Lily, patříš k nám!

Autorka: LindSAY

6.Snaha

LILY:

Vzbudila jsem se do ponurého deštivého dne. Bylo tak zataženo, že v mém pokoji byla tma jako v noci. Nahmatala jsem stolní lampičku a rozsvítila jsem. Porozhlédla jsem se po pokoji. Na posteli vedle mě ležel podnos se snídaní. Nebyla jsem překvapená, tohle už udělali několikrát. Snažili se, aby mi pomáhali. Nebudu popírat, že jsem nebyla vděčná. Každá projevená pomoc teď pro mě znamenala hodně.

Ale pomoc od nich, jsem nechápala. Neměla jsem s nimi nic společného, v podstatě mě ani neznali. Stejně jako já jsem neznala je. Tedy, až na pár výjimek.

Jasně se mi vybavovaly sny z uplynulých tří nocí. Dívka se štítem, černovlasý silný kluk, krásná dívka, která vypadala jako skřítek a ta žena z dnešního snu. Milující matka. Znala jsem jejich jména, ale zakázala jsem si je vyslovovat nahlas.

Snažila jsem se proti nim bojovat. Zakázala jsem si na ně myslet, zakázala jsem si vyslovovat jejich jména, zakázala jsem si přemýšlet nad mými sny. Snažila jsem se zapomenout jejich nelidsky krásné tváře.

Jenže oni mi to neulehčovali. Byli pořád se mnou. V mých snech, každou noc se mnou byli tady, v mém pokoji a v mé mysli. Připadalo mi to, jako kdyby se mi vkrádali do myšlenek schválně. Jako kdyby se mi snažili dávat najevo, že jsou neustále se mnou. Že mě nechtějí opustit.

Každou noc jsem o nich věděla a usínala jsem tak mnohem klidnější. Neměla jsem strach, když tu byli se mnou. Nikdo by mi nemohl ublížit, když tady byli oni. Cítila jsem se naprosto v bezpečí, alespoň v noci. To, co přišlo ráno, bylo mnohem horší. A opakovalo se to každý den.

Ten rozhovor, který jsem vedla s jejich matkou. S tou krásnou, milou a neuvěřitelně milující ženou. Donutilo mě to přemýšlet. Na jednu stranu jsem s nimi bojovala, ale na druhou stranu jsem nechtěla skončit sama ve své temnotě. A pak tady bylo ještě něco, další zvláštní pocit. Cítila jsem, že když se jim odevzdám, celý můj život se změní. Nic nebude jako dřív. Já nebudu jako dřív.

Posadila jsem se a pohled mi znovu padl na podnos se snídaní. V žaludku se mi ozvalo tiché zakručení, měla jsem hlad. Bez váhání jsem se pustila do toastů, které jsem zapíjela čerstvým džusem z grepu. Musím uznat, že ví jak pohladit mé chuťové buňky.

Když jsem dojedla, otrocky jsem se dobelhala ke skříni s oblečením. Co si vzít na sebe? Nejspíš ty černé kalhoty a šedé tričko. V tomhle jsem se cítila nejlíp. Podívala jsem se z okna. Asi to bude chtít i nějakou mikinu, nebo bundu. Foukal vítr a dešťové kapky těžce dopadaly na okenní rámy. Zamračila jsem se. Tohle nebude lehký den.

Vyšla jsem ze svého pokoje a proběhla jsem kolem babiččiny ložnice. Zaplavila mě vlna smutku, která ze mě nespadla od doby, kdy mi doktor oznámil… že je babička mrtvá. Těžko jsem se s tím smiřovala, ale jednou tu budu muset překonat. Nesmím celý život strávit s té temnotě. Babička by to tak nechtěla.

Cesta do školy mi dnes zabrala jen pět minut. I na své poměry jsem jela celkem rychle. Dorazila jsem mezi prvními. Na parkovišti stálo to stříbrné Volvo, žluté Porsche i ten červený kabriolet. Takže jsou ve škole. To přece nic neznamená, nemusíš se s nimi potkávat. Na škole je spoustu studentů.

Pochopení mnou projelo jako silný elektrický proud. On se mnou měl biologii. Ten kluk s bronzovými vlasy seděl vedle mě na biologii. Tohle nezvládnu. Co když mě jeho pohled přesvědčí, abych se k ním připojila, tak jak to po mě chtěli? Budu dostatečně silná na to, abych ho odmítla?

O tom se brzy přesvědčíme. Hodně brzy. Vešla jsem do třídy a automaticky jsem pátrala po místě vedle mě. Jistě, už tam byl a čekal na mě. Zhluboka jsem se nadechla a došla jsem ke svému místu.

