Lily, patříš k nám!

Autorka: LindSAY

5.Hlídkování

BELLA:

„Sakra!“ zaklela jsem nahlas. Lily otevřela oči zrovna ve chvíli, kdy jsem se chtěla podívat, jestli vůbec ještě žije. Necítila jsem její krev, ani její teplo a dokonce ani zvuk jejího srdce nebyl tak hlasitý, jak by měl být.

Uskočila jsem jen tak tak, ale nevyhla jsem se menšímu problému. Když jsem vyděšeně uskočila před čelo její postele, něco pode mnou hlasitě zapraskalo.

Proboha! Doufám, že Lily neměla kočku nebo nějaké jiné zvíře. Spíš se modlím, aby to nebylo nějaké zvíře. Představovala jsem si, jak by se tvářila, kdybych za ní přišla a řekla jí: „Lily, promiň, ale nejspíš jsem ti rozšlapala kočku…“ ano, to by našemu vztahu velice prospělo. Viděla jsem před sebou Alicin rozzuřený obličej. Brrr!

Odvážila jsem se střelit pohledem na místo, odkud se onen zvuk ozval. Ze srdce mi spadl obrovský balvan. Takže žádná kočka, ale jen prachobyčejná krabice plná harampádí!

Když jsem se ujistila, že žádný domácí mazlíček nepřišel k úhoně, přiskočila jsem k její posteli. Ztuhla jsem na místě. Lily se na čele třpytily krůpěje potu. Nespala klidně. Házela sebou na jednu a pak na druhou stranu. Zvažovala jsem, jestli bych raději neměla někomu zavolat. Jen pro jistotu, aby jí zkontrolovali. Měla jsem o ni strach, vypadala jako kdyby byla nemocná.

Možná bych měla zavolat Carlislea. Mohl by se na ni podívat a ujistit mě tak, že Lily je v pořádku a zdravá. No, vlastně jsem mu nemohla zavolat. Nevěděl o téhle šílenosti, kterou jsme se s Emmetem, Esme a Edwardem rozhodli podnikat za jeho zády. Jsem si jistá, že by ho to nepotěšilo. Radši jsem si ani nechtěla představit, jak by reagoval. Nejspíš by to vzal klidně, jako vždy. Ale možná by mě překvapil a zlobil by se na nás.

A co teprve Alice? Byla proti všemi deseti, abychom se pokoušeli Lily přivést zpátky. Prosila nás, abychom Lily nechali na pokoji, abychom ji nechali žít. Ale my jsme se její přání rozhodli ignorovat. Porušovali jsme teď pravidla, stejně jako je kdysi porušoval Edward v mé ložnici.

Ale Alice nebyla stejná jako předtím, než viděla Lily. Byla plná očekávání, nadšená z toho, že bude mít další sestru. Byla si Lily tak jistá, že ji překvapilo, když na nás křičela ta hrozná slova. Když Lily odešla z Carlisleovy pracovny, Alice se zhroutila. Nechtěla ji nechat odejít, to jsem viděla, ale co mohla dělat? Jasně nám řekla, že Lily k nám patřit nebude a nechce. Byla z toho zdrcená, od té doby s nikým nepromluvila ani slovo, zmizela neznámo kam. Ale nechala nám vzkaz, že je v pořádku a brzy ráno se vrátí.

Už jen z tohoto důvodu, jsem chtěla, aby Lily byla součástí naší rodiny. Aby zase Alice byla tou Alicí, kterou byla ještě před dvěma dny. Chtěla jsem zpátky svou veselou, optimistickou a usměvavou sestru. A chtěla jsem Lily. Chtěla jsem, aby byla součástí mého života, našich životů.

