emmett se jí upřeně díval do očí. Bylo ticho. Nikdo nemluvil. Její srdce bilo naprosto pravidelně. Neměla strach.

„Tohle je skutečné?“ zeptala se po neuvěřitelně dlouhých dvou minutách.

„To zjistíš ráno, až se probudíš. Pak je jen na tobě, zda tohle bude považovat za sen, nebo skutečnost.“ Pronesl klidným hlasem Edward.

„Až se rozhodneš, my se vrátíme.“ Řekla Alice a políbila ji na obě tváře. Pochopil jsem, Alice jí dávala možnost vybrat si, zda nás přijme nebo ne. Lily zavřela oči. Emmett ji pohladil po vlasech a začal broukat melodii, která mi připomínala seriál Simpsonovi. Edward ji rovněž pohladil po vlasech, stejně jako Bella a Esme. Jasper ji políbil na čelo. Lily se opatrně položila na postel a zavřela oči. Já jsem k ní přistoupil jako poslední. Věděl jsem, co chci. Chci, aby tato krásná nevinná dívka byla mou dcerou.

Seděli jsme kolem ní až do doby, než se začalo rozednívat. Poté jsme postupně vyskočili z jejího okna a běželi jsme domů.

Už zase jsme byli ta smutná rodina. Milovali jsme ji, všichni bezmezně. Znovu jsme ji museli opustit. Tentokrát však s vědomím, že se snad rozhodne pro nás. Že se stane mou dcerou.