Lily, patříš k nám!

Autorka: LindSAY

7.Odhalení

ALICE:

Myslela jsem, že snad nabourám do stromu. Já, upír s nejbystřejšími smysly. Málem jsem najela do stromu! Ta vize mě naprosto vyděsila. Tohle by přece neudělali! Slíbili mi, že se Lily nebudou plést do života, pokud to ona sama nebude chtít. A teď jsem viděla tohle!

Dupla jsem na plyn a stoosmdesátikilometrovou rychlostí jsem uháněla domů. Já je zabiju! Přísahám, že je vlastníma rukama zabiju! Sakra! Přece mi to slíbili! Proč mě aspoň někdy neposlechnou? Proč se rozhodli ignorovat moje přání, proč se rozhodli ignorovat její přání?

Zastavila jsem na naší štěrkové příjezdové cestě. Kamínky štěrku jen odlétávaly, jak rychle jsem zabrzdila. Jindy bych se nejspíš bála, že mi poškrábou karoserii, ale dneska mi to bylo jedno. Dneska už nebudu ta hodná Alice, která je všem pro smích. Dneska se ze mě stane zlá mrcha Alice!

Rychlostí větru jsem vyběhla ke dveřím a protivně jsem do nich strčila. Ups! Dveře vyletěly z rámu. Za tohle mi Esme nepoděkuje. Ale co je mi teď po nějakých pitomých dveřích?!

„Edwarde! Jazzi! Bello! Esme! Emmette! Pojďte ihned sem!“ zakřičela jsem na celý dům. Až teď jsem si uvědomila, že je mnohem tišší, než obvykle býval. Bolestně jsem si povzdechla. Jak jedna nevinná dívka, mohla během pár dnů změnit osudy nás všech k nepoznání?

Jako první se přiřítila Bella s vyděšeným pohledem. Zastavila se těsně přede mnou a chtěla se mě na něco zeptat, ale zvednutým prstem jsem ji rázně umlčela. Byla trochu rozcuchaná, knoflíčky na halence měla zapnuté narychlo. Je mi jasné, co, kde a s kým dělala.

Jak jsem očekávala, jako druhý se zjevil Edward. Stejně jako Bella byl rozcuchaný, ale jeho košile byla rozepnutá úplně. Jistě, co jiného má upír dělat? No, alespoň někdo se tady baví. Edward si k sobě přitáhl Bellu a políbil ji na rty. Byli oba nervózní. Nemusela jsem mít Jasperovu schopnost, abych to cítila.

Jasper nikam nepospíchal. Pomalu se ke mně šinul a přitom se díval všude možně, jen ne do mých očí. Věděl, co ho čeká. Cítil to. Ale nepokoušel se mě uklidnit. Nejspíš věděl, že by to dneska nemělo žádný účinek a naštvalo by mě to ještě víc. Postavil se vedle mě a nejistě mi ovinul paži kolem boku.

Emmett se objevil se žlutými brýlemi naraženými na nose a s růžovou kytičkovanou košilí, která se hodila spíš k moři, na prosluněné pláže. Někde na Havaji by nepochybně byl za bouráka. Měl na sobě krátké bermudy, které byly pokryty bílými a zelenými kostkami. Jindy bych se jeho zjevu smála, ale ne dnes. A on má ještě tu drzost, že má ruce v kapsách a culí se na všechny okolo jak mílius!

Jako poslední přiběhla odněkud z venku Esme. V ruce nesla zahradní nůžky a pytlík s hlínou. Už zase něco sadila! Jako by jí nestačilo, že Emmett to stejně naschvál rozdupe.

„Už jsme tady všichni, Alice. Můžeš nám říct, o co se jedná?“ ptala se mě Esme a andělsky se usmála. Ani tohle na mě dneska neplatí?

„Jak se vůbec opovažujete, tvářit se, že se nic neděje?!“ vztek, který jsem v sobě posledních pár vteřin dusila, se začínal drát na povrch. Tohle bude zlé…

„O čem to mluvíš, Alice?“ zeptala se nechápavě Bella. Pokrčila rameny, jako že neví, co po nich chci.