Naklonila jsem se blíž k jejímu obličeji. Tvářila se, jako kdyby každou chvílí měla začít plakat. Plakat ze snu? Co se jí mohlo zdát tak smutného? Pozorovala jsem její obličej s bolestí. Ruce měla teď složené pod hlavou a hlasitě oddechovala. Její čelo se třpytilo potem. Po tváři jí pomalu ztékala slza. Vlasy měla divoce rozhozené kolem jejího bledého obličeje, takže vypadala jako mrtvá…

„Bello, jaký štít máš na mysli?“ zeptala se tak jasným hlasem, že jsem na okamžik myslela, že je vzhůru. Její slova mi v hlavě zněla jako nesmysl. „Já vím, že mě tvůj štít ochrání, ale já nepotřebuju chránit, když jsi tady se mnou.“ Lehce se usmála ze spánku a převalila se na druhý bok. Stála jsem na místě, neschopna se pohnout. Jak mohla Lily vědět o mé schopnosti? Žádný člověk to nevěděl. Jen má upíří rodina o tom věděla. No, Lily nejspíš nebude tak obyčejná, jak jsme si mysleli. Tohle se musí dozvědět Edward a Carlislea to taky nepochybně bude zajímat.

Vzdálila jsem se od její postele. Sledovala jsem ji, jako kdyby tohle byla moje poslední možnost, ji vidět. Ne, tohle nebude moje poslední návštěva, Lily. To ti slibuju. My tě budeme hlídat každou noc.

Seběhla jsem dolů do kuchyně. Ani jsem si nebyla tak úplně jistá, co mám v plánu udělat, ale inspirace přišla sama. Nejspíš bude mít hlad, až se vzbudí. Dobře jsem to znala, ostatně, ještě před necelým rokem jsem také byla jen člověk. Otevřela jsem lednici a hledala jsem, co by jí asi tak mohlo chutnat. Vyndala jsem krabici pomerančového džusu a zabouchla lednici. Připravila jsem celkem vydatnou snídani, kterou jsem naskládala na podnos a odnesla jsem to k Lily do ložnice.

Přiložila jsem jí k tomu malý vzkaz.

Lily, postaráme se o tebe. Ta snídaně je pro tebe, takže ji sněz celou. A nevyváděj žádné hlouposti.

    B.C.

ESME:

Tohle byla třetí noc, kdy jsme hlídkovali u Lily v pokoji. Neměla jsem z toho příliš dobrý pocit. Připadalo mi to, jako kdybych narušovala její soukromí. Což jsem ostatně dělala. Seděla jsem na její posteli, dostatečně vzdálená od jejího krku.

Dlouho jsem se necítila tak, jako posledních pět dní. Od té doby, kdy Alice měla tu vizi, jsem se na Lily tak těšila! Očekávala jsem její příchod do mé rodiny. I když byla člověk. Alice ji ale jako upíra neviděla, takže to muselo znamenat, že s námi bude žít jako člověk.

Tak moc jsem se na tu představu upjala, že mě ani ve snu nenapadlo, jak to dopadne. Ta slova, která nám řekla před třemi dny, mi zněla v uších jako špatně nahraná kazeta. Ubližovalo mi to. Nechápala jsem její postoj vůči nám.

Lily nás nenáviděla, a já jsem se přitom tak těšila, až se stane mou další dcerou. Nikdy bych nevěřila, že se na někoho tak upnu, ale teď to bylo tady. Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem jak dál. Měla jsem sice obrovskou podporu ze strany Carlislea, ale já jsem Lily prostě chtěla do rodiny.

A nebyla jsem jediná, kdo to cítil stejně jako já. Alice byla od té doby pořád pryč. Doma se zdržovala jen velmi krátce a nikomu nechtěla říct, kam celou tu dobu chodila. Už se neusmívala a mě to začínalo děsit.

Bella se doma taky nezdržovala příliš často. Každý večer sem chtěla chodit, ale Emmett jí to nechtěl dovolit. A já jsem byla také proti. I já jsem chtěla být s Lily o samotě, i když jsem s ní nemohla mluvit.

Sledovala jsem, jak spí. Vypadala tak krásně a nevinně. Její tmavě hnědé vlasy se jí poklidně vlnily kolem obličeje a na rtech jí pohrával nevinný úsměv. Ruce měla sevřené v pěst a kolena jí čouhala zpod peřiny.

Tohle měla být moje dcera! Nechci o ni přijít. Udělám všechno, co bude v mých silách.

