Lily, patříš k nám!

Autorka: LindSAY

3.Tvrdá realita 

LILY:

Celý den jsem nemohla myslet na nic jiného, než na svůj sen. A taky na bolest. Začínal mě bolet celý nos. Bylo to hrozně nepříjemné.

Udivilo mě, že jsem si tu bolest začala uvědomovat až teď, několik hodin poté, co jsem si to způsobila. Nejspíš jsem ráno byla tak otupělá, že jsem bolest nevnímala. Otupělost mě ale neopustila ani ve škole.

V hodině biologie jsem nevnímala, o čem pan profesor mluví. Mám pocit, že snad o nižších rostlinách, ale nemohla jsem to říct jistě. Byla jsem tak unavená po dnešní noci. Ztěží jsem udržela hlavu zpříma.

Židle vedle mě se hlasitě posunula a vytrhla mě tak z mého rozjímání. Pak to přišlo. Ucítila jsem náramně sladkou vůni. Nebyla příliš sladká, byla jemná. Zatočila se mi hlava. Hrozně se mi zatočila hlava a nevolnost, která mě zaplavila byla nesnesitelná.

Otočila jsem se osobu, která se vedle mě posadila. Prudce jsem zalapala po dechu. Přes krásné dlouhé řasy se na mě díval on. Znovu se mi zatočila hlava. Bylo to tak silné, že jsem se musela přidržet stolu. Karamelově hnědé oči. Temné stíny pod očima. Neuvěřitelně bledá pokožka. Krásný jako oni…

To nemůže být pravda! On nemůže být jedním z nich.

Zaplavil mě nepopsatelně zvláštní pocit. Jako kdybych každou chvílí měla toho krásného kluka vedle sebe pozvracet. Ale přitom mi něco uvnitř mého těla bránilo.

„Lily, je ti dobře?“ zeptal se mě ustaraně. Jeho hlas mi zněl v uších jako tisíckrát zesílený.

„Je mi zle.“ Hlesla jsem tiše. Položila jsem si hlavu na desku stolu a snažila jsem se zhluboka dýchat. Nešlo to. Nemohla jsem se nadechnout. Jako kdybych se dusila…

„Možná bych tě měl vzít do nemocnice. měl by se na tebe podívat nějaký lékař.“ Jeho hlas zněl vážněji, slyšela jsem v něm podtón paniky. „Můj otec pracuje ve zdejší nemocnici jako lékař. Vezmu tě za ním.“ Prudce jsem zakroutila hlavou. Přehnala jsem to. Pocit zvracení byl zpátky. Dala jsem si ruku před pusu.

Nechci jít do nemocnice. Co kdyby nějakým nedopatřením našli mou jizvu, která se táhla po celé mé temenní kosti? Jak bych to vysvětlila? Vyptávali by se mně?

„Nejdu do nemocnice.“ zašeptala jsem.

„Lily, profesor má v plánu tě vyvolat. Myslí si, že spíš. Pokud tě vyvolá, a ty nebudeš znát odpověď, bude to horší. Teď tě o nic žádat nebudu. Prostě uděláš to, co t řeknu.“ Jeho hlas se ozval tak blízko mého ucha, že jsem sebou škubla a nadskočila jsem. Málem jsem i vykřikla. „Za dvě minuty řeknu profesorovi, že je ti zle a že jedeme do nemocnice. Neodporuj mi. Nedělej to ještě těžší než to je. Prosím.“ Zněl tak naléhavě. Prosebně.

Přikývla jsem.

„Pane profesore, Lily se necítí dobře. Má horečku a nejspíš bude zvracet. Dovolte mi, abych ji vzal do nemocnice za mým otcem.“ Jeho slova zněla velmi vážně.

„Och! Jistě pane Cullene.“ Zajíkl se profesor. Cullen. Tak je to přeci jen její bratr. Ta podoba mi mohla být hned jasná.

Pomohl mi vstát ze židle. Zamotala se mi hlava. Myslela jsem, že spadnu na zem, ale on mě zachytil rychleji, než jsem stačila klopýtnout.

Pak mě vytáhl ven ze třídy a podpíral mě. Nechtěla jsem s ním nikam jít. Věděla jsem, že toho později budu litovat.