„Jak jste jí to mohli udělat? Ona vás ještě prosila, aby jste jí nechali na pokoji! Esme, tobě řekla, že jí máš dát čas! Že my všichni jí máme dát čas! Jak jste se jen opovážili mě neuposlechnout!“ kdybych mohla plakat, teď by na to byla příhodná chvíle. Plakala bych vzteky.

„Páni! Ta má dneska ale páru! Jazzi, jak dlouho jste spolu už nesp…“

„DOST! EMMETTE, TOHLE NENÍ SRANDA, ROZUMÍŠ?“ zahřměla jsem. V duchu jsem počítala do desíti. Někde jsem četla, že lidem to pomáhá se uklidnit. Nadechla jsem se a spustila. „Když nám řekla, že nás nenávidí, slíbili jste mi, že ji necháte žít normální život. A dnes přijdu na to, že s ní trávíte v noci už několik dní. U ní v pokoji!“

„Alice, je v naprostém bezpečí. Hlídali jsme ji pro případ, že by chtěla udělat nějakou hloupost.“ Bránil se Edward. Ale dneska je mu to houby platné!

„Já jsem dneska měla dost jasnou vizi! Emmett seděl na její posteli a povídal si s ní! Byli jste tam vy všichni, kteří teď přede mnou stojíte! I ty Jaspere! Jak jsi mi to mohl udělat? Jak jsi mi mohl lhát?“ zoufale jsem se na něj otočila. Uhnul pohledem a zadíval se na špičky svých bot.

„A to ještě nevíš, co ten cvok udělal dneska ve škole…“ slyšela jsem zamumlat Emmeta. Co mi sakra ještě uniklo?

„Vyklop to Emmette! Jinak ti už nikdy nedovolím, aby sis pohrával se zvířátky a zkoušel na ně svou sílu!“ pohrozila jsem mu. Emmett se zamračil a neochotně přikývl.

„No víš, Alice… Jasper se dneska tak nějak skamarádil s Lily.“ Poslední slovo jsem mu skoro nerozuměla. Tohle snad nemyslí vážně?! To by Jasper nikdy neudělal! Podívala jsem se na něj. Stále ještě hleděl na zem.

Je mi to jasné. On to vážně udělal! I když jsem ho prosila, aby se Lily nepletl do života, on mě neposlechl. Stejně jako ostatní.

„No to je skvělé! Jasně, chcete jí zničit život? Fajn! Já u toho ale nebudu!“ zakřičela jsem na ně a otočila jsem se k odchodu. Jasper se ani nenamáhal mě zadržet. Alespoň v něčem mi vyhověl.

Sedla jsem do svého Porsche a uháněla bleskovou rychlostí pryč od nich. Potřebuju jen pár hodin na to, abych to vstřebala. Pak se zase vrátím. Možná zkusím, za jak dlouho dojedu do Las Vegas a zpátky. Jo, to by nemusel být špatný nápad…

LILY:

Ani nevím, jak jsem dojela domů. Dovezl mě někdo, nebo jsem řídila já? Zmateně jsem se rozhlížela po svém pokoji a nepřítomně jsem zírala do učebnice chemie. Chemie. To mi připomnělo Jaspera. Jediného příjemného kluka, kterého jsem od svého příjezdu poznala.

Nemohla jsem se však ubránit tomu, že je na něm něco záhadného. Něco, co mi bylo povědomé, něco co jsem už znala. Jen jsem nedokázala popsat, co to bylo. Jeho blond vlasy, které ve větru vypadaly jako zlatavá lví hříva, měl neuvěřitelně krásný obličej, jasné pronikavé oči, které měl i další člověk na škole. Ten kluk, který vedle mě seděl na biologii(stále jsem si nedovolila vyslovit jeho jméno).

