Lily, patříš k nám!

Autorka: LindSAY

4.Nechte ji být!

ALICE:

Měla jsem neuvěřitelně silné nutkání jít za ní. Kdybych měla bijící srdce, nejspíš bych řekla, že mi pukalo žalem. Ano. Tak žalostný to byl pohled. A nejhorší na tom bylo, že ona nás nenáviděla.

Ztěží jsem mohla pochopit její důvody, k takovémuto rozhodnutí. Já jsem jí myšlenky číst nedokázala. Třeba Edward by mohl…

„Ne, Alice. Nebudu se jí hrabat v hlavě. Myslím, že naše rodina už toho pro ni udělala dost. Sama jsi viděla, co k nám cítí.“ Jeho hlas zněl rozzlobeně. Možná jsem si to nalhávala, ale slyšela jsem tam i smutek.

Esme seděla na malé pohovce, kterou měl Carlisle ve své kanceláři. Nechtěla jsem se na ni podívat. Bála jsem se, že kdybych viděla tu bolest, která z ní jen sršela, utíkala bych za Lily. Prosila bych ji, aby se k nám vrátila. Abychom jí mohli pomoct.

Bylo zvláštní, že Esme se na Lily tak upjala. Začalo to dnešním ránem, když jí Jasper řekl o mém snu. Celý den pak jen chodila a těšila se nato, jak Lily bude chodit na návštěvy za námi. Těšila se, že její rodina se opět rozroste. Že bude mít další dceru. Už čtvrtou.

A teď veškeré její naděje byly pryč. Dovolila jsem si jeden malý pohled Esminým směrem. Ihned jsem toho zalitovala. Esme seděla jako hromádka naštěstí. Kolena měla schovaná pod bradou a zírala někam do neurčita.

„Esme, ona se vrátí. Alice viděla, že se s námi bude bavit. Bude u nás v garáži. Ona tam bude! Musí být!“ Bella zněla tak zoufale! Dokonce víc, než bych kdy čekala. Taky se na Lily těšila.

V ten okamžik jsem před sebou viděla její obličej. Lily seděla v autě. Plakala. Tak zoufale plakala! A pak jí problesklo hlavou, že by snad mohla vrazit do toho stromu. Nééé!

„Alice?! Co se děje?“ tři páry rukou se snažily mě popadnout za bradu a zvednout mi tak obličej. Vzdorovala jsem. Ona se rozhodla umřít…

„Ona se rozhodla umřít!!! Slyšíte mě?“ panika v mém hlase mě zaskočila. Opakovala jsem ta slova asi pětkrát po sobě. Rozhodla se umřít…

Zavřela jsem oči. Byla tady další vize!

Lily s tmavými kruhy pod očima. Její obličej ztratil veškerou krásu, kterou do té doby měl. Do doby, než nás poznala. Než jsme se jí vpletli do života. Prosila mě, abychom jí dali pokoj. Bránila se nám. Bojovala za to, abychom jí dali pokoj.

„Okamžitě za ní jedeme!“ zvolal Emmett a kývl na Edwarda. „Nenecháme ji přece, aby se nám rozmlátila o strom, ne?“ hořce se zasmál. I Emmett se na Lily těšil. Byla by další člověk na seznamu, ze kterého si může dělat legraci.

„Ne, Emme. Ona nás nechce do svého života. Viděla jsem to. Nechte ji být!“ poslední větu jsem vyslovila, jako kdyby to bylo něco odporného. Ona nás nechtěla.

„Ne! Jedu s tebou Emmette!“ zvolala Esme a přidala se k Edwardovi. Už byli tři proti mně.

„Já jsem Lily viděla. Nechce nás ve svém životě. Nechte ji na pokoji! Copak to nechápete?“ tentokrát už jsem stála na nohou a zlobně jsem se dívala na zbytek své rodiny.