„Proč jsi skočila?“ zeptala se Lily nahlas. Seskočila jsem z postele jak  nejrychleji jsem dovedla a chystala jsme se vyskočit oknem. Lily se ale ani nepohnula. Pořád spala. Mluvila ze spaní. Mluvila o skoku? Napadl mě jeden jediný skok, který jsem kdy v životě podnikla. Nemohla o tom vědět…

„O čem to mluvíš, zlatíčko?“ ptala jsem se jí starostlivě, jako by snad něco bylo v nepořádku. Bylo něco v nepořádku?

„Ty jsi skočila z toho útesu. Chci vědět, proč jsi to udělala.“ Lily se posadila na postel, jako kdyby bylo normální, že s ní někdo tráví noc. Nebyla vyděšená, nevyptávala se mě. Prostě jen seděla naproti mně a dívala se na mě temnýma očima. Zarazila jsem se.

„Jak o tom víš?“ zeptala jsem se fascinovaně.

„Já jsem položila otázku první. Odpověz nejdřív ty.“ Opáčila tak rychle, že jsem si začínala myslet, jestli není také upír. Není, nemůže být. Cítila bych to.

„Zemřelo mi dítě.“ Odpověděla jsem tiše. Opovážila jsem se na ni podívat. Byla tak sladká, když naproti mně seděla, že jsem měla chuť ji obejmout.

„Jak se jmenuješ?“ ptala se mě znovu. Tentokrát se rukama opřela o postel a zírala kamsi za mně.

„Esme Cullenová.“ Hlesla jsem. Čekala jsem, že na mě začne křičet, abych odešla, ale ona se jen napřímila. Ve tváři se jí objevil výraz pochopení.

„Doktorova žena. Tak proto jsem viděla jeho obličej. To on tě našel.“ Neznělo to jako otázka. Byla si tím tak jistá!

„Lily, jak tohle všechno víš? Pověz mi to…“ prosila jsem ji. Snad mi dovolí, abych jí lépe porozuměla.

„Začalo to snem o Alici a Belle. Pak jsem viděla Alici ještě třikrát. Před třemi dny se mi zdálo o Belle, včera o Emmetovi a dneska o tobě. Když jsem před třemi dny našla na posteli snídani se vzkazem, bylo mi to jasné. Ty sny se mi zdály, protože jste tady byli se mnou.“ Mluvila naprosto klidně a vyrovnaně. Byla jsem překvapená.

„Takže ses rozhodla, že se k nám připojíš?“ ptala jsem se s nadějí v hlase. „Víš o nás úplně všechno?“

„Vím jen to, že Alice mívá vize, Emmett je schopen zničit vše kolem sebe, Bella používá jakýsi ochranný štít a ty… ty jsi milující matka.“ Pokrčila rameny. „Ale mé rozhodnutí se nemění. Musím se nejdřív postavit na vlastní nohy. Pohřbít babičku, postarat se o dům, být zase normální. A to s vámi za zády nejde. Dejte tomu čas, vy všichni.“

„Alice je nešťastná Lily. Stejně jako my všichni. Pojď se mnou. Všechno ti vysvětlíme.“ Musela jsem kout železo, dokud je žhavé. Taková šance už se nikdy nemusí naskytnout.

„Esme, nemůžu. Když s tebou půjdu, všechno se změní. A já na změnu nejsem připravená.“ Svým způsobem jsem ji chápala. Ale chtěla jsem, aby šla se mnou domů. Alice by byla nadšená. Bella by byla také šťastná. Emmett by skákal radostí.

„Prosím, nechte mě být. Dělejte, jako kdybych tady nebyla. Dejte mi možnost žít normální život.“ Její oči byly tak upřímné, že mě to naprosto ohromilo. „Můžeš odejít? Chtěla bych spát. Ale věř mi, já se ukážu.“ Dodala nakonec a pomalu se položila na postel.

„Dobrou noc, Esme Cullenová.“ Zamumlala tiše a v tu ránu usnula. Pohladila jsem ji po vlasech. Tiše jsem si povzdechla. Tohle Alice nerada uslyší. Zase jim budu muset ublížit.

         Pomalu jsem obešla její postel a vyskočila jsem do tmy… potřebuje jen čas. Nic víc… pak se k nám připojí a všechno bude jako dřív… zase budeme velká a šťastná rodina.