Všechno na Jasperovi mě očarovalo. Měla jsem pocit, že takhle na mě působí jen jediní lidé. Lidé, kteří mi pomáhají, tráví se mnou každou noc. Lidé, o kterých se mi každou noc zdá. Ti, o kterých jsem si zakázala mluvit.

Zacinkání zvonku mě přimělo vrátit se zpět do reality. Odhodila jsem učebnici k nohám postele a vyskočila jsem. Přiskočila jsem ke dveřím a spěchala dolů po schodech, abych mohla otevřít své návštěvě. Poněkud nečekané návštěvě.

Pevně jsem uchopila kliku a škubla dveřmi. Překvapením mi spadla čelist. „Ahoj Jaspere!“ zvolala jsem překvapeně. Jasper se na mě široce usmíval a mě zaplavila nepopsatelná vlna klidu.

„Lily, jen jsem ti přišel říct, že je načase pohřbít tvou babičku.“ Jeho úsměv poněkud pohasl, ale i tak jsem byla klidná. Žádná bolest se neozvala. Prozatím.

„Jak o tom víš?“ ptala jsem se překvapeně.

„Malé město.“ Objasnil mi a pokrčil rameny.

„Já ale ještě nemám zařízený pohřeb!“ zhrozila jsem se. Začaly mi hořet tváře. Styděla jsem se. Ani jsem nebyla schopna zařídit babičce pohřeb. Jsem špatná vnučka!

„Nabízím pomoc. Co ty na to?“ ptal se mě s pozvednutým obočím.

„A co kdybys šel dál?“

„Jistě, proč ne?“ nechal mě vejít jako první a pak za sebou tiše zavřel dveře. Musela jsem se otočit, abych se ujistila, že je v místnosti se mnou.

„Jak bys chtěla babičku pohřbít?“

„Nevím, ona by nejspíš chtěla něco jednoduchého. Nejspíš by chtěla, aby její popel byl rozprášen na místě, které měla ráda.“ Vzpomněla jsem si na její slova. Jasně mi řekla, že kdyby se cokoliv stalo, mám její popel rozprášit do míst, kde se ráda vracela.

„Víš o nějakém takovém místě?“ zeptal se mě se zájmem a pozoroval mou tvář. Sklopila jsem zrak na podlahu. Utápěla jsem se v jeho očích.

„Měla ráda pobřeží. Moře. Milovala moře.“ Stála jsem teď u okna, otočená zády k Jasperovi. Po tvářích mi kanuly slzy. Nechtěla jsem, aby je Jasper viděl.

„Tak tedy, pojedeme k moři a pohřbíme babičku tam.“

„Nemůžu po tobě chtít, abys…“ nenechal mě ani domluvit.

„Zítra se pro tebe stavím. Je sobota, takže snad budeš doma. O babičku se postarám já. Pak tě vyzvednu a pojedeme.“ To nebyla otázka. Cítila jsem z toho příkaz. Prosbu.

„Dobře. V osm buď tady. Budu čekat.“ Souhlasila jsem. Potřásli jsme si rukou. Jeho dlaň byla tak chladná, že mi po zádech přejel mráz. Nebylo to nepříjemné, spíš mě to překvapilo.

Rozloučili jsme se tichým „Ahoj zítra.“ Potom se za Jasperem zavřely dveře a já jsem se opět ocitla sama v tom velkém domě.

Zítra jdu rozprášit babiččin popel do moře. Zvládnu to? Co když se před Jasperem sesypu? Bude tak laskavý a udělá to místo mě? Budu dostatečně silná na to, abych babičce splnila její přání? Musím být…

EDWARD:

Zrovna jsem se s Bellou dohadoval o tom, co nám řekla Alice. V podstatě měla pravdu. Lily nám jasně dala najevo, jak se rozhodla. Tak proč jsme nebyli schopni akceptovat její rozhodnutí? Proč jsme na ni byli tak vázáni?