Jasper se na mě díval očima plnýma beznaděje. Nemohl uklidnit tak silné emoce kolem sebe. Edward stál se založenýma rukama u dveří. Vedle něj stála Bella a zírala do země. V očích měla prázdný výraz. Objala Edwarda a začala se třást. Předpokládala jsem, že vzlyká. I když jí žádné slzy po tvářích stékat nemohou. Esme stála vedle Emmetta, ruku položenou na klice ode dveří. Pozvolna ji spustila podél těla a pak se po dveřích svezla až na zem, kde zůstala sedět s rukama před obličejem. Emmett měl ruce v kapsách, ale viděla jsem, jak má ruce zaťaté v pěst. Ovládal se, aby tady nevybuchl vzteky. Nemohl nic dělat. Nemohl ji přivést zpět. I kdyby chtěl sebevíc. Carlisle seděl ve svém křesle. Nepromluvil už dobrých deset minut. Rosalie stála otočená zády k nám. Dívala se z okna. Nebyla však spokojená, jak jsem předpokládala. Nechtěla ji do rodiny. Ale i ona se teď tvářila smutně. Tak utrápeně.

„Možná to tak bude lepší i pro nás.“ Řekl po chvíli Jasper.

EMMETT:

Ruce jsem zatínal v pěst, jak nejvíc jsem dovedl. Bál jsem se, abych tady Carlisleovi nerozbil nějakou cennou věc. V podstatě by to bylo jedno. Tak nějak mi teď všechno bylo jedno.

Je pravda, že Lily jsem vůbec neznal, ale tak jsem se těšil na její příchod mezi nás! Alice do ní byla zblázněná, Bella se na ni taky těšila, Edward ji taky nepochybně chtěl mezi nás, Esme se těšila na další dceru, Carlisle chtěl někoho tak nevinného do své rodiny. A moje Rose… ? Nebyla z Lily nadšená, ale co by neudělala pro rodinu. Položila by za ni život. Dýchala by za ni.

Ty idiote! Upíří přece dýchat nemusí! Proboha, jak jsem mohl myslet na něco takového, když mi právě odjela potenciální sestra, která se navíc chystá spáchat sebevraždu?

Nechtěl jsem se s tím nějak smířit. Nechápal jsem její slova. Slova, kterými nám všem tak ublížila. Nenáviděla nás? Proč?

„Emmette, to není naše věc. Její budoucnost je jasná. Bude žít bez nás. Nechme ji být, pokud je to její přání.“ Edward se na mě díval, jako kdybych snad řekl něco špatného.

Já mám pravdu, Edwarde. Ani ty nevíš, proč nás tak nenávidí. Takže se na mě laskavě takhle hnusně netvař. Jsi stejně bezmocný jako já. Posílal jsem mu svoje myšlenky a doufal jsem, že je uslyší. Jsem si jistý, že ano.

„O nic se nepokoušejte, prosím!“ naléhala Alice. Nikdy dřív jsem ji neslyšel tak zoufalou. Byla tak smutná, jako ona, když nás opouštěla. „Jestli své rozhodnutí změní, uvidím to. Hned v ten okamžik za ní poběžím, a řeknu jí, jak moc nám chyběla. Přísahám. Teď ale, nechte ji žít. Neduste ji.“

Edwarde, no tak sakra! Vidíš co to s nimi udělalo! Takhle to nemůže skončit! Snažil jsem se, aby k němu moje myšlenky došly rychle. Doufal jsem, že něco vymyslí. Že ji my dva dokážeme přivést zpátky.

Edward můj záměr pochopil. Přišel ke mně blíž a naklonil se ke mně.

„Dnes v noci. Víme, kde bydlí. Takže se k ní dostaneme oknem. Tak jako jsem to dělal u Belly. Každou noc někdo jiný. Já, ty, Bella, Esme…myslím, že nás na to bude dost. Budeme se střídat každou noc. Víc dělat nebudeme.“ Skoro jsem ho neslyšel, ale věděl jsem, že tohle by mohlo fungovat.

„Beru tě za slovo brácho.“ Pošeptal jsem s nepatrným úsměvem a plácl jsem si s Edwardem.

„Ne! Já vám to nedovolím!“ křičela na nás zoufale Alice. Takhle jsem ji ještě nikdy neviděl. Bylo mi jí líto. Vážně mohla mít Lily tak moc ráda jen po jedné vizi? „Neničte jí život. Prosím! Já vás o to prosím!“

Nemohl jsem se na ten obraz smutku dívat. Tohle nebyla ta malá, otravná, veselá a nadšená Alice. Tohle byl někdo jiný.

Už z toho důvodu ji přivedeme zpátky!