„Ahoj Lily.“ Pozdravil mě mile a jemně se pousmál. Pozdravem nic nezkazím ne? Ale zase ta jeho vůně. Tentokrát se mi neudělalo zle, ale i tak jsem se cítila zvláštně.

„Ahoj.“ Odpověděla jsem mu nejistě a posadila jsem se. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale neměla jsem odvahu se na něj podívat. Po zbytek hodiny jsem na něj nepromluvila ani slovo. Měla jsem slabé nutkání, ale ovládla jsem to. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem vydržela. Zrovna jsem se chystala odejít, když v tom se postavil on a promluvil na mě.

„Lily, jak dlouho si myslíš, že tohle vydržíš?“ zeptal se mě smutně. Zůstala jsem sedět jako přimrazená. Nemohl slyšet to, nad čím jsem uvažovala.

„Jak nejdéle to půjde.“ Vzpamatovala jsem se. „Snažím se. Opravdu se snažím. Neztěžuj mi to, prosím.“ Dodala jsem a prošla jsem kolem něj. Myslela jsem, že se pokusí mě zastavit, ale nic neudělal. Jen tak tam stál a zíral kamsi do dálky.

Jasně. Já se snažím, ale je to vůbec k něčemu, když jsem s nimi každý den v kontaktu? Mohla jsem se snažit na ně nemyslet, neoslovovat je jmény, ale ve škole jsem se jim prostě vyhnout nemohla. Jak dlouho vydržím bojovat? Jak dlouho jim dokážu odolávat?

S hlavou plnou myšlenek jsem zamířila ke svému autu, abych si došla pro svůj mp3 přehrávač. Třeba přijdu na jiné myšlenky…

JASPER:

Lily právě prošla kolem mě. Očekával jsem silnou sladkou vůni, při které bych musel přestat dýchat, ale ona voněla jinak. Nebylo to nic, co jsem kdy poznal. Nešlo o sladkou vůni, ani o dřevitou, kořeněnou nebo pižmovou vůni. Bylo to, jako kdybych byl na tržnici, kde se prodávají citrusy. Ano! To bylo ono! Voněla jako citrusy. Svěží čerstvá vůně.

Měl jsem nakázáno od Edwarda a Emmetta, abych na ni dával pozor do té doby, než se k nám připojí. Pak ji budeme moci chránit všichni. Nikoho ale ani nenapadla varianta, že ona prostě svůj názor na nás nezmění. Co když se budoucnost, kterou Alice viděla, naopak změní? Dokáže se od nás Lily držet dál napořád? Bude dostatečně silná?

Budeme my dost silní na to, abychom se smířili s tím, že ona k nám prostě nikdy patřit nebude? Ne, my se nebudeme muset s ničím smiřovat. Ona k nám bude patřit, musí. Bella se taky snažila držet se od nás dál. Ale jen chvíli, pak se stala jednou z nás. Takhle to musí být i s Lily.

Každý se na ni vázal víc, než bylo vhodné. Víc, než vůbec bylo přípustné. A jak to tak zatím vypadá, budeme se muset smířit s tím, že Lily nebude jednou z nás.

Ale co když se dá něco dělat? Musí existovat nějaká možnost, jak ji získat. A pokud skutečně takováto možnost existuje, musím se o ni pokusit. Už jen kvůli Alice. Takhle nešťastnou jsem ji ještě nikdy neviděl. Trhalo mi srdce dívat se na ni, jako na tělo bez duše. Nemluvila, neusmívala se, nechodila nakupovat s Rosalie. Změnila se a mně nezbývalo nic jiného, než doufat, že tato změna není trvalá.

Rozhodnutí přišlo tak náhle, že to Alice nemůže vidět. A až to uvidí, nejspíš už bude pozdě. Rozběhl jsem se za Lily, lidskou rychlostí samozřejmě, a poklepal jsem jí na rameno. Zmateně se otočila a zamrkala. Reagovala přesně jako ostatní. Pozorně si prohlížela mou tvář s nevěřícným výrazem na tváři. Tvářila se užasle.

„Ahoj, já jsem Jasper.“ Představil jsem se jí a natáhl jsem k ní ruku. Cítil jsem se u ní klidný. Nemusel jsem ovládat svou žízeň, nechtěl jsem ji zabít. Ani jsem na to nepomyslel, když byla tady, jen pár centimetrů ode mě.