Cítila jsem to.

EDWARD:

Udržet Lily na nohou mi dalo celkem zabrat. Nevím, jestli se jí opravdu tak hrozně motala hlava, ale nebyla schopná jít rovně. Musel jsem si neustále přidržovat. A pak mě napadla další věc, nepředstírala jen svou slabost, aby se mě mohla dotýkat, zatímco já jsem ji přidržoval?

Vláčel jsem ji poloprázdnou chodbou. Bylo by lepší, kdyby byla úplně prázdná. Čím méně lidí by mě s ní vidělo, tím lépe.

„Lily, potřebuju vědět, co se s tebou děje. Musíš mi to říct, Lily.“ Zašeptal jsem jí do ucha, aby mě slyšela jen ona. Otřásla se.

Mám mu říct pravdu, nebo mám lhát? Myšlenky se jí v hlavě začaly rojit nezávratnou rychlostí. Doslova je na mě křičela.

„Já chci slyšet pravdu.“ Naléhal jsem. Potřeboval jsem si být jistý, že mi nezkolabuje přímo tady na chodbě. Přemýšlela. Horoucně přemýšlela, co mi má říct.

Nakonec se rozhodla mi neodpovídat. Sama si nebyla jistá odpovědí.

Ať mě pustí! Nechci aby mě držel. Ať mě nechá jít po svých!  Její mysl zněla tak zoufale. Jako by se snažila proti mně bojovat. Trošku jsem se zastyděl, když mě napadlo, že by chtěla, abych se jí dotýkal.

„Lily, já potřebuju vědět, co ti je. Proč je ti tak zle?“ byl jsem nervóznější čím dál tím víc. Její mysl pro mě zatím byla velkou neznámou.

Nechci do nemocnice! Chci domů! Nechci aby se mě vyptávali. Nechci aby to viděli. Nemůžu to prožívat znova. Nechci myslet na ně!  Byl jsem šokovaný. Nedokázal jsem si její myšlenky dát do souvislostí. Její mysl teď byla naprosto zmatená. Nikdy se mi tohle nestalo. Zaskočilo mě to.

Vzpomněl jsem si, jak jsem vedl na ošetřovnu Bellu. Tak moc jsem se o ni bál! Ale teď mám jistotu, že se jí nic nestane. Že jí nikdo nemůže ublížit. Byla jednou z nás a já jsem ji mohl mít u sebe celou věčnost. Moje láska mě nikdy neopustí.

Zalapal jsem po dechu. Ne! To nemůže být ta stejná vize! Viděl jsem žluté Porsche. Alicino Porsche. Přesně to auto, které viděla Alice včera v noci. Lily seděla na kapotě. Kmitala nohama. Bella v černých šatech. Pak se scéna změnila. Alice křičela na Lily. Měla vyděšené oči. Lily ji ale neslyšela.

Zase se něco změnilo. Lily ležící v malé kaluži krve. Další změna! Aliciny vyděšené oči ve zpětném zrcátku. Lily se pevně drží volantu. A pak… intenzivní pocit nevolnosti.

„DOST!“ zakřičel jsem nahlas. Neuvědomoval jsem si, že jsem vykřikl. Zkoprněle jsem se podíval na Lily. V jejích očích jsem viděl zmatek. A její mysl… bylo tam něco nového.

Mám strach. Ta slova mnou projela jako nůž. Lily se mě bála. Ne, nebála se mě. Měla strach z nás.

Nechápavě jsem se na ni díval. Proč se mě bála? Kéž by mi tak dala možnost nahlédnout znovu do její mysli! Ale ona mlčela. Neříkala nic. Ani ona, ani její mysl.

Co jsi jí to udělal Edwarde?! Křičela na mě myšlenkami Alice.

Jedeme s Lily do nemocnice za Carlislem. Přijeď co nejrychleji! Rozumíš? Přikázal jsem jí. Ona mě uslyší. Musí mě slyšet.

Bello, jsem s Lily v nemocnici. Přijeď co nejdřív, prosím. Miluju tě. Napsal jsem do sms zprávy a pak jsem Lily dotáhl k autu.

Posadil jsem ji na sedadlo spolujezdce. Opřela se a něčemu se tiše zasmála. Pak si prsty přiložila na spánky a zavřela oči.