LILY:

Cesta domů pro mě byla obrovským utrpením. Nejen, že jsem nebyla téměř schopna řídit, ale ke všemu jsem měla podivný sen. Lépe řečeno dva.

Byla v nich Alice. Andělsky krásná Alice.

Dost!

Ozval se přidušený výkřik. Zpanikařila jsem. Rozhlížela jsem se všude kolem sebe, jestli jsem snad někoho nesrazila. Přes ty slzy bych se tomu ani nedivila.

Od doby, kdy jsem opustila nemocniční parkoviště, začala jsem se propadat do prázdnoty. Do té stejné prázdnoty, jako když mi umřeli rodiče. Ale teď jsem padala čím dál tím hlouběji. Nemohla jsem to zastavit. Bylo to, jako kdybych padala do obrovské jámy, která snad nikde nemá dno.

Jak dlouho můžu padat, než narazím na samotné dno?

Uvědomila jsem si, že ten výkřik vyšel z mých úst. Ale jako kdyby patřil někomu jinému. Někomu, kdo má mnohem zvonivější hlas než já. Hlas, který zní jako zvonkohra.

Alice. Problesklo mi hlavou.

Přestaň! Slyšíš mě? Přestaň s tím hned teď!

Ani jsem si neuvědomila, kde jsem. Byla jsem tady, doma. Děsila jsem se představy, že vejdu do toho prázdného domu a najdu tam… Co vlastně najdu? Nic. Jen tu prázdnotu.

Nepokoušela jsem se vyhnout se té chvíli, kdy budu muset vejít dovnitř. Bude to těžké teď, bude to těžké zítra. Bude to pro mě těžké napořád. Teď už mi na světě nezbylo ani malinké světýlko. Veškerá moje naděje, kterou jsem měla, odešla s ní. Není tu nikdo, kdo by mě opatroval. Staral se o mně. Nosil mi sklenici džusu. Nebyl tu nikdo, kdo by mi dodával naději v lepší zítřek.

Pomalu jsem otočila klíčem v zámku, který s hlasitým cvaknutím klapnul. Zhluboka jsem se nadechla a strčila jsem do dveří. Celá vstupní místnost byla potemnělá. Všude byla tma, i když bylo teprve půl šesté. Dnešní počasí přesně sedělo na mou náladu. Bylo ponuré a chladné. Hodila jsem klíče na botník a opatrně jsem vešla do obýváku. Měla jsem strach, že tam někdo bude sedět a čekat na mě. Nikdo tam ale nebyl.

Rozvážně jsem se chytla zábradlí a dýchala jsem. Teď, když tam půjdu, uvidím její prázdný pokoj. Zvládnu to? Nebo se zhroutím? Co když prostě umřu žalem?

Vyběhla jsem po schodech dřív, než mě popadl hysterický záchvat. Uviděla jsem její pokoj. Byl v přesně stejném stavu jako dnes ráno. Ne! Tohle nevydržím. Prudce jsem vzala za kliku, přibouchla jsem dveře a otočila jsem klíče. Zamkla jsem její pokoj.

Neměla jsem víc síly na to, abych se šla osprchovat. Nepřevlékala jsem se do pyžama. Prostě jsem si lehla do postele a během dvou minut jsem spala.

I když to byla velmi neklidná noc. Moje sny se změnily.

Byla jsem na louce. Krásné symetrické louce, na které kvetlo spousta kvítí nejrozmanitějších barev. Ale jedna postava vedle mě tuto krásnou louku převyšovala. Bella. Podívala se na mě s ustaraným výrazem na tváři. „Neboj se. Já tě ochráním.“ Pošeptala mi do ucha a zavřela oči.

Vypadala, jako když se na něco horoucně soustředí. Cítila jsem kolem sebe něco zvláštního. Jako kdyby se kolem mě roztahovala neviditelná látka, která mě naprosto izolovala od okolního světa. Rozhlédla jsem se kolem a skutečně!

Kolem mě se rozprostírala obrovská bublina, která mě celou obklopovala. Jako nějaký štít. Bella se na mě spokojeně usmívala.

„Takhle chráním lidi ve své blízkosti já, Lily. Nemusíš se bát, že ti někdo ublíží.“ Otevřela jsem oči. Pot ze mě stékal v drobných potůčcích.

Cosi se pohlo u nohou mé postele, ale byla jsem tak unavená, že jsem okamžitě usnula…