Lily, patříš k nám!

Autorka: LindSAY

2. Vzpomínka

Následující ráno pro mě bylo snad nejhorší za poslední dva roky. Nebyla jsem schopná se zorientovat. Všude se válely ještě nevybalené krabice. Když jsem se vyhrabala z postele, o jednu jsem zakopla. Spadla jsem. Místo toho, abych se snažila pád zbrzdit jsem odevzdaně tvrdě dopadla mezi další krabice.

Neměla jsem sílu na to, abych se z podlahy zvedla. Jen jsem ležela na té studené podlaze a vdechovala jsem vůni dřeva. Dýchala jsem zhluboka, protože se mi točila hlava, jako kdybych byla po flámu.

Nemůžu říct, jak dlouho jsem tam ležela. Jediné, na co jsem byla schopna myslet, byl sen z mé předešlé noci. Obvykle jsem si sny nepamatovala, ale tenhle byl v něčem jiný. Působil tak realisticky, jako kdybych tam opravdu byla!

Nevím, co mě znepokojovalo víc. Jestli to, že jsem v tom snu byla s Alicí a pak jsem spěchala za Bellou, nebo to, že jsem ze snu plakala. Tohle se mi stalo poprvé. Bylo pro mě těžké uvěřit, že jsem mohla prožít tak intenzivní sen. Nedávalo mi to smysl.

Děsilo mě to.

Zavřela jsem oči a nějakou dobu jsem poslouchala zvuky kolem mě. Nic nenasvědčovalo tomu, že bych vzbudila babičku. Uklidnila jsem se.

Pokus se vstát! Přikázala jsem sama sobě. Pokusila jsem se o to, ale nebyl to nejlepší nápad. V okamžiku, kdy jsem se podepřela rukama, abych se postavila, před očima jsem uviděla Alici stojící u svého Porsche, jak na mě křičí, v očích vyděšený výraz. Nechápala jsem, co na mě křičí. Neslyšela jsem ji. Neslyšela jsem nic. Byla jsem hluchá…

Zhroutila jsem se na podlahu. Tentokrát jsem dopadla přímo na obličej. Cítila jsem, jak něco jemně křuplo. Nemusela jsem dlouho pátrat po zdroji toho zvuku.

Můj nos. Dopadla jsem přesně na něj. Byla jsem si stoprocentně jistá, že je zlomený. Rukou jsem si ho otřela a pak jsem se na ni podívala. Byla celá od krve. Takže je zlomený. Nebo přinejhorším naražený.

Neměla jsem ráda pohled na svou krev. Vyvolávalo to ve mně silné vzpomínky, které bych nejradši chtěla navždy zapomenout. Nešlo to. Pokaždé se mi to odpoledne přehrávalo před očima. Jako by se to stalo teprve včera…

Jeli jsme s rodiči z centra Houstonu, kde jsme byli na nákupech. Táta se nechal přemluvit a zavezl nás tam. Nebyl z toho nadšený, ale pro mě a mámu by udělal cokoliv… s mamkou jsme ho protáhly všemi možnými obchody. Neprotestoval, ale věděla jsem, že by už rád jel domů.

Prosebně se na mě podíval. Řekl mi, abych mámu přemluvila, abychom se konečně vrátili domů.

Vyslechla jsem jeho přání. Pro dnešek bylo nakupování dost.

Nasedli jsme do auta a vyrazili směrem k naší čtvrti. Táta se o něčem tiše dohadoval s mámou a já jsem se přehrabovala v taškách s věcmi, které jsme dnes nakoupili.

Podívala jsem se z pravého okýnka. Přejížděli jsme zrovna křižovatku, která byla od našeho domu jen dva bloky. Poznávala jsem ten obrovský strom, na kterém jsem si hrála s Natalie. Sousedova dcera. Byla jako moje sestra, kterou jsem nikdy neměla.

Stáli jsme na červené. Všude bylo ticho. Zdejší klid narušoval jeden podivný zvuk. Přicházel právě ze strany, kde jsem seděla. Zmateně jsem se za tím zvukem otočila. Nic jsem neviděla. Sklonila jsem tedy hlavu zpátky do tašky a hledala jsem sluneční brýle, které jsem si koupila.

Zvuk stále sílil. Znovu jsem se rozhlédla, odkud přichází. V té sekundě se mi zastavilo srdce. Nákladní automobil. Táta se v tu chvíli rozjel. Na semaforu svítila zelená.

Viděla jsem obrovská světla přibližující se k našemu malému autu. Dokázala jsem vidět obličej řidiče, který se tvářil vyděšeně. Hrůza z něj jen křičela…

Zavřela jsem oči.