„Víš lásko, možná jsme přeci jen měli Alici poslechnout. Lily to nepomáhá, když jí takhle obtěžujeme.“ Povzdechl jsem si. Bella se ke mně naklonila a políbila mě do vlasů.

„Edwarde, Lily se stane jednou z nás. Jsem si tím jistá.“ Zašeptala a stulila se mi do náručí.

„Jsi snad další z rodiny, která vidí budoucnost?“ zeptal jsem se jí sarkasticky. Bella se tiše usmála a pevněji se ke mně přitiskla.

„Já ji chci do rodiny. Stejně jako ty. Stejně jako všichni. I Emmett se na ni těší!“ její hlas zněl tak smutně. Tohle nemůžu dopustit. Nechci, aby se moje láska trápila. Nesnesu ten pohled na ni.

„Bello, až přijde čas, Lily se sama rozhodne.“ Uklidňoval jsem ji. V poslední době měl Jasper hodně práce. Musel uklidňovat každého člena naší rodiny. Každý den. Potřeboval si na chvíli odpočinout.

Potřebuju, aby mi Carlisle dal urnu paní Jacksonové. Slíbil jsem to Lily. Zítra jí zkusím naznačit, kdo jsem. Jasperovy myšlenky mě donutily se hbitě posadit. Přitom jsem ze sebe nechtěně setřásl Bellu. Omluvně jsem ji políbil a pak jsem i s ní v náručí seběhl dolů. Postavil jsem ji vedle sebe a chytl ji kolem pasu.

„Jaspere! Kam zítra jedeš s Lily?“ zeptal jsem se ho vyděšeně.

„Jedeme pohřbít její babičku do moře. Rozsypat tam její popel.“ Oznámil mi klidně a usmál se. Byl se sebou spokojený? Tomu nechci věřit. Přece by nešel proti Alici podruhé za sebou? To je jasná sebevražda.

„Jedu s tebou!“ vyhrkla vedle mě Bella. Ztuhle jsem se na ni díval a nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem slyšel.

„Bello! Tohle nemůžeš! Alice nás bude nenávidět. Nebude se jí to líbit.“

„Edwarde, jen ji nech. Je to její rozhodnutí.“ Opáčil Jasper a vpíjel se do mě svýma hlubokýma očima. Vím, o co se snažil.

„Jdu s vámi! Když Alice zabije Bellu, bude tady nuda. Chci umřít taky!“ přidal se vesele Emmett. Na každé věci si najde něco, co převede v žert.

„Počítejte i se mnou.“ Zamumlala tiše Rosalie. Nechápal jsem ji. Nikdy neměla ráda, když se do naší rodiny měl přidat někdo další. A teď najednou tohle!

„To vám nedovolím! Nemůžete se jen tak objevit s Jasperem na pohřbu její babičky! Utekla by pryč!“ zdálo se mi, že nikdo z nich nechápe Alicina slova. Na druhou stranu, i já jsem je porušil. Byl to v podstatě můj nápad, abychom ji v noci hlídali.

„I já jdu s vámi.“ Za jejím tichým hlasem plným smutku, se každý otočil. Všichni jsme byli stejně překvapení, že zrovna ona s něčím takovým bude souhlasit. Alice. Stála u dveří, na rtech jí pohrával náznak úsměvu.

Jakoby každý reagoval na toto malé nevinné gesto. Cítil jsem, že se každý uvolnil. Napětí ihned opadlo. Usmívali se. Všichni se usmívali. Alicin nepatrný úsměv donutil ostatní, aby se smáli. Tohle byl zázrak. Konečně se zase usmívali.

Edwarde, měla jsem vizi. Byla naprosto jasná. Lily se stane jednou z nás. A bude to brzy. Viděla jsem ji tady, v našem domě. Viděla jsem tam sebe a Bellu. Ona bude naší sestrou! Alice to na mě ve svých myšlenkách křičela. Byla šťastná. A byla si jistá budoucností, která snad změní naše životy k lepšímu.

          Takže Lily přece jen přichází…