LILY:

Posadila jsem se do jeho auta. Matně jsem si vybavovala, jak jsem včera přemýšlela nad tím, komu patří tohle auto. Nějaký rozmazlený, bohatý chlapeček, který se rád ukazuje. Tiše jsem se zasmála. Teď jsem seděla přesně v tom stejném autě.

A vedle mě seděl on. Jeden z nich. Další anděl na této škole. Kolik jich tady ještě může být? Zatřásla jsem hlavou. Zavřela jsem oči a prsty jsem si tiskla na spánky. Nedovolím, abych na ně zase myslela. Nedovolím!

„Lily, prosímtě vydrž. Budeme tam za pár minut.“ Jeho hlas naplnil celé auto. Každým kouskem svého těla jsem vnímala, jak se mě zmocňuje další nával nevolnosti.

Hlavně se nepozvracet. To je můj dnešní úkol číslo jedna.

„Můžu si otevřít okénko?“ zoufale jsem se na něj podívala. Rozvážně přikývl, jako by zvažoval možnosti. Vydechla jsem úlevou. Pomalu jsem se nechala ovívat lehkým vánkem, který mi pomohl zase volně dýchat. Už jsem se nedusila. Necítila jsem už jeho vůni. A to bylo dobře.

„Jsme tady. Pojď, pomůžu ti.“ Otevřel dveře a vystoupil. Hbitě přiskočil k mým dveřím a otevřel mi je. Pomalu jsem se začala soukat z auta, ale nebyla jsem moc úspěšná. Uchopil mě za paži a vytáhl mě. „Zvládneš jít sama?“ přesvědčoval se. Souhlasně jsem přikývla.

Nebylo to tak těžké jít po svých. Moje hlava se pomalu začínala uklidňovat. Žaludek se mi přestal houpat. Dýchala jsem pravidelně.

Vedl mě světlou chodbou, která mi připomínala jakýsi nekonečný tunel. Na zdi visely obrazy nejrůznějších stylů. Od klasických, až po abstraktní kousky, které pro mě nebyly ničím jiným, než jen čmáranicemi.

„Carlisle!“ vydechl úlevně můj dnešní zachránce. „Tak to je ona. Tohle je Lily. Není jí dobře. Prosím, podívej se na ni.“ Zase zněl tak naléhavě. Bylo mi ho svým způsobem líto.

„Lily, rád tě poznávám. Kéž bychom se setkali za jiných okolností.“ Natáhl ke mně ruku. Oplatila jsem mu gesto. Pevně mi stiskl mou ruku. „Pojď za mnou Lily. Podíváme se na tebe.“ Přívětivě se usmál a rukou si mě k sobě přitáhl blíž.

Pozorovala jsem jeho laskavý obličej. Tak tohle je otec všech těch andělů? Nedivím se, po kom jsou tak krásní. Ale on je moc mladý. Přece nemůže mít tolik dětí. Ztěží vypadal na třicet. Když jsem si ho prohlížela důkladněji, spatřila jsem ty stejné rysy. Temné stíny pod očima, jako kdyby měl modřiny. Nádherný obličej, jako z reklamy na drahé obleky. Jasné blond vlasy, které mírně zářily pod všemi těmi nemocničními světly.

„Jaké je tvé příjmení, Lily?“ zeptal se mě pan doktor a začal si něco zapisovat na čistou kartu.

„Jacksonová. Lily Jacksonová.“ Řekla jsem teď už zcela pevným a jasným hlasem. Doktor se na mě zděšeně podíval. Položil propisku, se kterou předtím psal. Lokty se opřel o stůl. Zavřel oči a nemluvil. „Děje se něco?“ vyptávala jsem se zmateně.

„Tvoje babička se jmenuje Anabeth Jacksonová?“ zeptal se mě tiše. Oči měl stále zavřené. Prohrábl si své nádherné zlatavé vlasy a povzdechl si.

„Ano, to je moje babička. Proč se na ni ptáte?“ napřímila jsem se. Copak doktor Cullen znal mou babičku? Proč mi o tom neřekla…?