Během vteřiny přišlo to, nač jsem čekala. Ohlušující náraz. Zvuk tříštěného skla a skřípajícího plechu.

Pak najednou byla tma. Všude kolem mě byla tma. Nic jsem neviděla. Nic jsem neslyšela. Byla jsem v prázdnotě…

Pak to zcela nečekaně přišlo. Byla jsem tím zaskočená. Bolest silnější, než kterou jsem kdy zažila. Nedokázala jsem jasně myslet. Cítila jsem se, jako kdyby celá moje lebka byla na malé kousíčky, které se mi teď rozprskly po celé hlavě. Můj mozek se zdál, jako kdyby nedržel pohromadě. Škubaly mnou křeče. Dusila jsem se vlastní krví. Cítila jsem ji všude. V uších mi hučelo, jako kdybych stála u tisíce ventilátorů.

Bože! Ať to skončí! Ať je po všem! Prosím!

Pamatuju si světlo, které se vzdalovalo. Snažila jsem se ho zachytit, abych nezůstala sama v té naprosté tmě. Ale ono zmizelo. Byla tma. Neměla jsem tělo. Byla jsem jen duše, která trpěla. Samotou. Bolestí. Tmou.

Slyšela jsem hlasy. Chtěla jsem za nimi běžet, ale nemohla jsem. Neměla jsem nohy. Nemohla jsem ani křičet. Nemohla jsem nic. Jen ta tma kolem mě byla neprostupná.

Probrala jsem se o dva měsíce později. Netušila jsem, co se stalo. Kde jsem. Kde jsou oni.

A pak jsem uviděla jediný obličej, který mi ji tak připomínal. Moje babička. Tak podobná ženě, která už není. Mojí matce. Oba už nebyli. Nic nebylo. Žádný smysl života. Byla jsem prázdná. Nedokázala jsem plakat. Nedokázala jsem nic. Byla jsem mrtvá. Byla jsem mrtvá zevnitř.

Procitnutí přišlo tak náhle, že mě vyděsilo. Ležela jsem na podlaze a nevěděla jsem, jak jsem se tam dostala. Něco tady páchlo. Jako železo a sůl…

Moje krev. Uvědomila jsem si. Odlepila jsem hlavu od země a zasténala jsem. Pode mnou se utvořila malá kaluž krve, která ještě pořád odkapávala z mého nosu.

ALICE:

Nebyla jsem si jistá, co to tak úplně znamenalo, ale měla jsem o tom slušnou představu. Dnešní vize pro mě byla něčím výjimečným. Nejpodivnější na ní bylo, že nezmizela tak rychle jak přišla. Zůstávala mi před očima notnou chvíli, než začala slábnout. Jakoby se vytrácela do dálky.

Lily sedící na kapotě mého žlutého Porsche. Nervózně kmitala nohama a dívala se při tom kamsi do dálky. Na sobě měla černé šaty. Když uviděla Bellu, která za námi přišla, seskočila hbitě z kapoty. Utíkala za Bellou. Bella měla taky černé šaty. Ale usmívala se. Lily se jí vrhla kolem krku a plakala. Chtěla jsem plakat taky. Nešlo to…

Pak se ale všechno změnilo. Stála jsem u svého Porsche a křičela jsem na Lily. Volala jsem na ni, aby okamžitě utekla pryč. Ale ona mě neslyšela. Zmateně se na mě dívala. Křičela jsem na ni pořád. Nepohla se. Vyděšeně mě sledovala. A pak byla tma…

Obvykle mé vize byly jen útržky, které spolu ne vždy souvisely. Dnes v noci to bylo jiné. Jako kdybych snila. Jako kdyby se mi zdála ošklivá noční můra, která nepochybně bude pokračovat další noc.

Ztuhla jsem. Nemůže se mi zdát noční můra. Nespím. Jsem upír a upírům se sny nezdají. To nedává smysl!

„Co jsem to viděla?“ ptala jsem se sama sebe nahlas. Vedle mě se ozvaly tiché kroky. Jsem si jistá tím, kdo by to mohl být.

„Jaspere!“ zvolala jsem nadšeně, ale jeho výraz mě přinutil zamračit se.

„Co jsi večer viděla? Cítím, že jsi nervózní. Nejsi si jistá. Nad něčím přemýšlíš a nedokážeš najít řešení. Chci vědět, co se stalo, Alice.“ Přišel ke mně blíž a chytnul mě kolem ramen.

„Jazzi, já nevím. Jsem zmatená.“ Myšlenkami jsem doslova křičela na Edwarda. Snad mě uslyší. Vím, že je teď s Bellou, ale musí sem přijít.