„Ehm… ahoj. Já jsem Lily.“ Zamumlala a váhavě mi stiskla ruku. Všiml jsem si, že nepochybně poznala tu podobu mezi mnou a ostatními. Jenže mě ještě neznala osobně, takže jsem byl ve výhodě. Mohl jsem se stát jejím přítelem, a až přijde ten správný čas, přivedu ji za rodinou.

„Já vím, kdo jsi. Každý o tobě mluví jako o té holce z Houstonu.“ Pousmál jsem se. Připomínala mi Bellu. Když sem Bella přijela, každý o ní mluvil. Byla pro ně jako atrakce, ta která se přistěhovala z Phoenixu sem, do tohoto zapadákova.

„Jo. Totiž, není mi to příjemné, takže snad pochopíš, že tě opustím.“ Otočila se a odcházela. No, takhle jsem tedy nezačal nejlíp.

„Počkej!“ křikl jsem za ní. Překvapeně se otočila. „Já jsem ti přišel říct, že spolu budeme sedět v chemii!“ no, tohle je lepší než nic. Věděl jsem, že Lily chodila i na chemii, ale zatím jsem neměl možnost se tam s ní potkat. Alespoň se místo vedle mě, které bylo neustále prázdné, zaplní.

„Vážně? No, to je skvělé!“ zvolala s úlevou a na rtech jí přeběhl široký úsměv. Tohle bylo poprvé, kdy jsem ji viděl se usmívat. Kdyby ji tak viděla Alice, Esme a Bella!

„Ale nemusíš se mnou sedět. Já jen, že sedím sám, takže kdybys měla zájem.“ Pokrčil jsem rameny, ale doufal jsem, že mě neodmítne.

„J-já myslím, že to bude f-fajn.“ Vykoktala ze sebe. Hlas se jí trochu třásl. Je možné, aby vycítila kdo jsem? Že taky patřím ke Cullenům, které ona nenáviděla? Došel jsem k ní a usmál se.

„Doufám, že jsi v chemii dobrá, protože já jsem naprosto ztracený.“ Snažil jsem se o zoufalý tón a když jsem viděl, jak se zatvářila, bylo mi jasné, že to zafungovalo.

„Jaspere! Ty idiote, co to sakra děláš?“ vyděšeně jsem se otočil. Co kdyby ho Lily slyšela? Ne, nemohla ho slyšet. Emmett stál u Edwardova Volva a nepřátelsky si mě měřil. Musím ho trošku uklidnit. Efekt byl okamžitý, Emmett se uvolnil a ruce spustil podél těla.

„Zachraňuju naši rodinu! A ty budeš mlčet! Rozumíš mi?“ sykl jsem na něj. Lily si naštěstí ničeho nevšimla. Jen mlčky kráčela vedle mě.

„Brácho, jestli se tohle dozví Alice, nejspíš tě vlastnoručně roztrhá a spálí!“ Ach bože, Emmett a ty jeho hloupé vtípky. Tiše jsem na něj zavrčel. Otočil jsem se na Lily, abych se ujistil, že nic neslyšela. Váhavě se na mě usmála.

Takže si ničeho nevšimla. No, tak to máme o starost méně.

„Jdeme?“ zeptal jsem se jí. Užasle přikývla a mlčky jsme došli až k naší třídě. Nemohl jsem si nevšimnout všech těch zvědavých pohledů, které se na nás teď soustředily. Ignoroval jsem to. Lily je teď prioritou číslo jedna.

Společně jsme vešli do třídy a já zamířil ke své lavici, kde bylo jedno volné místo. Pokynul jsem Lily, aby se posadila. Hodila na zem svůj těžký batoh, až to zadunělo. Zajímalo by mě, co v něm asi nosí. Sedla si tak, že jsem viděl jen její dlouhé hnědé vlasy, které jí splývaly do půlky zad a divoce se vlnily. Byla hezká, jako Bella. Tolik mi ji připomínala!

Profesor vešel do třídy a začal nesrozumitelně blábolit o teorii hybridizace. Lily si pohrávala s propiskou a usmívala se. Váhavě se na mě otočila a já jí úsměv oplatil. Po zbytek hodiny jsme nepromluvili, ale měl jsem dobrý pocit z toho, co dělám.

Doma ale dneska bude asi hodně dusno…

CARLISLE:

Seděl jsem ve své pracovně a pozoroval les, který obklopoval náš dům. Ruce jsem měl složené pod bradou. Nikdo nebyl doma, všechno se tady zdálo tak prázdné, opuštěné. Neslyšel jsem ničí smích, žádné hádky, žádné debaty o módě. V tomto domě jsem už nějakou dobu neslyšel nic.