„Lily, je mi líto, že se to dozvíš ode mě…“ jeho hlas zněl přiškrceně, jako kdyby neměl daleko k slzám. Dojalo mě to, ale zároveň jsem se cítila vyděšená.

„Tak co se stalo?“ ptala jsem se nechápavě. „Je s ní něco v nepořádku?“

„Lily, tvá babička byla velmi vážně nemocná. Dnes jsme ji sem přijali. Okamžitě byla převezena na sál, ale…“

„Co ale? Je v pořádku, že? Můžu ji vidět?“ nenechala jsem ho ani domluvit. Babička byla nemocná? Ano, občas se jí točila hlava, ale nebylo to nic vážného. Nebo snad ano? „Tak kde je sakra?!“ křičela jsem teď na doktora a snažila jsem se nevšímat si jeho bolestného výrazu.

„Lily, je mi to tak moc líto. Nemohli jsme jí pomoct. Bylo příliš pozdě…“ ta slova mnou projela jako tisíc drobných žiletek. Cítila jsem, jak se do mě pomalu zařezávají. Cítila jsem své srdce až v krku. Nemohla jsem polknout. Nemohla jsem dýchat. Mozek mi vypověděl službu. Nebyla jsem schopna uvažovat.

Bylo příliš pozdě… Bylo příliš pozdě… znělo to, jako kdybych si pořád dokola pouštěla kazetu. Nebyla jsem schopna sebemenšího pohybu.

Pak jsem si najednou uvědomila význam těch slov. Ona už tady se mnou není. Nikdy se mnou nebude. Odešla. Opustila mě. Už se nevrátí. Nikdy se mi nevrátí.

„NE! To není pravda! NE!“ křičela jsem skrze dlaně, kterými jsem si zakrývala ústa. Kdosi mě zezadu popadl kolem ramen. Připadalo mi to, jako kdyby se mě ten někdo snažil udržet na židli. Jako kdybych se mohla pohnout…

„Nesahej na mě! Slyšíš? Pust mě. Okamžitě ze mě dej ty ruce dolů!“ zoufale jsem se snažila ty ruce setřást, ale nepovedlo se mi to. Slzy mi teď z očí tekly jako o závod. Přes slzy jsem ani neviděla. Byla jsem jako slepá.

„Lily… my ti pomůžeme.“ Tichý hlas, melodický jako nic na světě. Jako kdyby jste poslouchali zvonkohru. Její hlas. Mluvila na mě. Utěšovala mě. Alice.

Byla tady. Stála přímo za mnou. To ona mě držela na židli.

„Ne! Já nechci vaši pomoc! Hned jedu domů!“ křičela jsem mezi vzlyky, které se teď jen ztěží daly ovládnout. „Dej ty ruce pryč. Nech mě jít domů. Hned!“ začínala jsem malátnět, a proto jsem co nejdříve chtěla jet domů.

„Nikam nepojedeš. Je mi to líto, Lily.“ Řekla Alice tak soucitným tónem, že jsem na moment měla nutkání ji pevně obejmout.

Zvedla jsem se ze židle a nevěděla jsem co dál. Domů. Chci jet domů. Nenávidím Cullenovy. „Já vás nenávidím! Opravdu vás z celého srdce nenávidím! Chápete mě?“ otočila jsem se na další krásné obličeje. Překvapilo mě, kolik lidí tam bylo. Ale mě to je jedno. Nic pro mě už nemá smysl. Nemám žádný důvod žít.

Vyběhla jsem na parkoviště. Spustil se hustý déšť. Voda padala z nebe v tlustých provazcích. Nastavila jsem obličej tak, aby na mě padalo co nejvíc dešťových kapek. Chtěla jsem to ze sebe smýt.

„Proč Bože?! Proč jsi mi to udělal?“ třásla jsem se od hlavy k patě. Vzlyky se mnou tak silně třásly, až mi drkotaly zuby. Podlamovala se mi kolena. Sklonila jsem hlavu a zamžourala jsem před sebe. Moje auto. Stálo tam! Jak se sem dostalo?

To není důležité. Pojedu hned domů. Možná bych cestou mohla strhnout volant, nebo narazit do stromu… Udělám cokoliv, jen abych nemusela snášet tu bolest a prázdnotu, která mě teď sžírala zevnitř.