„Alice! Co to bylo? Kdo je ta dívka?“ ptal se mě, sotva s Bellou prolétli dveřmi. Přehrála jsem mu znova svou vizi a dívku, které jsem se včera představila  na obědě. Zalapal po dechu.

„Jsme prozrazeni? Ví o nás něco?“ zatřásl se mnou, ale Bella ho ode mě odstrčila. Nasupeně se na něj podívala a pak se zmateně otočila na mě.

„Nebyla jednou z nás, že ne?“ zeptala se mě. Chtěla po mě odpověď. Věděla jsem jakou. Zakroutila jsem hlavou. Nebyla jednou z nás.

„Proč se nás nebála…“ uvažoval nahlas Edward. Pokrčila jsem rameny. Ať ta dívka, bude v našem životě znamenat cokoli, je na čase, dávat na ni pozor.

Pocítila jsem zvláštní pocit déja vu. Tohle jsem jednou cítila. Před třemi lety, když do Forks přijela Bella. Věděla jsem, že bude jednou z nás. Taky jsem cítila potřebu ji chránit. Taky jsem ji milovala po první vizi, ve které jsem ji spatřila.

S Lily to bylo stejné. Neviděla jsem sice její budoucnost, ale byla tady. Brzy se o ní dozvím víc. Cítím to. Ona přichází…

LILY:

V koupelně jsem se snažila dát do pořádku. Alespoň jsem se odhodlala smýt tu páchnoucí krev ze svého obličeje. Dalo mi to hrozně moc práce, protože jsem na zemi ležela asi hodně dlouhou dobu, takže krev mezitím měla čas zaschnout.

Vypadalo to děsivě.

Bojovala jsem sama se sebou. Potřebuju se zbavit jejího obličeje. Potřebuju smazat ten divný sen ze své paměti. Potřebuju je smazat obě.

Pokud by se tyhle sny měly opakovat znova a pořád dokola, to radši odejdu. Nechci aby se mnou takhle manipulovaly. Nemůžu jim to dovolit. Nemůžou si takhle pohrávat s mými sny.

Byla jsem vyčerpaná. Ten sen ze mě udělal mrtvolu. Pod očima jsem měla temné kruhy, které na mojí nepřirozeně bledé kůži, vyvolávaly pocit, že snad patřím k zombie. Cítila jsem se jako polámaná. Jako kdybych nebyla úplná.

Někdo mi chyběl…

Cestou do školy jsem se snažila nemyslet na jejich rysy. Na ty krásné bílé obličeje s karamelově hnědýma očima.

Prudce jsem zatřepala hlavou. Tak dost! Zakázala jsem si na ně myslet. Nebudu na ně myslet. Nemůžu na mě myslet.

Neuvědomovala jsem si, kam jedu. Málem jsem narazila do kanárkově žlutého Porsche, které přede mnou parkovalo. Prudce jsem dupla na brzdu. Pneumatiky hlasitě zakvílely. Viděla jsem její pohled ve zpětném zrcátku. Byla vyděšená?

Prudce jsem zalapala po dechu. Tohle Porsche je stejné jako to, z mého snu. Její oči jsou stejně vyděšené, jako byly v mém snu.

Zatočila se mi hlava. Pevně jsem svírala volant, abych se na něj nerozplácla. Zachvátila mě nepopsatelná vlna únavy. Zavřela jsem oči.

Poklepání na okýnko mě donutilo je otevřít. Zamžourala jsem na tu osobu. Čelist mi spadla. Postavily se mi chloupky na rukou. Dech se mi zastavil.

Další anděl! Kolik jich na téhle škole může být?

„Jsi v pořádku, Lily?“ ptal se mě ustaraně kluk, který měl černé vlasy. Byl neobyčejně svalnatý, na sobě měl krásné světlé sako a pod ním bílou košili. Starostlivě si mě prohlížel. Byl krásný, ale jinak než ostatní kluci tady.

Bylo na něm něco tajemného. Byl tak podobný jako ona…! Stejné oči, stejné temné stíny pod očima…stejně krásný.

„Je mi fajn.“ Zalhala jsem a napřímila jsem se na sedadle.

„Nevypadáš tak.“ Kývnul hlavou směrem k mým rukám, které teď křečovitě svíraly volant. „Nepotřebuješ doktora? Právě jsi málem narazila do mojí malé sestřičky.“ Zasmál se nějakému vtipu, který se mu vybavil.

„Sestra?“ zatočila se mi hlava. Asi si na to budu muset zvykat.

Ne! Slíbila jsem si přece, že oni mě nebudou ovládat. Nebudou mnou manipulovat. To jim nedovolím…

Rozjela jsem se od toho anděla pryč. Dnešní den začal tedy opravdu hezky…