Každý večer, když jsem přišel domů, očekával jsem, že uvidím šťastné tváře svých dětí a jediné ženy na světě, kterou jsem miloval. V posledních čtyřech dnech jsem však neviděl nic jiného, než spoustu bolesti a zármutku. Možná by bylo nejlepší, kdybychom odsud na nějakou dobu odjeli.

Představoval jsem si, jak by se na mě dívala Rosalie a Alice. Nechtěly by odjet, to jsem věděl, ale kdyby musely, udělaly by to, co bych chtěl. Přinejmenším Rosalie, udělala by všechno na světě, jen aby naše rodina zůstala pohromadě. S Alicí by to bylo horší. Byla na tu dívku tak silně vázána, že by ji nemohla opustit.

Zase jsme se příliš vázali na lidskou bytost. Tohle nemůže dopadnout dobře. Možná bychom se měli lidem vyvarovat úplně, aby už nedošlo k ničemu takovému.

Ale přeci jen jsem si ji představil, jak sedí v našem obývacím pokoji a spokojeně se na nás usmívá. Jak jezdí s děvčaty nakupovat, jak se dohaduje s Emmetem, jak Esme říká „mami“. Nešťastně jsem se pousmál. Ano, chtěl jsem, aby tady byla.

„Carlisle? Pojď dolů, jestli jsi tady.“ Poznal jsem ten hlas. Emmetův hluboký hlas, ve kterém jsem teď slyšel zoufalství. Seběhl jsem po schodech dolů do jídelny. Emmett seděl na židli, ruce položené na desce stolu. Měl je zaťaté v pěst, jasně jsem viděl, jak má naběhlé žíly.

„Co se děje Emmete?“ starostlivě jsem k němu přiskočil a chytl jsem ho kolem ramen.

„Jasper se nejspíš pomátl.“ Vypravil ze sebe a hlavu si schoval do svých obrovský dlaní. Takhle přepadlého jsem ho nikdy neviděl. A toto jsem vídal každý den, obličeje andělů, které se mračily.

„Pověz mi, co se stalo.“ Pobídl jsem ho a posadil se na židli vedle něj.

„Jasper se rozhodl, že bude kamarád s Lily. Neuposlechl Alici, Carlisle. Jestli se to Alice dozví, bude zle. Bude to hodně zlé.“ Podíval se do mých očí a tvářil se vystrašeně?

„Emmete, možná bychom jen měli počkat, až dorazí domů a všem nám to vysvětlí.“ Navrhl jsem mu klidně. Představa, že Jasper, se kamarádí s lidským děvčetem, mě však znepokojovala. Co když se neovládne a zabije ji?

Vchodové dveře se s hlasitým skřípěním otevřely. „Jaspere? Pojď za námi do jídelny.“ Řekl jsem polohlasem. Slyšel jsem jeho tiché kroky a hlasité povzdechnutí.

„Carlisle, co potřebuješ?“ zeptal se mě nevinně, jako kdyby se nic nedělo. Tvářil se ale spokojeně a mnohem optimističtěji, než kdokoli jiný z mé rodiny.

„Víš moc dobře, že máme zakázáno, jakkoli se plést Lily do budoucnosti. Je pravda, že se s ní přátelíš?“ nevěděl jsem zcela jistě, co chci slyšet. Jasper přikývl. Neodvažoval jsem se nic říct.

„Je mi líto, Carlisle, že porušuji pravidla, ale já se jen snažím, aby tenhle dům zase žil. Jen se na ně podívej! Viděl jsi za poslední čtyři dny Alici doma? Já tedy ne! Viděl jsi Esme, co to s ní udělalo? Podívej se na Emmetta, na Edwarda. Podívej se na sebe!“ byl jsem překvapený, jak intenzivně to Jasper prožíval. „Všechny nám připomíná Bellu. Víš to stejně dobře jako já. Jenže toto je silnější, než s Bellou. Bella je do ní taky zamilovaná, stejně jako my všichni. Lily bude patřit do téhle rodiny! A já pro to udělám cokoli. Cokoli, Carlisle.“

„Není to správné, Jazzi.“ Ozval se Emmett přiškrceným hlasem. Jasper si pohrdavě odfrkl.

„Víš co není správné Emme? Že tady jen tak sedíme a díváme se na to, jak se celá naše rodina hroutí! Podívej se, co to udělalo s tebou. Když jsi byl u ní doma, v jejím pokoji, měl jsi nějaký důvod. A já mám taky své důvody, proč tohle dělám.“ Nechápavě jsem zíral na Jaspera? O jaké noci v jejím pokoji to mluvil?